Výpočty související s chemickou rovnováhou
Kolik je pH octa, proč krev drží 7,40 a proč se z fotografického filmu dá stříbro vymýt thiosíranem, ale ne amoniakem — na to všechno odpovídá jedna rovnovážná konstanta a jeden logaritmus. Tohle je početní téma: osmnáct kalkulaček s rozepsaným postupem, 28 řešených příkladů krok za krokem a 91 otázek, z nichž skoro polovina se počítá.
Univerzální kalkulačka pH — sedm typů roztoků, jeden postup, který si musíte zapamatovat
Co přesně tenhle materiál pokrývá
Každý řádek osnovy má svou kapitolu — a každý dílčí případ z první odrážky má vlastní kapitolu nebo podkapitolu s řešeným příkladem. Klikněte na řádek a skočíte rovnou na něj.
Všechny výpočty rovnováh za 55 minut
Deset bloků, dohromady necelá hodina. Každý blok má výklad, rámeček Zapamatujte si se vzorci, rámeček Častá chyba a hlavně řešený příklad s čísly — tohle je početní téma, takže se tu počítá v každém bloku. Projde se všech 42 pojmů z osnovy; u každého bloku je máte vypsané pod textem. Když něčemu nerozumíte, klepněte na pojem a skočíte do podrobné kapitoly.
pH, pOH a iontový součin vody — jazyk celého tématu
Voda sama nepatrně disociuje: 2 H₂O ⇌ H₃O⁺ + OH⁻. Součin koncentrací obou iontů je při 25 °C konstantní a jmenuje se iontový součin vody: Kw = 10⁻¹⁴. Z toho plyne všechno ostatní.
Protože jsou koncentrace mrňavé, používá se logaritmická stupnice: pH = −log[H₃O⁺]. Operátor „p“ znamená prostě „mínus logaritmus“, takže stejně vzniká pOH i pKa. Zlogaritmováním iontového součinu dostaneme pH + pOH = 14.
Jedna jednotka pH je desetinásobek koncentrace. Mezi žaludeční šťávou (pH 1,5) a krví (7,4) je rozdíl skoro šest řádů. U zásad počítejte vždy nejdřív pOH a teprve pak odečtěte od čtrnácti — tohle pořadí je nejčastější zdroj ztracených bodů v celém tématu.
A na přijímačky bez kalkulačky si zapamatujte tři čísla: log 2 = 0,30, log 3 = 0,48, log 5 = 0,70. S nimi zlogaritmujete cokoli: koncentraci napíšete jako m·10⁻ⁿ a pH = n − log m.
pH = −log[H₃O⁺]
[H₃O⁺] = 10⁻ᵖᴴ
pH + pOH = 14
log 2 = 0,30
log 3 = 0,48
log 5 = 0,70
Odevzdat pOH místo pH u zásad. A domněnka, že „pH 7 = neutrální“ platí vždy — platí jen při 25 °C; při 37 °C je neutrální pH 6,81, protože Kw roste s teplotou.
Roztok má [H₃O⁺] = 3,2·10⁻⁵ mol·dm⁻³. Určete pH, pOH a [OH⁻].
kontrola: mantisa mezi 3 a 4 → pH mezi 4 a 5 ✓
pOH = 14 − 4,49 = 9,51
[OH⁻] = Kw/[H₃O⁺] = 10⁻¹⁴ / 3,2·10⁻⁵ = 3,1·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³
Zpětný převod je stejně snadný: pH 9,40 znamená [H₃O⁺] = 10⁻⁹·⁴⁰ = 10⁰·⁶⁰·10⁻¹⁰ = 4,0·10⁻¹⁰ (protože log 4 = 0,60). Rozdělte pH na celé číslo a desetinnou část, desetinnou převeďte na mantisu.
Silné kyseliny a silné zásady — a čtyři pasti
Silná kyselina disociuje úplně, takže [H₃O⁺] se rovná koncentraci a pH = −log c. Silných kyselin je šest: HCl, HBr, HI, HNO₃, HClO₄ a H₂SO₄ (jen 1. stupeň). Silné zásady jsou hydroxidy alkalických kovů a kovů alkalických zemin.
U zásady je postup o krok delší: [OH⁻] → pOH → pH = 14 − pOH. A pozor na počet hydroxidů: Ca(OH)₂ dává dva, takže [OH⁻] = 2c. Zapomenutá dvojka posune výsledek o 0,30 jednotky pH — přesně o log 2.
Druhá past jsou vícesytné kyseliny. U H₂SO₄ je první stupeň úplný, ale druhý má Ka2 = 1,2·10⁻², takže proběhne jen částečně: 0,01 M roztok má pH 1,84, ne 1,70 (oba stupně) ani 2,00 (jen první).
Třetí past jsou extrémně zředěné roztoky: 10⁻⁸ M HCl nemá pH 8, ale 6,98 — kyselina nikdy nemůže dát zásaditý roztok, protože se ozve autoprotolýza vody. Čtvrtá past je smíchání kyseliny se zásadou: počítá se nadbytek v molech a dělí se celkovým objemem.
[H₃O⁺] = c → pH = −log c
silná zásada:
[OH⁻] = n·c → pOH → pH
smíchání:
Δn / (V₁+V₂)
Chybějící dvojka u Ca(OH)₂ a Ba(OH)₂. A při smíchání dělit objemem jen jednoho roztoku — zředění se týká obou složek.
Určete pH: (a) 0,10 M HCl, (b) 0,010 M Ca(OH)₂, (c) po smíchání 50 mL 0,10 M HCl a 40 mL 0,10 M NaOH.
(b) [OH⁻] = 2 · 0,010 = 0,020 → pOH = 2 − 0,30 = 1,70 → pH = 12,30
(c) n(H₃O⁺) = 50 · 0,10 = 5,0 mmol; n(OH⁻) = 40 · 0,10 = 4,0 mmol
nadbytek = 1,0 mmol H₃O⁺ v 90 mL → 1,11·10⁻² mol·dm⁻³ → pH = 1,95
V (b) by bez dvojky vyšlo 12,00, v (c) při dělení 50 mL chybně 1,70. Obojí je „skoro správně“ — a v testu za nula bodů.
Slabé kyseliny a zásady — odmocnina a 5% pravidlo
Slabá kyselina disociuje jen částečně a rovnováhu popisuje disociační konstanta Ka = [H₃O⁺][A⁻]/[HA]. Z ICE tabulky vyjde Ka = x²/(c − x); zanedbáme-li x proti c, dostaneme [H₃O⁺] = √(Ka·c), tedy pH = ½(pKa − log c).
U zásady totéž s Kb: [OH⁻] = √(Kb·c), pH = 14 − pOH. Amoniak 0,1 M má pH 11,13, což je přesné zrcadlo kyseliny octové (2,88) — protože pKa(CH₃COOH) ≈ pKb(NH₃) ≈ 4,75.
Zanedbání smíte použít, když je x/c pod 5 %. Selhává to u silnějších slabých kyselin ve zředěných roztocích: HF 0,01 M je disociovaná z 22 %, takže tam se musí řešit kvadratická rovnice (pH 2,66 místo 2,60).
Stupeň disociace α = x/c a Ostwaldův zřeďovací zákon α ≈ √(Ka/c) říkají věc, která zní paradoxně: čím zředěnější roztok, tím větší podíl molekul je rozštěpený — i když absolutní [H₃O⁺] klesá.
pH = ½(pKa − log c)
[OH⁻] = √(Kb·c)
pH = 14 − ½(pKb − log c)
α = √(Ka/c)
Ka = α²c/(1−α)
Dosadit [H₃O⁺] = c jako u silné kyseliny (dalo by pH 1 místo 2,88). A zaměnit Ka s pKa — do odmocniny patří Ka, do vzorce s polovinou pKa.
pH a α roztoku CH₃COOH 0,10 mol·dm⁻³, Ka = 1,75·10⁻⁵.
= 1,32·10⁻³ mol·dm⁻³
pH = 3 − log 1,32 = 2,88
α = 1,32·10⁻³ / 0,10 = 1,3 % < 5 % ✓
Kontrola vzorcem: ½(4,76 + 1,00) = 2,88 ✓. Silná kyselina o téže koncentraci by měla pH 1,00 — rozdíl je skoro dvě jednotky.
pH roztoku NH₃ 0,10 mol·dm⁻³, Kb = 1,78·10⁻⁵.
= 1,33·10⁻³ mol·dm⁻³
pOH = 3 − 0,12 = 2,88
pH = 14 − 2,88 = 11,13
Nejčastější chyba: odevzdat 2,88. Amoniak je zásada, musí vyjít nad 7 — kontrolujte výsledek selským rozumem.
Soli — hydrolýza podle toho, který rodič byl slabý
Sůl sama pH nemá; mají ho ionty, na které se rozpadne. Iont pocházející ze slabého elektrolytu je konjugovanou zásadou (nebo kyselinou) a reaguje s vodou — to je hydrolýza. Iont ze silného elektrolytu (Na⁺, K⁺, Cl⁻, NO₃⁻) nedělá nic.
Sůl slabé kyseliny a silné zásady (octan sodný, kyanid, soda) reaguje zásaditě: A⁻ + H₂O ⇌ HA + OH⁻ s konstantou Kb = Kw/Ka. Odtud pH = 7 + ½(pKa + log c).
Sůl slabé zásady a silné kyseliny (salmiak, amonné soli) reaguje kysele: NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺, Ka = Kw/Kb, pH = 7 − ½(pKb + log c).
Když jsou slabí oba rodiče, rozhoduje jejich poměr a na koncentraci nezáleží: pH = 7 + ½(pKa − pKb). Octan amonný proto vychází přesně 7,00, kyanid amonný 9,23. A sůl silné kyseliny se silnou zásadou (NaCl) má pH 7,00 — to je také důvod, proč bod ekvivalence titrace HCl + NaOH leží na sedmičce.
pKa + pKb = 14
anion slabé kys.:
pH = 7 + ½(pKa + log c)
kation slabé zás.:
pH = 7 − ½(pKb + log c)
obojí slabé:
pH = 7 + ½(pKa − pKb)
Dosadit do odmocniny Ka mateřské kyseliny místo Kw/Ka. A u sody použít Ka1: uhličitan je konjugát hydrogenuhličitanu, takže patří Ka2.
Vypočítejte pH roztoků 0,10 mol·dm⁻³: (a) CH₃COONa (Ka = 1,75·10⁻⁵), (b) NH₄Cl (Kb = 1,78·10⁻⁵).
[OH⁻] = √(5,71·10⁻¹⁰ · 0,10) = 7,56·10⁻⁶
pOH = 5,12 → pH = 8,88
(b) Ka = 10⁻¹⁴ / 1,78·10⁻⁵ = 5,62·10⁻¹⁰
[H₃O⁺] = √(5,62·10⁻¹⁰ · 0,10) = 7,50·10⁻⁶
pH = 5,13
Obě hodnoty leží skoro stejně daleko od sedmičky, protože kyselina octová a amoniak jsou skoro stejně silné. Hydrolyzováno je přitom jen 0,008 % iontů — hydrolýza je slabá, ale na pH stačí.
Pufry — jeden logaritmus poměru
Pufr je směs slabé kyseliny a její konjugované zásady (nebo naopak). Přidaný H₃O⁺ zachytí zásaditá složka, přidaný OH⁻ kyselá — silný elektrolyt se přemění na slabý a pH se skoro nehne.
Matematika je nejjednodušší v celém tématu, protože obě složky jsou přítomny ve velkém množství a jejich rovnovážné koncentrace se rovnají navážce. Hendersonova–Hasselbalchova rovnice: pH = pKa + log([A⁻]/[HA]).
Tři důsledky: při poměru 1 : 1 je pH = pKa; poměr 10 : 1 posune pH o jednotku, takže rozsah pufru je pKa ± 1; a protože v logaritmu je poměr, zředění pH nemění — mění jen kapacitu, tedy kolik kyseliny pufr snese.
Pufr si vybíráme podle toho, čí pKa je nejblíž požadovanému pH: acetátový 4,76, fosfátový 7,20 (buňky), amoniakální 9,25 (analytika). Krev drží 7,40 hydrogenuhličitanovým pufrem s pKa 6,1 — funguje jen díky poměru 20 : 1, který tělo udržuje dýcháním a ledvinami.
poměr 1 : 1 → pH = pKa
poměr 10 : 1 → +1
rozsah: pKa ± 1
zředění: pH ne, kapacita ano
β ≈ 2,3·cHAcA/(cHA+cA)
Prohodit čitatel a jmenovatel — nahoře je vždy zásaditá složka (A⁻). A počítat pufr jako slabou kyselinu přes √(Kac); přidaná sůl rovnováhu úplně mění.
Acetátový pufr obsahuje 0,10 mol CH₃COOH a 0,10 mol CH₃COONa v 1 dm³ (pKa = 4,76). Jaké je jeho pH a jak se změní po přidání 0,010 mol HCl? Porovnejte s čistou vodou.
po přídavku 0,010 mol H₃O⁺:
CH₃COO⁻ + H₃O⁺ → CH₃COOH
n(A⁻) = 0,090 n(HA) = 0,110
pH = 4,76 + log(0,090/0,110) = 4,67
čistá voda: [H₃O⁺] = 0,010 → pH = 2,00
To je celá pointa pufru v jednom čísle. Kdyby krev pufr neměla, stačila by dávka kyseliny z jednoho sprintu ke smrtelné acidóze.
Titrační křivky — čtyři výpočty na jednom grafu
Titrace je nejlepší souhrn celého bodu 1 osnovy, protože během jednoho pokusu použijete čtyři různé vzorce. Na začátku počítáte slabou kyselinu, uprostřed pufr, v bodě ekvivalence sůl a pak nadbytek silné zásady.
Bod ekvivalence je okamžik, kdy je přidané látkové množství činidla stechiometricky rovno vzorku. Jeho pH není automaticky 7: sedmičku dává jen titrace silné kyseliny silnou zásadou. U kyseliny octové zůstane v baňce octan sodný, který hydrolyzuje, takže pH je 8,73. U amoniaku titrovaného HCl zůstane salmiak a pH je 5,28.
Nejužitečnější bod je polovina titrace: tam je přesně půlka kyseliny přeměněná na sůl, poměr je 1 : 1 a pH = pKa. Takhle se pKa experimentálně měří.
Indikátor musí mít oblast přechodu uvnitř skoku. Fenolftalein (8,2–10,0) je vhodný pro titraci kyseliny, methyloranž (3,1–4,4) pro titraci zásady. U silné kyseliny se silnou zásadou je skok tak velký (3,7 → 10,3 na dvě kapky), že fungují oba.
ekvivalence:
silná + silná → 7,00
slabá kys. → > 7 (8,73)
slabá zás. → < 7 (5,28)
fenolftalein 8,2–10,0
methyloranž 3,1–4,4
Automaticky psát „ekvivalence = pH 7“. A v bodě ekvivalence zapomenout, že se objem zdvojnásobil — koncentrace vzniklé soli je poloviční.
25,0 mL CH₃COOH 0,100 M titrujeme NaOH 0,100 M (pKa = 4,76). Spočítejte pH po přidání 0; 12,5; 25,0 a 30,0 mL.
12,5 mL — pufr 1 : 1 (1,25 mmol HA, 1,25 mmol A⁻): pH = 4,76
25,0 mL — sůl, c = 2,50 mmol / 50,0 mL = 0,050 M
pH = 7 + ½(4,76 − 1,30) = 8,73
30,0 mL — nadbytek 0,50 mmol OH⁻ v 55,0 mL = 9,1·10⁻³
pOH = 2,04 → pH = 11,96
Každý bod jiná kapitola: slabá kyselina, pufr, hydrolýza soli, silná zásada. Když zvládnete tenhle příklad, zvládnete celý bod 1 osnovy.
Součin rozpustnosti — „nerozpustný“ neexistuje
Nad každou sraženinou je rovnováha s rozpuštěnými ionty. Pevná látka se do konstanty nepíše, takže zbyde součin rozpustnosti: Ksp(AgCl) = [Ag⁺][Cl⁻] = 1,8·10⁻¹⁰. Chlorid stříbrný se opravdu rozpouští — 1,9 mg na litr.
Molární rozpustnost s je počet molů, které se rozpustí v litru. Vztah k Ksp závisí na stechiometrii: pro AB je Ksp = s², pro AB₂ a A₂B je 4s³, pro AB₃ je 27s⁴, pro A₃B₂ je 108s⁵. Plyne to prostě z ICE: z jednoho PbI₂ vzniknou dva jodidy, takže [I⁻] = 2s.
Odtud plyne past, na kterou přijímačky rády chytají: menší Ksp neznamená vždy menší rozpustnost. Ag₂CrO₄ má Ksp o dva řády menší než AgCl, a přesto je pětkrát rozpustnější. Porovnávat podle Ksp se smí jen soli stejného typu.
Na gramy se přechází vynásobením molární hmotností — a typický chyták zní „kolik gramů se rozpustí ve 250 mL“, takže nezapomeňte přepočítat i objem.
AB₂, A₂B Ksp = 4s³
AB₃ Ksp = 27s⁴
A₃B₂ Ksp = 108s⁵
s [g·dm⁻³] = s · M
Použít s = √Ksp na Mg(OH)₂ — vyšlo by 2,4·10⁻⁶ místo 1,12·10⁻⁴, tedy o dva řády vedle. Vždy si napište ICE a dvojku u aniontu.
Vypočítejte rozpustnost (a) AgCl (Ksp = 1,8·10⁻¹⁰, M = 143,3) a (b) Mg(OH)₂ (Ksp = 5,6·10⁻¹²) a pH nasyceného roztoku Mg(OH)₂.
s = √(1,8·10⁻¹⁰) = 1,34·10⁻⁵ mol·dm⁻³
= 1,34·10⁻⁵ · 143,3 = 1,9 mg·dm⁻³
(b) typ AB₂: Ksp = s·(2s)² = 4s³
s = ∛(5,6·10⁻¹²/4) = ∛(1,4·10⁻¹²) = 1,12·10⁻⁴
[OH⁻] = 2s = 2,24·10⁻⁴ → pOH 3,65 → pH 10,35
Mléko hořečnaté (suspenze Mg(OH)₂) proto tlumí žaludeční kyselinu, ale samo nikdy nezvýší pH nad 10,4 — víc se ho prostě nerozpustí.
Vysráží se? Q versus Ksp a společný iont
Po smíchání dvou roztoků ještě koncentrace nejsou rovnovážné. Spočítáme reakční kvocient Q ve stejném tvaru jako Ksp a porovnáme: Q > Ksp → sráží se, Q = Ksp → nasycený roztok, Q < Ksp → nic.
Do Q patří koncentrace po smíchání. Stejné objemy znamenají poloviční koncentrace — na tomhle padne polovina studentů. A anion s koeficientem dvojka musí být umocněný.
Efekt společného iontu: rozpustnost soli klesá, když je jeden z jejích iontů už v roztoku. Le Chatelier posune rovnováhu doleva. AgCl má v čisté vodě s = 1,3·10⁻⁵, ale v 0,1 M NaCl jen 1,8·10⁻⁹ mol·dm⁻³ — sedmitisíckrát méně. Proto se sraženiny promývají zředěným roztokem srážedla, ne vodou.
Na tomtéž principu stojí selektivní srážení: přikapáváme-li AgNO₃ do směsi halogenidů, vyloučí se nejdřív AgI (potřebuje nejnižší [Ag⁺]), pak AgBr a až nakonec AgCl. A Mohrova metoda používá Ag₂CrO₄ jako indikátor právě proto, že je rozpustnější než AgCl.
Q > Ksp → sraženina
Q < Ksp → čirý roztok
společný iont:
s = Ksp / [X]b
Zapomenuté zředění při smíchání a chybějící mocnina u aniontu. U PbI₂ se [I⁻] umocňuje na druhou, takže zdvojnásobení jodidu zvětší Q čtyřikrát.
(a) Smícháme 50 mL AgNO₃ (1,0·10⁻³ M) a 50 mL NaCl (1,0·10⁻³ M). Vznikne sraženina? (b) Jaká je rozpustnost AgCl v 0,10 M NaCl?
Q = (5,0·10⁻⁴)² = 2,5·10⁻⁷
2,5·10⁻⁷ > 1,8·10⁻¹⁰ → sráží se (1400×)
(b) [Cl⁻] ≈ 0,10 (z NaCl)
s = [Ag⁺] = Ksp/[Cl⁻] = 1,8·10⁻¹⁰/0,10
= 1,8·10⁻⁹ mol·dm⁻³ (voda: 1,3·10⁻⁵)
Kdyby oba roztoky byly 10⁻⁵ M, vyšlo by Q = 2,5·10⁻¹¹ < Ksp a sraženina by nevznikla. „Nerozpustnost“ AgCl je vždy relativní.
Vliv pH na rozpustnost — dělení kationtů a krápníky
U hydroxidů je jedním z iontů OH⁻, takže rozpustnost přímo řídí pH. Z Ksp = [Mn+][OH⁻]n plyne maximální koncentrace kovu, která v roztoku ještě zůstane: [Mn+]max = Ksp/[OH⁻]n.
U dvojmocného kovu změní každá jednotka pH rozpustnost stokrát, u trojmocného tisíckrát. Proto se z 0,01 M roztoku Fe³⁺ sráží Fe(OH)₃ už při pH 1,8, zatímco Mg(OH)₂ až při pH 9,4. Mezi tím je široké okno, ve kterém se oba kationty dokonale rozdělí — tak funguje odželezování vody i klasický analytický postup.
Stejně reagují soli slabých kyselin: CaCO₃, CaF₂, sulfidy, fosforečnany. Kyselina odebírá anion (CO₃²⁻ + H₃O⁺ → HCO₃⁻ + H₂O) a rovnováha se posune k rozpouštění. Voda nasycená CO₂ proto rozpouští vápenec na hydrogenuhličitan; když v jeskyni CO₂ unikne, reakce běží zpět a vzniká krápník. Kyselý déšť dělá totéž s fasádami a sochami.
Naopak AgCl a BaSO₄ na pH nezávisí — chloridy a sírany jsou anionty silných kyselin a s protonem nereagují. Proto se sírany dokazují jako BaSO₄, který se nerozpustí ani v kyselině chlorovodíkové.
[OH⁻] = 10pH − 14
začátek srážení:
[OH⁻] = n√(Ksp/c)
anion slabé kyseliny
→ rozpustnost roste v kyselině
Tvrdit, že kyselina rozpustí každou sraženinu. Platí to jen pro soli slabých kyselin a pro hydroxidy; AgCl, BaSO₄ ani AgI se v HCl nerozpustí.
Roztok obsahuje Fe³⁺ i Mg²⁺, oba 0,010 mol·dm⁻³. Při jakém pH se začne srážet Fe(OH)₃ (Ksp = 2,8·10⁻³⁹) a při jakém Mg(OH)₂ (5,6·10⁻¹²)?
= 6,5·10⁻¹³ → pOH = 12,18 → pH = 1,82
Mg²⁺: [OH⁻] = √(5,6·10⁻¹² / 0,010) = 2,37·10⁻⁵
→ pOH = 4,63 → pH = 9,37
Při pH 5 (octanový pufr) je železo kvantitativně vysrážené a hořčík celý v roztoku. Rozdíl 7,5 jednotky pH je způsobený hlavně tím, že u Fe³⁺ se odmocňuje třetí mocnina.
Komplexy — konstanta stability a součin Ksp·β
Konstanta stability β popisuje vznik komplexu z kovu a ligandů: β([Ag(NH₃)₂]⁺) = [komplex]/([Ag⁺][NH₃]²) = 1,6·10⁷. Její převrácená hodnota je konstanta nestability. Postupné konstanty K1, K2… se násobí: β = ΠKi, takže log β = Σ log Ki.
Nejtypičtější výpočet: kolik volného kovu zbývá při nadbytku ligandu. Z definice β plyne [M] = c(M) / (β·[L]n). V 0,01 M [Ag(NH₃)₂]⁺ s 1 M amoniakem zbývá 6,3·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³ Ag⁺ — kov je maskovaný a srážedlo si ho nevšimne.
Druhý typický výpočet spojuje obě předchozí kapitoly: rozpouštění sraženiny komplexací. Sečtením rovnic se konstanty násobí, takže K = Ksp · β. Pro AgCl a amoniak vyjde 2,9·10⁻³ a v 1 M NH₃ se rozpustí 0,048 mol AgCl na litr (7 gramů!).
Odtud plyne klasická trojice: AgCl rozpustí amoniak, AgBr až thiosíran (fotografický ustalovač, β = 2,9·10¹³) a AgI teprve kyanid (β = 10²¹). Chelátové ligandy jako EDTA tvoří komplexy 1 : 1 s obřími konstantami a používají se ke stanovení tvrdosti vody i jako protijed při otravě olovem.
Knest = 1/β
β = K1·K2·…·Kn
[M] = c(M)/(β·[L]n)
rozpouštění sraženiny:
K = Ksp · β
Zapomenutá mocnina u ligandu (β·[NH₃]⁴ u mědi) a záměna β s Knest. Konstanta stability je velké číslo, nestability mrňavé.
(a) Kolik volného Ag⁺ je v roztoku 0,010 M [Ag(NH₃)₂]⁺ s 1,0 M NH₃ (β = 1,6·10⁷)? (b) Kolik AgCl se rozpustí v 1,0 dm³ 1,0 M amoniaku (Ksp = 1,8·10⁻¹⁰)?
= 6,3·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³
(b) AgCl(s) + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ + Cl⁻
K = Ksp·β = 1,8·10⁻¹⁰ · 1,6·10⁷ = 2,9·10⁻³
s/(1,0 − 2s) = √(2,9·10⁻³) = 0,0537
s = 0,0537/1,107 = 0,048 mol·dm⁻³ ≈ 6,9 g
Amoniak zvýšil rozpustnost AgCl 3600×. U AgBr je K = 8,6·10⁻⁶ a rozpustí se jen 2,9·10⁻³ mol — proto se filmy ustalují thiosíranem.
Osm vět, které musíte umět odříkat
- pH = −log[H₃O⁺], pOH = −log[OH⁻] a pH + pOH = 14, protože [H₃O⁺]·[OH⁻] = Kw = 10⁻¹⁴ při 25 °C.
- Silná kyselina: [H₃O⁺] = c. Silná zásada: [OH⁻] = počet OH⁻ krát c, pak pOH a teprve pak pH.
- Slabá kyselina: [H₃O⁺] = √(Ka·c), tedy pH = ½(pKa − log c) — a jen když x/c < 5 %.
- Sůl slabé kyseliny reaguje zásaditě (Kb = Kw/Ka), sůl slabé zásady kysele (Ka = Kw/Kb).
- Pufr: pH = pKa + log([A⁻]/[HA]); při poměru 1 : 1 je pH = pKa a zředění pH nemění.
- V polovině titrace slabé kyseliny je pH = pKa; bod ekvivalence leží nad 7 (slabá kyselina) nebo pod 7 (slabá zásada).
- Ksp = s² jen pro typ AB; pro AB₂ je 4s³ a pro AB₃ 27s⁴. Sraženina vzniká, když Q > Ksp — s koncentracemi po zředění.
- Komplex: [M] = c(M)/(β·[L]n); sraženina se rozpustí komplexací s konstantou K = Ksp·β.
Kontrola pokrytí — všech 42 pojmů
Každý pojem z osnovy padl v některém bloku výše. Klepnutím se dostanete do podrobné kapitoly, kde je rozebraný dopodrobna i s řešenými příklady.
pH, pOH, iontový součin vody a práce s logaritmy
Všechny výpočty v tomhle tématu končí stejně: máte koncentraci a potřebujete z ní pH, nebo naopak. Kdo neumí rychle a bez chyby logaritmovat, prohraje každý příklad ve třetím řádku, i když má správný vzorec. Proto začínáme tady.
Autoprotolýza vody a iontový součin
Čistá voda není úplně „nevodivá“. Nepatrná část molekul si mezi sebou předá proton — tomu se říká autoprotolýza vody:
2 H₂O ⇌ H₃O⁺ + OH⁻
Rovnovážná konstanta této reakce se jmenuje iontový součin vody Kw. Koncentrace vody se do ní nepíše (je prakticky konstantní, 55,5 mol·dm⁻³), takže:
Kw = [H₃O⁺]·[OH⁻] = 1,0·10⁻¹⁴ (při 25 °C; hranaté závorky = rovnovážná koncentrace v mol·dm⁻³)
V čisté vodě vznikají oba ionty ve stejném množství, takže [H₃O⁺] = [OH⁻] = √(10⁻¹⁴) = 10⁻⁷ mol·dm⁻³. A důležitý důsledek: součin je konstantní v každém vodném roztoku. Když přidáte kyselinu a [H₃O⁺] stoupne tisíckrát, [OH⁻] tisíckrát klesne. Nikdy nejsou oba nula — v 0,1 M HCl je pořád 10⁻¹³ mol·dm⁻³ hydroxidových aniontů.
Kw = 10⁻¹⁴ platí jen při 25 °C. Při 37 °C (tělesná teplota) je 2,4·10⁻¹⁴ a neutrální pH je 6,81; při 100 °C je neutrální pH 6,1. „Neutrální = pH 7“ je tedy pravda jen při pokojové teplotě — oblíbená otázka přijímaček. Všechny výpočty v tomto materiálu jsou pro 25 °C.
Definice pH a pOH
pH je záporný dekadický logaritmus relativní koncentrace oxoniových kationtů: pH = −log[H₃O⁺]. Analogicky pOH = −log[OH⁻] a pK = −log K pro jakoukoli konstantu. Operátor „p“ prostě znamená „mínus logaritmus“.
Zlogaritmujeme-li iontový součin, dostaneme vztah, který budete používat v každém druhém příkladu:
pH + pOH = pKw = 14 (25 °C)
Odtud plyne, že u zásad počítáme nejdřív pOH z koncentrace OH⁻ a teprve potom pH = 14 − pOH. Zpětný převod je antilogaritmus: [H₃O⁺] = 10−pH. Roztok o pH 3 má 10⁻³ mol·dm⁻³ H₃O⁺, roztok o pH 4 desetkrát méně. Jedna jednotka pH = desetinásobek koncentrace. Rozdíl mezi pH 1 a pH 7 je milionkrát.
Logaritmy bez kalkulačky
U přijímaček kalkulačku většinou nemáte. Vystačíte si se třemi čísly a dvěma pravidly:
Pravidla: log(a·b) = log a + log b a log 10n = n. Každou koncentraci proto napište ve tvaru m·10−n s mantisou 1–10; pak pH = n − log m. Protože log m je mezi 0 a 1, leží pH vždy mezi n − 1 a n. To je zároveň nejrychlejší kontrola výsledku.
[H₃O⁺] = 3,2·10⁻⁵ → pH = 5 − log 3,2 = 5 − 0,505 = 4,49
pH = 2,88 → [H₃O⁺] = 10⁻²·⁸⁸ = 10⁰·¹²·10⁻³ = 1,32·10⁻³ mol·dm⁻³
Počet desetinných míst pH odpovídá počtu platných číslic koncentrace. Koncentrace 0,10 mol·dm⁻³ (dvě platné) → pH 1,00 (dvě desetinná místa). Na maturitě zapisujte pH na dvě desetinná místa — a ve výsledcích tohoto materiálu je tomu tak všude.
Rovnovážné konstanty, se kterými budete pracovat
| Konstanta | Reakce | Výraz | Kde |
|---|---|---|---|
| Kw | 2 H₂O ⇌ H₃O⁺ + OH⁻ | [H₃O⁺][OH⁻] = 10⁻¹⁴ | všude |
| Ka (disociační kyseliny) | HA + H₂O ⇌ H₃O⁺ + A⁻ | [H₃O⁺][A⁻] / [HA] | kap. 2, 3, 4, 5 |
| Kb (disociační zásady) | B + H₂O ⇌ BH⁺ + OH⁻ | [BH⁺][OH⁻] / [B] | kap. 2, 3, 4, 5 |
| Kh (hydrolýzy) | A⁻ + H₂O ⇌ HA + OH⁻ | Kw / Ka | kap. 3 |
| Ksp (součin rozpustnosti) | AgCl(s) ⇌ Ag⁺ + Cl⁻ | [Ag⁺][Cl⁻] | kap. 6 |
| β (konstanta stability) | Ag⁺ + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ | [Ag(NH₃)₂⁺] / ([Ag⁺][NH₃]²) | kap. 7 |
Všechny mají společné tři věci, které znáte z tématu Chemická rovnováha: pevné látky a rozpouštědlo se do výrazu nepíší, koncentrace jsou rovnovážné (ne počáteční) a konstanta závisí jen na teplotě. A konjugovaný pár spojuje jednoduchý vztah Ka·Kb = Kw, tedy pKa + pKb = 14.
Logaritmická lišta: pH ↔ [H₃O⁺] ↔ pOH ↔ [OH⁻] + trenažér počítání zpaměti
ICE tabulka — nástroj, který použijeme v každé kapitole
Skoro každá úloha o rovnováze se řeší stejným rituálem. Pod rovnici napíšete tři řádky: I (initial — počáteční koncentrace), C (change — změna vyjádřená neznámou x a stechiometrickými koeficienty) a E (equilibrium — rovnovážné koncentrace = součet obou řádků). Rovnovážné koncentrace dosadíte do konstanty a vyřešíte pro x.
| CH₃COOH | H₃O⁺ | CH₃COO⁻ | |
|---|---|---|---|
| I počátek | 0,10 | ≈ 0 | 0 |
| C změna | −x | +x | +x |
| E rovnováha | 0,10 − x | x | x |
Kompletní formulář ICE pro všechny typy úloh (slabá kyselina, sůl, srážení, komplex) a pravidla, kdy stačí aproximace, najdete v kapitole 8.
Roztok má [H₃O⁺] = 3,2·10⁻⁵ mol·dm⁻³. Určete pH, pOH a [OH⁻]. Pak obráceně: jakou koncentraci H₃O⁺ má roztok o pH 9,40?
Rozložíme logaritmus součinu na součet. Mantisa 3,2 leží mezi 3 a 4, takže log 3,2 je mezi 0,48 a 0,60 — přesně 0,505.
pH = −log(3,2·10⁻⁵) = −(log 3,2 + log 10⁻⁵) = −(0,505 − 5) = 4,49
Kontrola řádu: koncentrace je mezi 10⁻⁵ a 10⁻⁴, takže pH musí být mezi 4 a 5. Sedí.
pOH z iontového součinu a [OH⁻] antilogaritmem.
pOH = 14 − 4,49 = 9,51
[OH⁻] = Kw / [H₃O⁺] = 10⁻¹⁴ / 3,2·10⁻⁵ = 3,1·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³
Obrácený směr: pH 9,40 rozdělíme na celou část a desetinnou část tak, aby exponent byl záporné celé číslo o jedna větší.
[H₃O⁺] = 10⁻⁹·⁴⁰ = 10⁰·⁶⁰ · 10⁻¹⁰ = 4,0·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³ (10⁰·⁶ = 4, protože log 4 = 0,60)
pH 4,49 · pOH 9,51 · [OH⁻] = 3,1·10⁻¹⁰ · a pH 9,40 ⇔ [H₃O⁺] = 4,0·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³pH silných kyselin a silných zásad
Nejjednodušší případ — a přesto se v něm dají ztratit body čtyřmi různými způsoby: zapomenutou dvojkou u Ca(OH)₂, druhým stupněm H₂SO₄, absurdním pH 8 u zředěné kyseliny a zapomenutým zředěním při smíchání. Všechny čtyři pasti tu jsou.
Silné kyseliny
Silná kyselina je ve vodě disociovaná prakticky úplně (Ka ≫ 1, stupeň disociace α ≈ 1). Musíte je znát zpaměti — je jich jen šest běžných: HCl, HBr, HI, HNO₃, HClO₄, H₂SO₄ (ta jen v prvním stupni). Všechno ostatní je slabé.
Protože disociace proběhne celá, je koncentrace oxoniových kationtů prostě rovna koncentraci kyseliny. Žádná rovnovážná konstanta, žádná odmocnina:
HCl + H₂O → H₃O⁺ + Cl⁻ ⇒ [H₃O⁺] = c ⇒ pH = −log c
Pro 0,1 M HCl je pH 1,00; pro 0,01 M je pH 2,00; pro 0,05 M je pH = −log 0,05 = −(log 5 − 2) = 2 − 0,70 = 1,30. Všimněte si, že šipka je jednosměrná — u silného elektrolytu se rovnováha nepíše.
Silné zásady
Silné zásady jsou hydroxidy alkalických kovů (NaOH, KOH, LiOH) a kovů alkalických zemin (Ca(OH)₂, Sr(OH)₂, Ba(OH)₂). Jsou to iontové sloučeniny, které se ve vodě prostě rozpadnou na ionty. Postup má o jeden krok navíc — jdeme přes pOH:
NaOH → Na⁺ + OH⁻ ⇒ [OH⁻] = c ⇒ pOH = −log c ⇒ pH = 14 − pOH
Ca(OH)₂ → Ca²⁺ + 2 OH⁻ ⇒ [OH⁻] = 2·c
Hydroxid vápenatý dává na jednu vzorcovou jednotku dva hydroxidové anionty. 0,01 M Ca(OH)₂ má [OH⁻] = 0,02 mol·dm⁻³, pOH 1,70 a pH 12,30, ne 12,00. Rozdíl log 2 = 0,30 je přesně to, na čem přijímačky poznají, jestli jste rovnici napsali, nebo jen dosadili.
Past č. 2 — vícesytné kyseliny
Kyselina sírová je silná jen v prvním stupni. Hydrogensíranový anion je už jen středně silná kyselina s Ka2 = 1,2·10⁻²:
H₂SO₄ + H₂O → H₃O⁺ + HSO₄⁻ úplně
HSO₄⁻ + H₂O ⇌ H₃O⁺ + SO₄²⁻ Ka2 = 1,2·10⁻²
Student, který napíše [H₃O⁺] = 2c, dostane pro 0,01 M roztok pH 1,70. Student, který druhý stupeň ignoruje, dostane 2,00. Správně je 1,84 — druhý stupeň přispěje, ale ne celý (příklad 1.4). U kyseliny fosforečné nebo uhličité je druhý stupeň zanedbatelný vždy: Ka2 je o čtyři až pět řádů menší než Ka1.
Past č. 3 — velmi zředěné roztoky
Dosaďte do vzorce pH = −log c koncentraci HCl 10⁻⁸ mol·dm⁻³. Vyjde pH 8 — kyselina se zásaditým roztokem, což je nesmysl. Chyba je v tom, že jsme zapomněli na vodu: ta sama dodává 10⁻⁷ mol·dm⁻³ H₃O⁺, tedy desetkrát víc než kyselina. Přesný výpočet musí započítat oba zdroje:
[H₃O⁺] = c + [OH⁻] a [OH⁻] = Kw/[H₃O⁺] ⇒ x² − c·x − Kw = 0 ⇒ x = (c + √(c² + 4Kw)) / 2
Pro c = 10⁻⁷ vyjde pH 6,79 (ne 7), pro 10⁻⁸ vyjde 6,98 (ne 8). Praktické pravidlo: naivní vzorec platí pro c ≥ 10⁻⁵ mol·dm⁻³; pod 10⁻⁶ počítejte kvadratickou rovnici. A kyselina nikdy nedá pH nad 7, sebevíc zředěná.
Velmi zředěné roztoky: kde přestává platit pH = −log c
Past č. 4 — smíchání kyseliny a zásady: nadbytek a zředění
Když smícháte silnou kyselinu se silnou zásadou, proběhne neutralizace H₃O⁺ + OH⁻ → 2 H₂O až do vyčerpání té složky, které je méně. O pH pak rozhoduje nadbytek té druhé. Postup je vždy stejný a dělá se v látkových množstvích, ne v koncentracích:
1. n(H₃O⁺) = c₁V₁ (× počet H⁺), n(OH⁻) = c₂V₂ (× počet OH⁻).
2. Odečtěte: nadbytek = |n(H₃O⁺) − n(OH⁻)|.
3. Vydělte celkovým objemem V₁ + V₂ — smícháním se obě složky zředily.
4. Z výsledné koncentrace pH (přebývá-li kyselina) nebo pOH → pH (přebývá-li zásada). Při přesné rovnosti je pH 7,00.
Smícháte 50 mL 0,1 M HCl s 40 mL 0,1 M NaOH. Nadbytek je 1 mmol H₃O⁺ — ale v 90 mL, ne v 50. Koncentrace je 0,0111 mol·dm⁻³ a pH 1,95. Kdo dělí padesáti, dostane 1,70 a nulu bodů.
Kalkulačka: pH po smíchání kyseliny a zásady
Vypočítejte pH roztoku HCl o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³ a pH roztoku NaOH o koncentraci 0,050 mol·dm⁻³.
HCl je silná kyselina, disociuje úplně; koncentrace H₃O⁺ se rovná koncentraci kyseliny.
HCl + H₂O → H₃O⁺ + Cl⁻
[H₃O⁺] = 0,10 mol·dm⁻³ → pH = −log 0,10 = 1,00
NaOH je silná zásada — nejdřív pOH.
NaOH → Na⁺ + OH⁻
[OH⁻] = 0,050 mol·dm⁻³ → pOH = −log 0,050 = −(log 5 − 2) = 2 − 0,70 = 1,30
Teprve teď pH z iontového součinu vody.
pH = 14 − pOH = 14 − 1,30 = 12,70
pH(HCl) = 1,00 · pH(NaOH) = 12,70Klasická chyba: odevzdat 1,30 jako pH hydroxidu. Roztok NaOH s pH 1,30 neexistuje — kontrolujte, jestli výsledek sedí s povahou látky.
Jaké pH má nasycený roztok vápenné vody, je-li v něm rozpuštěno 0,010 mol Ca(OH)₂ v 1 dm³? Kolik gramů Ca(OH)₂ (M = 74,1 g·mol⁻¹) je to na litr?
Napíšeme disociaci — a uvidíme dvojku.
Ca(OH)₂ → Ca²⁺ + 2 OH⁻ ⇒ [OH⁻] = 2 · 0,010 = 0,020 mol·dm⁻³
pOH = −log 0,020 = −(log 2 − 2) = 2 − 0,30 = 1,70
pH = 14 − 1,70 = 12,30
Hmotnost na litr — pro představu, jak málo Ca(OH)₂ stačí na silně zásaditý roztok.
m = n·M = 0,010 · 74,1 = 0,74 g
pH = 12,30 (bez dvojky by vyšlo 12,00)Vypočítejte pH roztoku HCl o koncentraci 1,0·10⁻⁸ mol·dm⁻³.
Naivní výpočet: pH = −log 10⁻⁸ = 8. To je zásaditý roztok — u kyseliny nemožné. Voda sama dodává 10⁻⁷ mol·dm⁻³ H₃O⁺, což je desetkrát víc než kyselina; nelze ji zanedbat.
Bilance: H₃O⁺ pochází z kyseliny (c) a z autoprotolýzy (stejně jako OH⁻, kterých je Kw/x).
x = c + Kw/x ⇒ x² − 10⁻⁸·x − 10⁻¹⁴ = 0
Kladný kořen kvadratické rovnice.
x = (10⁻⁸ + √(10⁻¹⁶ + 4·10⁻¹⁴)) / 2 = (10⁻⁸ + 2,002·10⁻⁷) / 2 = 1,05·10⁻⁷ mol·dm⁻³
pH = −log(1,05·10⁻⁷) = 7 − 0,02 = 6,98
pH = 6,98 — jen nepatrně kyselejší než čistá voda, rozhodně ne 8Pro 10⁻⁷ M HCl vyjde stejným postupem 6,79. Naivní vzorec funguje bezpečně od 10⁻⁵ mol·dm⁻³ výš.
Vypočítejte pH roztoku H₂SO₄ o koncentraci 0,010 mol·dm⁻³, je-li Ka2(HSO₄⁻) = 1,2·10⁻².
První stupeň je úplný: po něm je [H₃O⁺] = 0,010 a [HSO₄⁻] = 0,010 mol·dm⁻³. Druhý stupeň je rovnováha — sestavíme ICE tabulku s tím, že H₃O⁺ už tam je.
HSO₄⁻ + H₂O ⇌ H₃O⁺ + SO₄²⁻
E: (0,010 − x) (0,010 + x) x
Dosadíme do Ka2. Aproximace x ≪ 0,010 tu neplatí (konstanta je stejného řádu jako koncentrace), takže musíme řešit kvadraticky.
1,2·10⁻² = (0,010 + x)·x / (0,010 − x)
x² + 0,022·x − 1,2·10⁻⁴ = 0
x = (−0,022 + √(0,022² + 4·1,2·10⁻⁴)) / 2 = (−0,022 + 0,03105) / 2 = 4,5·10⁻³
[H₃O⁺] = 0,010 + 0,0045 = 0,0145 mol·dm⁻³ → pH = 1,84
pH = 1,84 — mezi „jen 1. stupeň“ (2,00) a „oba stupně úplně“ (1,70)Druhý stupeň proběhl ze 45 %. U koncentrovanější kyseliny (1 M) je jeho příspěvek relativně menší, u zředěnější větší. Maturitní zadání obvykle říká „počítejte jen s prvním stupněm“ — pak je odpověď 2,00.
Smícháme 50,0 mL HCl (c = 0,100 mol·dm⁻³) se 40,0 mL NaOH (c = 0,100 mol·dm⁻³). Jaké je pH výsledného roztoku?
Látková množství obou iontů (mmol = mL · mol·dm⁻³).
n(H₃O⁺) = 50,0 · 0,100 = 5,00 mmol
n(OH⁻) = 40,0 · 0,100 = 4,00 mmol
Neutralizace spotřebuje 4,00 mmol z každého. Zbývá nadbytek kyseliny.
n(H₃O⁺, nadbytek) = 5,00 − 4,00 = 1,00 mmol
Vydělíme celkovým objemem — obě složky se smícháním zředily.
V = 50,0 + 40,0 = 90,0 mL
[H₃O⁺] = 1,00 mmol / 90,0 mL = 1,11·10⁻² mol·dm⁻³
pH = −log(1,11·10⁻²) = 2 − 0,05 = 1,95
pH = 1,95 (při dělení jen 50 mL by chybně vyšlo 1,70)pH slabých kyselin a slabých zásad
Kyselina octová v octu je 0,1 M, a přesto má pH skoro 3, ne 1. Většina jejích molekul totiž proton vůbec neodštěpí. Tady poprvé potřebujeme rovnovážnou konstantu, ICE tabulku a jednu odmocninu — a musíme vědět, kdy si ji smíme dovolit.
Disociační konstanta kyseliny Ka
Slabá kyselina je ve vodě disociovaná jen částečně; mezi molekulami a ionty se ustaví rovnováha popsaná disociační konstantou kyseliny Ka. Čím větší Ka (menší pKa), tím silnější kyselina. Analogicky Kb pro zásady.
HA + H₂O ⇌ H₃O⁺ + A⁻ Ka = [H₃O⁺]·[A⁻] / [HA] pKa = −log Ka
B + H₂O ⇌ BH⁺ + OH⁻ Kb = [BH⁺]·[OH⁻] / [B] pKb = −log Kb
Orientace: silné kyseliny mají pKa záporné, střední (HF, HNO₂, HCOOH) kolem 3–4, typické slabé (CH₃COOH, benzoová) kolem 4–5, velmi slabé (HCN, fenol, H₂O₂) 9–12. U zásad totéž s pKb: aminy 3–4, amoniak 4,75, pyridin 8,8, anilin 9,4.
Odvození přes ICE tabulku
Pro slabou kyselinu o počáteční koncentraci c zavedeme neznámou x = koncentrace odštěpených protonů:
| HA | H₃O⁺ | A⁻ | |
|---|---|---|---|
| I | c | ≈ 0 | 0 |
| C | −x | +x | +x |
| E | c − x | x | x |
Ka = x² / (c − x) — přesně (kvadratická rovnice x² + Kax − Kac = 0)
Ka ≈ x² / c ⇒ [H₃O⁺] = √(Ka·c) ⇒ pH = ½(pKa − log c) — aproximace x ≪ c
Zásada úplně stejně, jen s OH⁻ a pOH: [OH⁻] = √(Kb·c), pOH = ½(pKb − log c), pH = 14 − ½(pKb − log c).
Dosadit [H₃O⁺] = c jako u silné kyseliny. Pro 0,1 M CH₃COOH by vyšlo pH 1,00 místo 2,88. Slabá kyselina vždy znamená odmocninu ze součinu Ka·c. Druhá chyba: dosadit pKa tam, kde má být Ka. Do odmocniny patří Ka (např. 1,75·10⁻⁵), do vzorce s polovinou pKa (4,76).
Kdy aproximace stačí — 5% pravidlo
Zanedbání x proti c je oprávněné, když je disociace malá. Praktické kritérium: když x/c < 5 % (ekvivalentně c/Ka > 400), je chyba v pH pod 0,02 a aproximaci smíte použít. Jinak řešte kvadratickou rovnici. Selhává typicky u zředěných roztoků středně silných kyselin — HF 0,01 M je disociovaná z 22 %, HNO₂ 0,1 M ze 7 %, ale kyselina octová 0,1 M jen z 1,3 %.
Stupeň disociace a Ostwaldův zřeďovací zákon
Stupeň disociace α je podíl molekul, které se rozpadly na ionty: α = x/c (0 až 1, často v %). Vyjádříme-li rovnovážné koncentrace pomocí α, dostaneme Ostwaldův zřeďovací zákon:
Ka = α²·c / (1 − α) ⇒ pro malé α: α ≈ √(Ka / c)
Zákon říká něco na první pohled paradoxního: čím víc kyselinu zředíte, tím větší podíl jí disociuje (α roste), i když absolutní koncentrace H₃O⁺ klesá. Kyselina octová 1 M je disociovaná ze 0,4 %, 0,1 M z 1,3 %, 0,01 M ze 4,1 % a 10⁻⁴ M už z 34 %. Přesně proto 5% pravidlo selhává u zředěných roztoků. A obráceně: z naměřeného α nebo pH při známé koncentraci umíte Ka spočítat (příklad 2.4).
Aproximace versus přesné řešení: ICE tabulka, 5% pravidlo a Ostwaldův zákon
| ICE | HA | H₃O⁺ | A⁻ |
|---|
Disociační konstanty kyselin a zásad (25 °C) — hledejte podle názvu, vzorce nebo konjugátu
| Látka | Vzorec | K | pK | síla | Konjugát |
|---|
Vypočítejte pH a stupeň disociace kyseliny octové o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³; Ka = 1,75·10⁻⁵ (pKa = 4,76).
Rovnice a ICE tabulka; x = [H₃O⁺].
CH₃COOH + H₂O ⇌ H₃O⁺ + CH₃COO⁻
Ka = x² / (0,10 − x)
Odhad: c/Ka = 0,1 / 1,75·10⁻⁵ ≈ 5700 ≫ 400, aproximace x ≪ c bude v pořádku.
x = √(Ka·c) = √(1,75·10⁻⁵ · 0,10) = √(1,75·10⁻⁶) = 1,32·10⁻³ mol·dm⁻³
pH = −log(1,32·10⁻³) = 3 − 0,12 = 2,88 kontrola: ½(4,76 − (−1)) = ½ · 5,76 = 2,88 ✓
Stupeň disociace a ověření 5% pravidla.
α = x/c = 1,32·10⁻³ / 0,10 = 0,0132 = 1,3 % < 5 % ✓
pH = 2,88 · α = 1,3 % (přesné řešení kvadratické rovnice dává 2,88 také)Vypočítejte pH roztoku amoniaku o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³; Kb = 1,78·10⁻⁵ (pKb = 4,75).
Amoniak je zásada — přijímá proton od vody, vzniká OH⁻. Neznámá x je tentokrát [OH⁻].
NH₃ + H₂O ⇌ NH₄⁺ + OH⁻ Kb = x² / (0,10 − x) ≈ x² / 0,10
[OH⁻] = √(1,78·10⁻⁵ · 0,10) = √(1,78·10⁻⁶) = 1,33·10⁻³ mol·dm⁻³
Nejdřív pOH, pak pH. Tady se nejčastěji chybuje.
pOH = −log(1,33·10⁻³) = 3 − 0,12 = 2,88
pH = 14 − 2,88 = 11,12 (vzorec: 14 − ½(4,75 + 1) = 14 − 2,875 = 11,13 — rozdíl v setině je zaokrouhlení)
Vypočítejte pH roztoku HF o koncentraci 0,010 mol·dm⁻³; Ka = 6,3·10⁻⁴.
Zkusíme aproximaci — a hned ji zkontrolujeme.
x ≈ √(6,3·10⁻⁴ · 0,010) = √(6,3·10⁻⁶) = 2,51·10⁻³
x/c = 2,51·10⁻³ / 0,010 = 25 % ≫ 5 % ✕
Aproximace neplatí — čtvrtina kyseliny je disociovaná a „0,010 − x“ se od 0,010 podstatně liší. Řešíme kvadratickou rovnici.
6,3·10⁻⁴ = x² / (0,010 − x) ⇒ x² + 6,3·10⁻⁴·x − 6,3·10⁻⁶ = 0
x = (−6,3·10⁻⁴ + √((6,3·10⁻⁴)² + 4 · 6,3·10⁻⁶)) / 2 = (−6,3·10⁻⁴ + 5,06·10⁻³) / 2 = 2,21·10⁻³
pH = −log(2,21·10⁻³) = 2,66 (aproximace by dala 2,60 — chyba 0,06, na maturitě už znatelná)
pH = 2,66 · α = 22 % — středně silná kyselina ve zředěném roztokuRoztok neznámé jednosytné kyseliny o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³ má pH 3,00. Určete stupeň disociace a Ka.
Z pH koncentrace H₃O⁺ — to je přímo x.
[H₃O⁺] = 10⁻³·⁰⁰ = 1,0·10⁻³ mol·dm⁻³ = x
α = x/c = 1,0·10⁻³ / 0,10 = 0,010 = 1,0 %
Dosadíme do přesného výrazu (Ostwald) — teď žádná aproximace není nutná, všechno známe.
Ka = x² / (c − x) = (1,0·10⁻³)² / (0,10 − 0,001) = 1,0·10⁻⁶ / 0,099 = 1,0·10⁻⁵ (pKa = 5,0)
Ka ≈ 1,0·10⁻⁵, α = 1,0 % — síla podobná kyselině octovépH roztoků solí — hydrolýza
Rozpusťte kuchyňskou sůl a pH se nehne. Rozpusťte jedlou sodu a roztok je zásaditý, salmiak a je kyselý. Sůl je „potomek“ kyseliny a zásady — a pH roztoku prozradí, který z rodičů byl slabší.
Proč sůl mění pH
Iont, který pochází ze slabé kyseliny nebo zásady, je sám konjugovanou zásadou, resp. kyselinou — a reaguje s vodou. Tomu se říká hydrolýza soli. Iont ze silné kyseliny nebo zásady (Cl⁻, NO₃⁻, SO₄²⁻, Na⁺, K⁺, Ca²⁺) je tak slabý konjugát, že s vodou nedělá nic. Odtud plyne rozhodovací tabulka, kterou musíte znát:
| Sůl vznikla z | Který iont hydrolyzuje | pH roztoku | Příklady |
|---|---|---|---|
| silná kyselina + silná zásada | žádný | 7,00 | NaCl, KNO₃, Na₂SO₄, CaCl₂ |
| slabá kyselina + silná zásada | anion (A⁻ + H₂O ⇌ HA + OH⁻) | > 7 zásadité | CH₃COONa, NaCN, Na₂CO₃, NaF, Na₃PO₄ |
| silná kyselina + slabá zásada | kation (BH⁺ + H₂O ⇌ B + H₃O⁺) | < 7 kyselé | NH₄Cl, NH₄NO₃, CH₃NH₃Cl, AlCl₃ |
| slabá kyselina + slabá zásada | oba | ≈ 7 ± ½(pKa − pKb) | CH₃COONH₄ (7,00), NH₄CN (9,23), NH₄F (6,23) |
Silný rodič „vyhrává“. Sůl silné kyseliny a slabé zásady reaguje kysele, sůl slabé kyseliny a silné zásady zásaditě. Kationty Al³⁺, Fe³⁺, Cu²⁺ a Zn²⁺ jsou hydratované kyseliny — roztok AlCl₃ má pH kolem 3, proto se soli hliníku používají jako „kyselá“ přísada v kypřicím prášku.
Sůl slabé kyseliny a silné zásady (hydrolýza aniontu)
Octan sodný se ve vodě rozpadne na Na⁺ (nedělá nic) a CH₃COO⁻. Octanový anion je konjugovaná zásada kyseliny octové; jeho Kb plyne ze vztahu pro konjugovaný pár:
CH₃COO⁻ + H₂O ⇌ CH₃COOH + OH⁻ Kb = Kh = Kw / Ka
[OH⁻] = √(Kb·c) = √(Kw·c / Ka) ⇒ pH = 7 + ½(pKa + log c)
Odvození zkratky: pOH = ½(pKb − log c) a pKb = 14 − pKa; dosaďte a odečtěte od 14. Ve vzorci vystupuje pKa mateřské kyseliny, ne konstanta soli. Čím slabší kyselina (větší pKa), tím zásaditější sůl: octan 0,1 M má pH 8,88, kyanid 0,1 M pH 11,10.
Sůl slabé zásady a silné kyseliny (hydrolýza kationtu)
NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ Ka = Kh = Kw / Kb
[H₃O⁺] = √(Ka·c) ⇒ pH = 7 − ½(pKb + log c)
Chlorid amonný 0,1 M má pH 5,13 — je to zrcadlo octanu sodného (8,88) kolem sedmičky, protože pKa(CH₃COOH) ≈ pKb(NH₃).
Sůl slabé kyseliny a slabé zásady
Hydrolyzují oba ionty a navzájem se „perou“. Výsledek (v přijatelné aproximaci) nezávisí na koncentraci:
pH = 7 + ½(pKa − pKb) pKa kyseliny, pKb zásady, z nichž sůl vznikla
Octan amonný: 7 + ½(4,76 − 4,75) = 7,00 — náhodou přesně neutrální. Kyanid amonný: 7 + ½(9,21 − 4,75) = 9,23, protože HCN je mnohem slabší kyselina než amoniak zásada. Amfolyty jako NaHCO₃ (iont je zároveň kyselina i zásada) mají pH = ½(pKa1 + pKa2) = ½(6,35 + 10,33) = 8,34 — také nezávisle na koncentraci.
1. Dosadit do odmocniny Ka kyseliny místo Kw/Ka — vyjde kyselé pH pro zásaditou sůl.
2. U Na₂CO₃ použít Ka1 kyseliny uhličité. Uhličitanový anion je konjugát hydrogenuhličitanu, takže patří Ka2 = 4,7·10⁻¹¹ (a pH 0,1 M sody je 11,66).
3. Zapomenout, že hydrolýza je slabá: 0,1 M CH₃COONa je zhydrolyzován jen ze 0,008 %. Aproximace tu skoro vždy platí.
pH roztoků solí — vyberte sůl, zvolte koncentraci, sledujte postup
Vypočítejte pH roztoku octanu sodného o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³; Ka(CH₃COOH) = 1,75·10⁻⁵.
Rozhodneme, který iont hydrolyzuje: Na⁺ je z NaOH (silná) → nic; CH₃COO⁻ je z kyseliny octové (slabá) → hydrolyzuje, vznikají OH⁻, roztok bude zásaditý.
CH₃COO⁻ + H₂O ⇌ CH₃COOH + OH⁻
Konstanta této rovnováhy je Kb octanu — z konjugovaného páru.
Kb = Kw / Ka = 1,0·10⁻¹⁴ / 1,75·10⁻⁵ = 5,71·10⁻¹⁰
Dál jako u slabé zásady.
[OH⁻] = √(Kb·c) = √(5,71·10⁻¹⁰ · 0,10) = √(5,71·10⁻¹¹) = 7,56·10⁻⁶ mol·dm⁻³
pOH = −log(7,56·10⁻⁶) = 6 − 0,88 = 5,12
pH = 14 − 5,12 = 8,88 zkratka: 7 + ½(4,76 + log 0,1) = 7 + ½(3,76) = 8,88 ✓
pH = 8,88 — slabě zásaditý roztokVypočítejte pH roztoku chloridu amonného o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³; Kb(NH₃) = 1,78·10⁻⁵.
Cl⁻ je z HCl → nic. NH₄⁺ je konjugovaná kyselina slabé zásady → odštěpuje proton, roztok bude kyselý.
NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ Ka = Kw/Kb = 10⁻¹⁴ / 1,78·10⁻⁵ = 5,62·10⁻¹⁰
[H₃O⁺] = √(5,62·10⁻¹⁰ · 0,10) = √(5,62·10⁻¹¹) = 7,50·10⁻⁶ mol·dm⁻³
pH = −log(7,50·10⁻⁶) = 6 − 0,875 = 5,13 zkratka: 7 − ½(4,75 + log 0,1) = 7 − 1,875 = 5,13 ✓
pH = 5,13 — slabě kyselý; hydrolyzováno je jen 0,0075 % NH₄⁺(a) Jaké pH má roztok kyanidu amonného NH₄CN? pKa(HCN) = 9,21, pKb(NH₃) = 4,75. (b) Jaké pH má 0,10 M roztok Na₂CO₃? Ka1(H₂CO₃) = 4,5·10⁻⁷, Ka2 = 4,7·10⁻¹¹.
(a) Hydrolyzují oba ionty; pH nezávisí na koncentraci.
pH = 7 + ½(pKa − pKb) = 7 + ½(9,21 − 4,75) = 7 + 2,23 = 9,23
Zásaditý, protože HCN je (jako kyselina) mnohem slabší než NH₃ (jako zásada) — kyanidový anion „vyhrává“ tahanici o protony.
(b) CO₃²⁻ je konjugovaná zásada hydrogenuhličitanu HCO₃⁻, ne kyseliny uhličité. Patří tedy Ka2.
CO₃²⁻ + H₂O ⇌ HCO₃⁻ + OH⁻ Kb = Kw/Ka2 = 10⁻¹⁴ / 4,7·10⁻¹¹ = 2,1·10⁻⁴
[OH⁻] = √(2,1·10⁻⁴ · 0,10) = √(2,1·10⁻⁵) = 4,6·10⁻³ mol·dm⁻³ (x/c = 4,6 % — těsně pod 5 %, aproximace stačí)
pOH = 2,34 → pH = 11,66
Pufry a Hendersonova–Hasselbalchova rovnice
Krev má pH 7,40 a odchylka o 0,3 jednotky je smrtelná. Přitom do ní každou minutu přitéká kyselina mléčná ze svalů a oxid uhličitý z dýchání. Že se pH nehne, zařizují pufry — a jejich matematika je nejjednodušší z celého tématu: jeden logaritmus poměru.
Co je pufr a proč funguje
Pufr (tlumivý roztok) je roztok slabé kyseliny a její konjugované zásady (CH₃COOH / CH₃COO⁻) nebo slabé zásady a její konjugované kyseliny (NH₃ / NH₄⁺) ve srovnatelných koncentracích. Po přidání malého množství silné kyseliny nebo zásady mění pH jen nepatrně.
Princip: v roztoku je zásoba obou partnerů. Přidaný H₃O⁺ zachytí konjugovaná zásada (CH₃COO⁻ + H₃O⁺ → CH₃COOH + H₂O), přidaný OH⁻ zneutralizuje kyselina (CH₃COOH + OH⁻ → CH₃COO⁻ + H₂O). Silný elektrolyt se tak přemění na slabý a pH určuje jen poměr obou složek, který se malým přídavkem změní jen málo.
Hendersonova–Hasselbalchova rovnice
Vyjdeme z výrazu pro Ka a zlogaritmujeme ho. Protože obě složky jsou přítomny ve velkém množství, jsou jejich rovnovážné koncentrace prakticky rovny koncentracím navážky:
[H₃O⁺] = Ka · [HA] / [A⁻] ⇒ pH = pKa + log ([A⁻] / [HA]) = pKa + log (nzásada / nkyselina)
Tři důsledky, které se ptají pořád: (1) Při poměru 1 : 1 je pH = pKa. (2) Poměr lze psát v látkových množstvích, protože obě složky jsou ve stejném objemu — zředění pufru pH nemění. (3) Poměr 10 : 1 posune pH o +1, poměr 1 : 10 o −1; prakticky použitelný rozsah pufru je proto pH = pKa ± 1. Pro zásaditý pufr platí totéž s pOH = pKb + log([BH⁺]/[B]), nebo rovnou pH = pKa(BH⁺) + log([B]/[BH⁺]), kde pKa(NH₄⁺) = 14 − 4,75 = 9,25.
Výběr pufru pro dané pH
Vyberte konjugovaný pár, jehož pKa je co nejblíž požadovanému pH — tam je zásoba obou složek vyrovnaná a pufr nejodolnější. Přehled, který stojí za zapamatování:
| Pufr | Kyselina / zásada | pKa | Rozsah | Kde |
|---|---|---|---|---|
| mravenčanový | HCOOH / HCOO⁻ | 3,75 | 2,8–4,8 | laboratoř |
| acetátový | CH₃COOH / CH₃COO⁻ | 4,76 | 3,8–5,8 | laboratoř, potraviny |
| hydrogenuhličitanový | H₂CO₃ / HCO₃⁻ | 6,10 | 5,1–7,1 (krev 7,40 — poměr 20 : 1!) | krevní plazma |
| citrátový (3. st.) | HCit²⁻ / Cit³⁻ | 6,40 | 5,4–7,4 | potraviny, konzervace krve |
| fosfátový | H₂PO₄⁻ / HPO₄²⁻ | 7,20 | 6,2–8,2 | buňky, biochemie (PBS) |
| amoniakální | NH₄⁺ / NH₃ | 9,25 | 8,3–10,3 | analytika (chelatometrie) |
Hydrogenuhličitanový pufr má pKa 6,1, a přesto drží krev na 7,40. Poměr [HCO₃⁻]/[H₂CO₃] je totiž 20 : 1 (log 20 = 1,30; 6,1 + 1,3 = 7,4). Funguje to jen díky tomu, že je otevřený: CO₂ se vydýchá a ledviny doplňují HCO₃⁻. Zrychlené dýchání → méně H₂CO₃ → pH stoupá (respirační alkalóza); zadržený CO₂ → acidóza. To je oblíbená otázka lékařských fakult.
Přídavek kyseliny nebo zásady a kapacita pufru
Přidaná silná kyselina (n molů) přemění n molů A⁻ na HA. Nový poměr dosadíte do HH rovnice. Kolik pufr vydrží, říká kapacita pufru β — látkové množství silné kyseliny nebo zásady, které změní pH 1 dm³ pufru o jednotku:
po přidání kyseliny: pH = pKa + log ((nA⁻ − n) / (nHA + n))
kapacita: β ≈ 2,303 · cHA·cA⁻ / (cHA + cA⁻) — největší při poměru 1 : 1, roste s celkovou koncentrací
Dva pufry se stejným pH se mohou lišit kapacitou desetkrát: 0,01 M acetátový pufr vyčerpá už 0,01 mol kyseliny, 1 M pufr stejnou dávku prakticky nepozná. Zředění nemění pH, ale zmenšuje kapacitu.
Pufr v akci: poměr složek, přídavek silné kyseliny či zásady a srovnání s čistou vodou
Vypočítejte pH acetátového pufru, který obsahuje (a) 0,10 mol CH₃COOH a 0,10 mol CH₃COONa v 1 dm³; (b) 0,10 mol CH₃COOH a 0,20 mol CH₃COONa v 1 dm³. pKa = 4,76.
Octan sodný je zdroj konjugované zásady CH₃COO⁻ (Na⁺ je jen divák). Máme tedy pár HA / A⁻ a použijeme HH rovnici.
(a) pH = pKa + log(0,10 / 0,10) = 4,76 + log 1 = 4,76 + 0 = 4,76
(b) pH = 4,76 + log(0,20 / 0,10) = 4,76 + log 2 = 4,76 + 0,30 = 5,06
Kontrola smyslu: víc zásadité složky → vyšší pH. A všimněte si, že objem se nikde neobjevil — kdybychom oba roztoky zředili na 10 dm³, pH zůstane stejné.
(a) pH = 4,76 = pKa · (b) pH = 5,06K 1,0 dm³ pufru z příkladu 4.1(a) přidáme 0,010 mol HCl (objem zanedbejte). Jaké bude pH? Jaké by bylo pH, kdybychom stejné množství HCl přidali do 1,0 dm³ čisté vody?
Přidaný H₃O⁺ zreaguje beze zbytku s konjugovanou zásadou — bilance v molech.
CH₃COO⁻ + H₃O⁺ → CH₃COOH + H₂O
n(A⁻) = 0,10 − 0,010 = 0,090 mol n(HA) = 0,10 + 0,010 = 0,110 mol
pH = 4,76 + log(0,090 / 0,110) = 4,76 + log 0,818 = 4,76 − 0,09 = 4,67
Voda bez pufru: HCl je silná, 0,010 mol v 1 dm³ dá [H₃O⁺] = 0,010 mol·dm⁻³.
pH = −log 0,010 = 2,00 (z pH 7 → skok o 5 jednotek)
pufr: 4,76 → 4,67 (Δ = 0,09) · voda: 7,00 → 2,00 (Δ = 5,00)To je celá pointa pufru v jednom čísle: stejná dávka kyseliny, změna 0,09 místo 5 jednotek — tedy stotisíckrát menší změna koncentrace H₃O⁺.
Máte 1,0 dm³ roztoku CH₃COOH o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³ a pevný NaOH. Kolik molů (gramů) NaOH je nutné přidat, aby vznikl pufr o pH 5,00? pKa = 4,76, M(NaOH) = 40,0 g·mol⁻¹.
Z požadovaného pH plyne potřebný poměr složek.
log([A⁻]/[HA]) = pH − pKa = 5,00 − 4,76 = 0,24 ⇒ [A⁻]/[HA] = 10⁰·²⁴ = 1,74
Každý mol NaOH přemění jeden mol kyseliny na octan: n(A⁻) = n, n(HA) = 0,10 − n.
n / (0,10 − n) = 1,74 ⇒ n = 0,174 − 1,74n ⇒ 2,74n = 0,174 ⇒ n = 0,0635 mol
m(NaOH) = 0,0635 · 40,0 = 2,54 g
Kontrola: 0,0635 / 0,0365 = 1,74 ✓; a přidali jsme míň než 0,10 mol, takže kyselina zbyla a pufr opravdu vznikl. Kdybychom přidali celých 0,10 mol, dostali bychom čistý octan sodný s pH 8,88 — to už není pufr.
0,0635 mol = 2,54 g NaOHTitrační křivky: čtyři výpočty pH na jednom grafu
Titrace je nejlepší cvičení celého tématu, protože během jednoho pokusu projdete všechny čtyři typy výpočtu. Na začátku počítáte pH slabé kyseliny, uprostřed pufr, v bodě ekvivalence sůl a za ním nadbytek silné zásady. Kdo zvládne titrační křivku, zvládl bod 1 osnovy.
Bod ekvivalence a indikátor
Bod ekvivalence je okamžik, kdy přidané látkové množství titračního činidla přesně odpovídá stechiometrii reakce (n(OH⁻) = n(H₃O⁺)). Konec titrace je okamžik, kdy indikátor změní barvu — dobrý indikátor má oblast přechodu (pKind ± 1) uvnitř skoku křivky, aby obě události splynuly.
Dva indikátory k zapamatování: fenolftalein (bezbarvý → růžový, přechod pH 8,2–10,0) a methyloranž (červená → žlutá, přechod 3,1–4,4). Který použít, plyne z pH v bodě ekvivalence.
Tři typy křivek a jejich rozdíly
| Titrace | pH na začátku | v polovině | v bodě ekvivalence | Indikátor |
|---|---|---|---|---|
| HCl 0,1 M + NaOH 0,1 M | 1,00 | 1,48 | 7,00 (skok 3,7 → 10,3) | fenolftalein i methyloranž |
| CH₃COOH 0,1 M + NaOH 0,1 M | 2,88 | 4,76 = pKa | 8,73 — hydrolýza octanu | jen fenolftalein |
| NH₃ 0,1 M + HCl 0,1 M | 11,13 | 9,25 = pKa(NH₄⁺) | 5,28 — hydrolýza NH₄⁺ | methyloranž (methylčerveň) |
Tři věci z tabulky se zkouší nejčastěji: (1) bod ekvivalence slabé kyseliny leží nad 7, protože v něm je jen sůl slabé kyseliny a ta hydrolyzuje zásaditě — kapitola 3; (2) v polovině titrace slabé kyseliny je pH = pKa, protože [HA] = [A⁻] — kapitola 4; tak se pKa experimentálně měří; (3) skok u slabé kyseliny je kratší (7,15 → 10,3 místo 3,7 → 10,3), a proto methyloranž selže — zbarví se dřív, než je zneutralizována.
Jak spočítat pH v libovolném bodě
Titrujeme 25,0 mL CH₃COOH 0,100 M hydroxidem 0,100 M. Vždy nejdřív spočítejte látková množství po reakci a celkový objem, potom rozhodněte, „co v baňce zbylo“:
• Před přidáním (V = 0): slabá kyselina → pH = ½(pKa − log c) = 2,88.
• Mezi 0 a ekvivalencí: část HA přeměněna na A⁻ → pufr → pH = pKa + log(nA⁻/nHA) = pKa + log(V/(25 − V)). V polovině (12,5 mL) je log 1 = 0.
• V bodě ekvivalence (25,0 mL): zbyl jen CH₃COO⁻ o koncentraci 2,50 mmol / 50,0 mL = 0,050 M → sůl → pH = 7 + ½(pKa + log 0,050) = 8,73.
• Po ekvivalenci: nadbytek OH⁻ (silná zásada) rozhoduje, hydrolýzu octanu lze zanedbat → pOH = −log(nnadbytek/Vcelk).
V bodě ekvivalence počítat pH 7 „protože je to neutralizace“ — to platí jen pro silnou kyselinu se silnou zásadou. A v bodě ekvivalence zapomenout, že koncentrace soli je poloviční (objem se zdvojnásobil): 0,050 M, ne 0,100 M.
Titrační křivka: posouvejte objem titračního činidla a sledujte, který vzorec právě platí
25,0 mL CH₃COOH (0,100 M, pKa 4,76) titrujeme NaOH 0,100 M. Vypočítejte pH po přidání 0; 12,5; 25,0 a 30,0 mL hydroxidu.
0 mL — čistá slabá kyselina (kapitola 2).
pH = ½(pKa − log c) = ½(4,76 + 1,00) = 2,88
12,5 mL — přidáno 1,25 mmol OH⁻ z 2,50 mmol kyseliny: polovina přeměněna na octan, polovina zbyla. Pufr 1 : 1 (kapitola 4).
n(HA) = 2,50 − 1,25 = 1,25 mmol; n(A⁻) = 1,25 mmol
pH = 4,76 + log(1,25/1,25) = 4,76 = pKa
25,0 mL — bod ekvivalence: všechna kyselina přeměněna na 2,50 mmol octanu v 50,0 mL. Sůl slabé kyseliny (kapitola 3).
c(CH₃COO⁻) = 2,50 / 50,0 = 0,050 mol·dm⁻³
pH = 7 + ½(4,76 + log 0,050) = 7 + ½(4,76 − 1,30) = 7 + 1,73 = 8,73
30,0 mL — nadbytek 0,50 mmol OH⁻ v 55,0 mL; silná zásada rozhoduje (kapitola 1).
[OH⁻] = 0,50 / 55,0 = 9,1·10⁻³ → pOH = 2,04 → pH = 11,96
2,88 → 4,76 → 8,73 → 11,96 — každý bod jiný vzorec, jedna křivka25,0 mL HCl 0,100 M titrujeme NaOH 0,100 M. Vypočítejte pH při 24,9 mL a 25,1 mL a rozhodněte, zda lze použít methyloranž.
24,9 mL: zbývá 2,50 − 2,49 = 0,010 mmol H₃O⁺ v 49,9 mL.
[H₃O⁺] = 0,010 / 49,9 = 2,0·10⁻⁴ → pH = 3,70
25,1 mL: nadbytek 0,010 mmol OH⁻ v 50,1 mL.
[OH⁻] = 2,0·10⁻⁴ → pOH = 3,70 → pH = 10,30
Jedna kapka (0,2 mL) kolem ekvivalence změní pH o 6,6 jednotky. Přechod methyloranže (3,1–4,4) i fenolftaleinu (8,2–10,0) leží uvnitř tohoto skoku — oba indikátory jsou použitelné. U kyseliny octové by skok začínal až u 7,15 a methyloranž by se zbarvila o několik mL dřív.
skok 3,70 → 10,30; methyloranž ano (u silné kyseliny), u slabé neVýpočty srážecích rovnováh
„Nerozpustný“ neexistuje. Chlorid stříbrný se rozpouští — 1,9 miligramu na litr. Jestli se z roztoku vyloučí sraženina, kolik jí bude a jak ji zase rozpustit, to všechno říká jedno číslo: součin rozpustnosti.
Součin rozpustnosti Ksp
Nad sraženinou málo rozpustné soli se ustaví rovnováha mezi pevnou fází a ionty v roztoku. Pevná látka se do rovnovážné konstanty nepíše (její „koncentrace“ je konstantní), takže zbyde jen součin koncentrací iontů:
Součin rozpustnosti Ksp je rovnovážná konstanta rozpouštění málo rozpustného elektrolytu: součin relativních rovnovážných koncentrací iontů umocněných na stechiometrické koeficienty. Je bezrozměrný, platí pro nasycený roztok při dané teplotě (tabulky: 25 °C).
AgCl(s) ⇌ Ag⁺(aq) + Cl⁻(aq) Ksp = [Ag⁺]·[Cl⁻] = 1,8·10⁻¹⁰
PbI₂(s) ⇌ Pb²⁺ + 2 I⁻ Ksp = [Pb²⁺]·[I⁻]² = 9,8·10⁻⁹
Fe(OH)₃(s) ⇌ Fe³⁺ + 3 OH⁻ Ksp = [Fe³⁺]·[OH⁻]³ = 2,8·10⁻³⁹
Rozpustnost s a její vztah ke Ksp
Molární rozpustnost s je látkové množství soli, které se rozpustí v 1 dm³ (mol·dm⁻³); vynásobením molární hmotností dostanete g·dm⁻³. Vztah mezi s a Ksp závisí na stechiometrii — a přesně tady vznikají chyby. Z ICE tabulky: rozpustí-li se s molů PbI₂, vznikne s molů Pb²⁺ a 2s molů I⁻.
| Typ | Příklad | [kation] · [anion] | Ksp = … | s = … |
|---|---|---|---|---|
| AB | AgCl, BaSO₄, CaCO₃ | s · s | s² | √Ksp |
| AB₂ / A₂B | PbI₂, Mg(OH)₂ / Ag₂CrO₄ | s · (2s)² / (2s)² · s | 4s³ | ∛(Ksp/4) |
| AB₃ | Fe(OH)₃, Al(OH)₃ | s · (3s)³ | 27s⁴ | ⁴√(Ksp/27) |
| A₃B₂ | Ca₃(PO₄)₂ | (3s)³ · (2s)² | 108s⁵ | ⁵√(Ksp/108) |
AgCl má Ksp = 1,8·10⁻¹⁰, Ag₂CrO₄ má 1,1·10⁻¹², tedy o dva řády menší. Přesto je chroman stříbrný rozpustnější: s(AgCl) = √(1,8·10⁻¹⁰) = 1,3·10⁻⁵, ale s(Ag₂CrO₄) = ∛(1,1·10⁻¹²/4) = 6,5·10⁻⁵ mol·dm⁻³. Porovnávat podle Ksp lze jen soli stejného typu; jinak vždy přepočítejte na s. Přesně na tom stojí Mohrova titrace chloridů.
Kalkulačka Ksp ↔ rozpustnost — s postupem podle typu soli
Součiny rozpustnosti (25 °C) — 40 sloučenin s přepočtenou rozpustností
| Sloučenina | Vzorec | Typ | Ksp | s [mol·dm⁻³] | s [g·dm⁻³] |
|---|
Vysráží se? Reakční kvocient Q versus Ksp
Když smícháte dva roztoky, koncentrace iontů ještě nejsou rovnovážné. Jejich součin ve stejném tvaru jako Ksp se jmenuje reakční kvocient Q (někdy iontový součin P) a porovnání s Ksp rozhodne:
Smícháním 50 mL a 50 mL vznikne 100 mL — každá koncentrace klesne na polovinu. Do Q dosazujte koncentrace po smíchání: c·V₁/(V₁ + V₂). A u PbI₂ nezapomeňte anion umocnit na druhou.
Selektivní srážení
Máte-li v roztoku směs Cl⁻, Br⁻ a I⁻ (každý 0,01 M) a přikapáváte AgNO₃, sráží se nejdřív sůl, která dosáhne svého Ksp při nejnižší [Ag⁺]: AgI (potřebuje [Ag⁺] = 8,5·10⁻¹⁷/0,01 = 8,5·10⁻¹⁵), pak AgBr (5,4·10⁻¹¹) a nakonec AgCl (1,8·10⁻⁸). Když se začne srážet AgCl, zbývá v roztoku už jen [I⁻] = 8,5·10⁻¹⁷/1,8·10⁻⁸ = 4,7·10⁻⁹ mol·dm⁻³ — jodid je vysrážen prakticky kvantitativně. Tak funguje dělení iontů.
Při titraci chloridů dusičnanem stříbrným se přidá trochu K₂CrO₄. Dokud jsou v roztoku Cl⁻, sráží se bílý AgCl (nižší s). Teprve když chloridy dojdou, [Ag⁺] stoupne natolik, že překročí Ksp chromanu a objeví se červenohnědý Ag₂CrO₄. Funguje to jen proto, že Ag₂CrO₄ je rozpustnější než AgCl navzdory menšímu Ksp.
Vysráží se? Smíchejte dva roztoky a porovnejte Q s Ksp
Efekt společného iontu
Rozpusťte AgCl ne v čisté vodě, ale v 0,1 M NaCl. Roztok už chloridy obsahuje, a podle Le Chatelierova principu se rovnováha AgCl(s) ⇌ Ag⁺ + Cl⁻ posune doleva — rozpustnost klesne. Součin rozpustnosti se přitom nemění, jen ho z větší části „obstará“ přidaný chlorid:
[Ag⁺]·[Cl⁻] = Ksp a [Cl⁻] ≈ 0,10 (přidaný ≫ z rozpuštěného) ⇒ s = [Ag⁺] = Ksp / [Cl⁻] = 1,8·10⁻¹⁰ / 0,10 = 1,8·10⁻⁹ mol·dm⁻³
v čisté vodě: s = √Ksp = 1,3·10⁻⁵ — společný iont snížil rozpustnost 7000×
U PbI₂ v roztoku KI je efekt ještě prudší, protože jodid je ve výrazu na druhou: s = Ksp/[I⁻]². Prakticky se toho využívá při promývání sraženin (zředěným roztokem srážedla místo čisté vody) a při kvantitativním srážení — nadbytek srážedla stlačí zbytkovou koncentraci pod mez stanovitelnosti.
Efekt společného iontu: rozpustnost soli v závislosti na koncentraci přidaného aniontu
Vliv pH na rozpustnost hydroxidů a solí slabých kyselin
Hydroxidy kovů mají jako anion OH⁻ — a ten je pevně svázán s pH. Z Ksp = [Mn+]·[OH⁻]n plyne maximální koncentrace kovu, která při daném pH ještě zůstane v roztoku:
[Mn+]max = Ksp / [OH⁻]n = Ksp / (10pH − 14)n — každá jednotka pH změní [M²⁺]max 100×, [M³⁺]max 1000×
Obráceně: při jakém pH se z 0,010 M roztoku Mg²⁺ začne srážet Mg(OH)₂? [OH⁻] = √(Ksp/c) = √(5,6·10⁻¹²/0,010) = 2,4·10⁻⁵ → pOH 4,63 → pH 9,37. Železitý kation se stejným postupem sráží už při pH 1,8 (Ksp = 2,8·10⁻³⁹). Mezi pH 3 a 9 je tedy Fe³⁺ kvantitativně vysrážen a Mg²⁺ zcela v roztoku — tak se dělí kationty pomocí pH v analytice i při čištění vody.
Totéž platí pro soli slabých kyselin: CaCO₃, CaF₂, sulfidy, fosforečnany. Kyselina odebírá anion (CO₃²⁻ + H₃O⁺ → HCO₃⁻), rovnováha se posouvá k rozpouštění. Proto kyselý déšť a voda nasycená CO₂ rozpouštějí vápenec (CaCO₃ + CO₂ + H₂O ⇌ Ca(HCO₃)₂) a v jeskyni, kde CO₂ uniká, se z kapek zase sráží — krápníky. Naopak AgCl nebo BaSO₄ na pH nezávisí: Cl⁻ a SO₄²⁻ jsou anionty silných kyselin a s protonem nereagují. Přesně na tom stojí důkaz síranů: sraženina BaSO₄, která se nerozpustí ani v HCl.
Vliv pH: kolik kovu zůstane v roztoku a kdy se hydroxid začne srážet
(a) Vypočítejte rozpustnost AgCl ve vodě v mol·dm⁻³ a v g·dm⁻³ (Ksp = 1,8·10⁻¹⁰, M = 143,3 g·mol⁻¹). (b) V 1 dm³ nasyceného roztoku BaSO₄ je rozpuštěno 2,45 mg soli (M = 233,4). Určete Ksp.
(a) AgCl je typ AB: každá rozpuštěná jednotka dá jeden Ag⁺ a jeden Cl⁻, oba o koncentraci s.
Ksp = s·s = s² ⇒ s = √(1,8·10⁻¹⁰) = 1,34·10⁻⁵ mol·dm⁻³
s = 1,34·10⁻⁵ · 143,3 = 1,92·10⁻³ g·dm⁻³ = 1,9 mg na litr
(b) Nejdřív gramy na moly — molární rozpustnost.
s = 2,45·10⁻³ g / 233,4 g·mol⁻¹ = 1,05·10⁻⁵ mol·dm⁻³
BaSO₄ je také typ AB.
Ksp = s² = (1,05·10⁻⁵)² = 1,1·10⁻¹⁰
(a) s(AgCl) = 1,34·10⁻⁵ mol·dm⁻³ = 1,9 mg·dm⁻³ · (b) Ksp(BaSO₄) = 1,1·10⁻¹⁰Vypočítejte molární rozpustnost Mg(OH)₂ (Ksp = 5,6·10⁻¹²) a pH jeho nasyceného roztoku. Porovnejte s PbI₂ (Ksp = 9,8·10⁻⁹).
ICE: rozpustí-li se s molů, vznikne s molů Mg²⁺ a 2s molů OH⁻.
Mg(OH)₂(s) ⇌ Mg²⁺ + 2 OH⁻ Ksp = s·(2s)² = 4s³
s = ∛(Ksp/4) = ∛(1,4·10⁻¹²) = 1,12·10⁻⁴ mol·dm⁻³
pH nasyceného roztoku: hydroxidových aniontů je dvakrát tolik než soli.
[OH⁻] = 2s = 2,24·10⁻⁴ → pOH = 3,65 → pH = 10,35
PbI₂ je stejný typ, takže lze porovnat přímo — ale spočítejme.
s(PbI₂) = ∛(9,8·10⁻⁹/4) = ∛(2,45·10⁻⁹) = 1,35·10⁻³ mol·dm⁻³ (0,62 g·dm⁻³)
s(Mg(OH)₂) = 1,12·10⁻⁴, pH 10,35 · s(PbI₂) = 1,35·10⁻³ mol·dm⁻³Častá chyba: s = √Ksp i pro AB₂ — dalo by 2,4·10⁻⁶, o dva řády mimo. A u pH zapomenutá dvojka dá 10,05 místo 10,35.
Smícháme 50 mL AgNO₃ (1,0·10⁻³ M) s 50 mL NaCl (1,0·10⁻³ M). Vyloučí se AgCl? A co když smícháme 50 mL Na₂SO₄ (0,010 M) s 50 mL CaCl₂ (0,010 M); Ksp(CaSO₄) = 4,9·10⁻⁵?
Koncentrace po smíchání — objem se zdvojnásobil, koncentrace klesly na polovinu.
[Ag⁺] = 1,0·10⁻³ · 50/100 = 5,0·10⁻⁴; [Cl⁻] = 5,0·10⁻⁴ mol·dm⁻³
Q = [Ag⁺]·[Cl⁻] = (5,0·10⁻⁴)² = 2,5·10⁻⁷ > Ksp = 1,8·10⁻¹⁰ ⇒ sráží se (Q je 1400× větší)
Síran vápenatý: po smíchání [Ca²⁺] = [SO₄²⁻] = 0,0050 mol·dm⁻³.
Q = 0,0050 · 0,0050 = 2,5·10⁻⁵ < 4,9·10⁻⁵ ⇒ nesráží se, roztok je nenasycený
AgCl ano (Q ≫ Ksp) · CaSO₄ ne (Q < Ksp) — bez zředění by u CaSO₄ chybně vyšlo 10⁻⁴ > KspVypočítejte rozpustnost AgCl (Ksp = 1,8·10⁻¹⁰) v 0,10 M roztoku NaCl a rozpustnost PbI₂ (Ksp = 9,8·10⁻⁹) v 0,10 M KI. Porovnejte s čistou vodou.
ICE pro AgCl v NaCl: chlorid je už na začátku 0,10; z rozpuštěného AgCl přibude s — zanedbatelně málo proti 0,10.
[Ag⁺] = s, [Cl⁻] = 0,10 + s ≈ 0,10
s · 0,10 = 1,8·10⁻¹⁰ ⇒ s = 1,8·10⁻⁹ mol·dm⁻³ (voda: 1,3·10⁻⁵ — pokles 7400×)
PbI₂ v KI: jodid je ve výrazu na druhou.
[Pb²⁺] = s, [I⁻] = 0,10 + 2s ≈ 0,10
s · (0,10)² = 9,8·10⁻⁹ ⇒ s = 9,8·10⁻⁷ mol·dm⁻³ (voda: 1,35·10⁻³ — pokles 1400×)
Kontrola aproximace: s i 2s jsou o mnoho řádů menší než 0,10, zanedbání bylo oprávněné. Kdyby byl přidaný iont jen 10⁻⁶ M, tedy srovnatelný s s ve vodě, museli bychom řešit rovnici (s)(10⁻⁶ + s) = Ksp přesně.
AgCl: 1,8·10⁻⁹ · PbI₂: 9,8·10⁻⁷ mol·dm⁻³ — společný iont srazí rozpustnost o řádyRoztok obsahuje Fe³⁺ i Mg²⁺, každý 0,010 mol·dm⁻³. Při jakém pH se začne srážet Fe(OH)₃ (Ksp = 2,8·10⁻³⁹) a při jakém Mg(OH)₂ (5,6·10⁻¹²)? Jaké pH zvolit, aby se Fe³⁺ vysráželo prakticky úplně (zbytek ≤ 10⁻⁶ M) a Mg²⁺ zůstal v roztoku?
Fe(OH)₃ začne vznikat, když [Fe³⁺]·[OH⁻]³ dosáhne Ksp.
[OH⁻] = ∛(Ksp/c) = ∛(2,8·10⁻³⁹ / 0,010) = ∛(2,8·10⁻³⁷) = 6,5·10⁻¹³ → pOH = 12,18 → pH = 1,82
Mg(OH)₂: [OH⁻] = √(5,6·10⁻¹² / 0,010) = 2,37·10⁻⁵ → pOH = 4,63 → pH = 9,37
„Úplné“ vysrážení železa: zbytková [Fe³⁺] = 10⁻⁶.
[OH⁻] = ∛(2,8·10⁻³⁹ / 10⁻⁶) = ∛(2,8·10⁻³³) = 1,4·10⁻¹¹ → pOH = 10,85 → pH ≈ 3,2
Pracovní okno je tedy pH ≈ 3,2 až 9,3: železo je kvantitativně vysrážené, hořčík celý v roztoku. V praxi se nastaví pH 5–6 (např. octanovým pufrem) a sraženina Fe(OH)₃ se odfiltruje.
Fe(OH)₃ od pH 1,8 (úplně při 3,2) · Mg(OH)₂ až od pH 9,4 → dělit při pH ≈ 5Výpočty komplexotvorných rovnováh
Sraženinu chloridu stříbrného rozpustíte amoniakem, bromid už jen thiosíranem a jodid teprve kyanidem. Není to kouzlo: je to součin dvou konstant, které umíte spočítat. Komplexy jsou zároveň poslední díl skládačky — spojují Ksp, rovnováhu i pH.
Konstanta stability β
Konstanta stability (celková, kumulativní) β je rovnovážná konstanta vzniku komplexu z centrálního atomu a ligandů. Její převrácená hodnota je konstanta nestability Knest = 1/β, což je konstanta rozpadu komplexu. Čím větší β (větší log β), tím stálejší komplex.
Ag⁺ + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ β = [Ag(NH₃)₂⁺] / ([Ag⁺]·[NH₃]²) = 1,6·10⁷ (log β = 7,20)
[Ag(NH₃)₂]⁺ ⇌ Ag⁺ + 2 NH₃ Knest = 1/β = 6,3·10⁻⁸
Ligandy se ve skutečnosti vážou postupně, každý krok má svou dílčí (postupnou) konstantu K1, K2, … Celková konstanta je jejich součinem:
Ag⁺ + NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)]⁺ K1 = 2,0·10³
[Ag(NH₃)]⁺ + NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ K2 = 8,0·10³
β = K1 · K2 = 2,0·10³ · 8,0·10³ = 1,6·10⁷ obecně βn = Π Ki, log β = Σ log Ki
Protože se konstanty násobí, jsou log β obrovská čísla — od 2,15 u slabého [FeSCN]²⁺ po 42 u [Fe(CN)₆]³⁻. Právě proto se pracuje s logaritmy.
Kolik zbývá volného kovu? Výpočet při nadbytku ligandu
Nejtypičtější úloha: v roztoku je komplex o koncentraci c(M) a nadbytek ligandu o koncentraci [L]. Protože je β obrovská, je komplex prakticky nerozložený a jeho koncentrace se rovná c(M); z definice β pak přímo:
[Mn+] = c(M) / (β · [L]n) platí jen při nadbytku ligandu, kdy [L] ≈ počáteční koncentraci
V 0,010 M roztoku [Ag(NH₃)₂]⁺ s 1 mol·dm⁻³ volného amoniaku zbývá [Ag⁺] = 0,010 / (1,6·10⁷ · 1²) = 6,3·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³. To je milionkrát méně, než by stačilo na vysrážení AgCl — proto komplexace „schová“ kov před srážedlem. Tomu se v analytice říká maskování iontů.
Rozpouštění sraženiny komplexací — spojení Ksp a β
Sečteme-li rovnici rozpouštění a rovnici vzniku komplexu, konstanty se vynásobí (Hessův princip pro rovnovážné konstanty):
AgCl(s) ⇌ Ag⁺ + Cl⁻ Ksp = 1,8·10⁻¹⁰
Ag⁺ + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ β = 1,6·10⁷
─────────────────────────────
AgCl(s) + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ + Cl⁻ K = Ksp · β = 2,9·10⁻³
Číslo 2,9·10⁻³ vypadá malé, ale stačí: v 1 M amoniaku se rozpustí 0,048 mol AgCl na litr (7 g!), zatímco ve vodě jen 1,3·10⁻⁵ mol. Pro AgBr je K = 8,6·10⁻⁶ (rozpustí se 2,9·10⁻³ mol, tedy 0,55 g — mnohem méně) a pro AgI 1,4·10⁻⁹ (prakticky nic). Odtud plyne klasická trojice:
| Sraženina | 1 M NH₃ (β 1,6·10⁷) | 1 M S₂O₃²⁻ (β 2,9·10¹³) | 1 M CN⁻ (β 1,0·10²¹) |
|---|---|---|---|
| AgCl (Ksp 1,8·10⁻¹⁰) | 0,048 M — rozpustí se | 0,50 M | 0,50 M |
| AgBr (5,4·10⁻¹³) | 2,9·10⁻³ M — jen trochu | 0,44 M — ustalovač | 0,50 M |
| AgI (8,5·10⁻¹⁷) | 3,7·10⁻⁵ M — nerozpustí | 0,045 M | 0,50 M |
Ustalovač ve fotografii je roztok thiosíranu sodného: rozpustí neexponovaný AgBr z filmu, protože β([Ag(S₂O₃)₂]³⁻) = 2,9·10¹³. Kyanidové loužení zlata a stříbra funguje díky β = 10²¹ až 10³⁸. A modrý [Cu(NH₃)₄]²⁺ rozpouští čerstvě vysrážený Cu(OH)₂ (K = Ksp·β = 2,2·10⁻²⁰ · 1,1·10¹³ = 2,4·10⁻⁷) — reakce, kterou v laboratoři poznáte podle sytě modrého zbarvení.
Chelátový efekt a EDTA
Chelát je komplex s vícevazným ligandem, který obepne centrální atom jako klepeto (řecky chele). Je vždy podstatně stálejší než komplex s odpovídajícím počtem jednovazných ligandů — chelátový efekt, který má entropický původ: jedna molekula chelátu uvolní čtyři molekuly vody, a tím vzroste neuspořádanost. EDTA (kyselina ethylendiamintetraoctová) je šestivazný ligand a tvoří s většinou kovů komplexy 1 : 1 s log β 8 až 25. Používá se ke chelatometrickému stanovení tvrdosti vody, jako konzervant v potravinách a v medicíně jako antidotum při otravě olovem (log β pro [Pb(EDTA)]²⁻ je 18,3, takže olovo se váže pevněji než vápník a odchází močí).
1. Zaměnit β a Knest — konstanta stability je velké číslo, nestability malé. „K = 6,3·10⁻⁸“ u stříbrného komplexu je konstanta nestability.
2. Zapomenout na mocninu u ligandu: β·[NH₃]⁴ u [Cu(NH₃)₄]²⁺, ne β·[NH₃].
3. Dosadit celkovou koncentraci amoniaku místo volného. Ta část, která je vázaná v komplexu, se do [L] nepočítá — a u malého nadbytku je rozdíl podstatný.
Konstanty stability β (25 °C) — a jim odpovídající konstanty nestability
| Komplex | Centrální atom | Ligand | β | log β | Knest | Poznámka |
|---|
Kolik zbývá volného kovu? Kalkulačka [M] = c(M) / (β·[L]n)
Rozpouštění sraženiny komplexací: kolik se rozpustí v závislosti na koncentraci ligandu
Roztok obsahuje 0,010 mol·dm⁻³ komplexu [Ag(NH₃)₂]⁺ a navíc 1,0 mol·dm⁻³ volného amoniaku. Vypočítejte [Ag⁺]. Vysrážel by se z takového roztoku AgCl, kdyby v něm bylo 0,010 mol·dm⁻³ chloridů? β = 1,6·10⁷, Ksp(AgCl) = 1,8·10⁻¹⁰.
Napíšeme konstantu stability a vyjádříme z ní volné [Ag⁺]. Komplex je při takové β prakticky nerozložený, takže [Ag(NH₃)₂⁺] ≈ 0,010.
β = [Ag(NH₃)₂⁺] / ([Ag⁺]·[NH₃]²) ⇒ [Ag⁺] = c(M) / (β·[NH₃]²)
[Ag⁺] = 0,010 / (1,6·10⁷ · 1,0²) = 6,3·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³
Test na sraženinu: spočítáme Q a porovnáme s Ksp.
Q = [Ag⁺]·[Cl⁻] = 6,3·10⁻¹⁰ · 0,010 = 6,3·10⁻¹² < Ksp = 1,8·10⁻¹⁰ ⇒ nesráží se
Amoniak stříbro maskoval: snížil volnou koncentraci o sedm řádů, takže srážedlo „nemá co srážet“. Přesně tak se v analytice potlačují rušivé ionty.
[Ag⁺] = 6,3·10⁻¹⁰ mol·dm⁻³, Q < Ksp — sraženina nevznikneKolik molů AgCl se rozpustí v 1,0 dm³ roztoku amoniaku o koncentraci 1,0 mol·dm⁻³? Ksp(AgCl) = 1,8·10⁻¹⁰, β([Ag(NH₃)₂]⁺) = 1,6·10⁷.
Sečteme obě rovnováhy; konstanty se násobí.
AgCl(s) + 2 NH₃ ⇌ [Ag(NH₃)₂]⁺ + Cl⁻
K = Ksp · β = 1,8·10⁻¹⁰ · 1,6·10⁷ = 2,9·10⁻³
ICE: rozpustí-li se s molů, vznikne s molů komplexu a s molů chloridu, spotřebuje se 2s molů amoniaku.
K = s·s / (1,0 − 2s)² = 2,9·10⁻³
Rovnice je čtvercová v obou stranách, takže stačí odmocnit.
s / (1,0 − 2s) = √(2,9·10⁻³) = 0,0537
s = 0,0537 − 0,107s ⇒ 1,107s = 0,0537 ⇒ s = 0,048 mol·dm⁻³
V gramech a pro srovnání s čistou vodou.
m = 0,048 · 143,3 = 6,9 g na litr (ve vodě 1,9 mg — tedy 3600× víc)
s = 4,8·10⁻² mol·dm⁻³ ≈ 6,9 g AgCl v litru 1 M amoniakuPorovnejte, kolik AgBr (Ksp = 5,4·10⁻¹³) se rozpustí v 1,0 M NH₃ (β = 1,6·10⁷) a v 1,0 M Na₂S₂O₃ (β([Ag(S₂O₃)₂]³⁻) = 2,9·10¹³).
Amoniak: K = Ksp·β = 5,4·10⁻¹³ · 1,6·10⁷ = 8,6·10⁻⁶; √K = 2,94·10⁻³.
s = √K · c / (1 + 2√K) = 2,94·10⁻³ · 1,0 / 1,0059 = 2,9·10⁻³ mol·dm⁻³ (0,55 g·dm⁻³)
Thiosíran: K = 5,4·10⁻¹³ · 2,9·10¹³ = 15,7 — konstanta větší než jedna, rovnováha leží vpravo.
√K = 3,96 ⇒ s = 3,96 · 1,0 / (1 + 7,92) = 0,44 mol·dm⁻³ (83 g·dm⁻³)
Rozdíl je 150násobný — a právě proto se film ustaluje thiosíranem, ne čpavkem. Pro AgI (Ksp = 8,5·10⁻¹⁷) je i s thiosíranem K jen 2,5·10⁻³ a spolehlivě ho rozpustí až kyanid (K = 8,5·10⁴).
AgBr: 2,9·10⁻³ M v NH₃ versus 0,44 M v thiosíranuKterý vzorec použít: rozhodovací strom, ICE formulář a trenažér
U přijímaček neztrácí body ten, kdo neumí počítat, ale ten, kdo sáhne po špatném vzorci. Zadání „vypočítejte pH roztoku 0,1 mol·dm⁻³“ znamená pro HCl něco úplně jiného než pro CH₃COONa. Tahle kapitola vás naučí přečíst zadání a správně se rozhodnout do deseti vteřin.
Rozhodovací strom — pět otázek, které si položíte
1. Je to kyselina, zásada, sůl, pufr, sraženina, nebo komplex? Podle toho se vybírá celý blok vzorců.
2. U kyseliny a zásady: je silná, nebo slabá? Silných je šest (HCl, HBr, HI, HNO₃, HClO₄, H₂SO₄) a silné zásady jsou hydroxidy s1 a s2 prvků; všechno ostatní je slabé a musí mít v zadání Ka nebo Kb.
3. U soli: který iont pochází ze slabého elektrolytu? Ten hydrolyzuje a určuje pH.
4. Jsou v roztoku dvě látky současně? Slabá kyselina + její sůl = pufr. Silná + silná = počítá nadbytek. Kation + anion málo rozpustné soli = Q versus Ksp.
5. Je v zadání nadbytek ligandu nebo společný iont? Pak se rovnováha posouvá a počítá se z β nebo z Ksp se známou koncentrací jednoho iontu.
| Poznávací znak v zadání | Typ úlohy | Vzorec |
|---|---|---|
| HCl, HNO₃, HClO₄ + koncentrace | silná kyselina | pH = −log c |
| NaOH, KOH, Ca(OH)₂ + koncentrace | silná zásada | pOH = −log(n·c); pH = 14 − pOH |
| zadané Ka nebo pKa, jedna látka | slabá kyselina | [H₃O⁺] = √(Kac); pH = ½(pKa − log c) |
| zadané Kb, amoniak, amin | slabá zásada | [OH⁻] = √(Kbc); pH = 14 − pOH |
| název soli „…an sodný“, „…id draselný“ | hydrolýza aniontu | Kb = Kw/Ka; pH = 7 + ½(pKa + log c) |
| amonná sůl, „chlorid …amonný“ | hydrolýza kationtu | Ka = Kw/Kb; pH = 7 − ½(pKb + log c) |
| dvě látky: slabá kyselina + její sůl | pufr | pH = pKa + log([A⁻]/[HA]) |
| „smícháme V₁ … a V₂ …“, obě silné | nadbytek + zředění | Δn / (V₁ + V₂) |
| nasycený roztok, „rozpustnost“ | součin rozpustnosti | Ksp = s², 4s³, 27s⁴ … |
| „vznikne sraženina?“, dva roztoky | Q versus Ksp | Q = [M]a[X]b po zředění |
| „v roztoku NaCl / KI“ místo ve vodě | společný iont | s = Ksp / [X]b |
| zadaná β, nadbytek NH₃ / CN⁻ | komplex | [M] = c(M) / (β·[L]n) |
| „rozpustí se sraženina v …“ | Ksp + β | K = Ksp·β |
Univerzální ICE formulář
Když si nejste jistí, nakreslete ICE tabulku — funguje pro všechny typy úloh v tomto tématu a odhalí, kdy je aproximace v pořádku. Postup je vždy stejný: rovnice → počáteční koncentrace → změna přes x se stechiometrickými koeficienty → rovnovážné koncentrace → dosazení do konstanty.
| Typ | Rovnováha | Řádek E (rovnováha) | Rovnice pro x | Aproximace stačí, když |
|---|---|---|---|---|
| slabá kyselina | HA ⇌ H₃O⁺ + A⁻ | (c−x), x, x | Ka = x²/(c−x) | x/c < 5 % (c/Ka > 400) |
| sůl (hydrolýza) | A⁻ + H₂O ⇌ HA + OH⁻ | (c−x), x, x | Kw/Ka = x²/(c−x) | skoro vždy (Kh je malá) |
| pufr | HA ⇌ H₃O⁺ + A⁻ | (cHA−x), x, (cA+x) | Ka = x(cA+x)/(cHA−x) | obě složky ≫ x → HH rovnice |
| rozpustnost | AB₂(s) ⇌ A²⁺ + 2 B⁻ | s, 2s | Ksp = 4s³ | vždy (v čisté vodě) |
| společný iont | AB(s) ⇌ A⁺ + B⁻ | s, (cB+s) | Ksp = s(cB+s) | cB ≫ s |
| komplex | M + nL ⇌ MLn | x, (cL−nx), (cM−x) | β = (cM−x)/(x·cLn) | β obrovská → x ≈ 0 |
Kyselina musí vyjít pod 7 (a slabá výš než stejně koncentrovaná silná). Zásada nad 7. Sůl slabé kyseliny nad 7, amonná sůl pod 7. Pufr blízko pKa. Rozpustnost málo rozpustné soli mezi 10⁻² a 10⁻¹⁰ mol·dm⁻³. Vyjde-li vám pH 15 nebo záporná koncentrace, hledejte chybu v jednotkách nebo v pOH.
Který vzorec použít? Patnáct zadání, čtyři možnosti, skóre
Určete pH těchto roztoků, všechny o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³: (a) HCl, (b) CH₃COOH, (c) CH₃COONa, (d) směs CH₃COOH a CH₃COONa (obojí 0,10). pKa(CH₃COOH) = 4,76.
(a) Silná kyselina — disociuje úplně, žádná konstanta.
pH = −log 0,10 = 1,00
(b) Slabá kyselina — odmocnina ze součinu.
pH = ½(4,76 + 1,00) = 2,88
(c) Sůl slabé kyseliny a silné zásady — hydrolýza aniontu, roztok je zásaditý.
pH = 7 + ½(4,76 + log 0,10) = 7 + ½(3,76) = 8,88
(d) Dvě látky, konjugovaný pár → pufr, Hendersonova–Hasselbalchova rovnice.
pH = 4,76 + log(0,10/0,10) = 4,76
1,00 · 2,88 · 8,88 · 4,76 — jedna koncentrace, čtyři různá pHTohle je nejlepší cvičení celého tématu. Rozdíl mezi (a) a (b) je skoro dvě jednotky pH, mezi (b) a (c) šest — a přitom je ve všech případech „0,1 mol·dm⁻³“.
K 100 mL roztoku obsahujícího 0,010 mol·dm⁻³ Mg²⁺ přidáme 100 mL amoniakálního pufru NH₃/NH₄Cl o pH 9,25. Vysráží se Mg(OH)₂ (Ksp = 5,6·10⁻¹²)?
Z pH pufru dostaneme [OH⁻] (pufr pH udrží, i když se trochu OH⁻ spotřebuje).
pOH = 14 − 9,25 = 4,75 → [OH⁻] = 10⁻⁴·⁷⁵ = 1,78·10⁻⁵ mol·dm⁻³
Nezapomenout na zředění: smícháním 100 + 100 mL klesne koncentrace Mg²⁺ na polovinu.
[Mg²⁺] = 0,010 · 100/200 = 5,0·10⁻³ mol·dm⁻³
Q = [Mg²⁺]·[OH⁻]² = 5,0·10⁻³ · (1,78·10⁻⁵)² = 5,0·10⁻³ · 3,17·10⁻¹⁰ = 1,6·10⁻¹²
Q = 1,6·10⁻¹² < Ksp = 5,6·10⁻¹² ⇒ sraženina nevznikne
Q < Ksp — Mg²⁺ zůstane v roztoku (v čistém 0,01 M amoniaku by se vysrážel)Přesně proto se v chelatometrii používá amoniakální pufr: udrží pH kolem 10, ale nedovolí, aby se hořčík vysrážel jako hydroxid dřív, než se stanoví komplexem s EDTA. Úloha spojila pufr (kap. 4), zředění (kap. 1) a Q vs Ksp (kap. 6).
Závěrečný test
25 otázek přes celé téma — pH všech sedmi typů roztoků, titrace, součin rozpustnosti, srážení, komplexy a chytáky. Víc než polovina se počítá. Odpovězte na všechny a klikněte na Vyhodnotit test; u každé otázky se pak rozbalí vysvětlení. Otázky si můžete nechat zamíchat.
Dejte si na test 45 minut a počítejte jen s tabulkou konstant a kalkulačkou — přesně jako na přijímačkách. U číselných odpovědí zadávejte pH na dvě desetinná místa (tolerance je 0,05), koncentrace ve tvaru, který otázka vyžaduje. Výsledek nad 80 % znamená, že látku máte zvládnutou.
Před každým výpočtem si řekněte nahlas, o jaký typ roztoku jde — silná, slabá, sůl, pufr, sraženina, komplex. Polovina chyb v tomto tématu nevzniká ve výpočtu, ale ve volbě vzorce.
Tahák — všechny vzorce na jedné obrazovce
Tohle si vytiskněte nebo vyfoťte. Je tu každý vzorec, každá podmínka platnosti a každé číslo, které z tohoto celku potřebujete.
Základ — pH, pOH, Kw
pH = −log[H₃O⁺] [H₃O⁺] = 10⁻ᵖᴴ
Kw = [H₃O⁺][OH⁻] = 1,0·10⁻¹⁴
pH + pOH = 14 (25 °C)
Ka·Kb = Kw pKa + pKb = 14
- log 2 = 0,30 · log 3 = 0,48 · log 5 = 0,70
- c = m·10⁻ⁿ → pH = n − log m
- 1 jednotka pH = 10× koncentrace
pH podle typu roztoku — hlavní karta
Silná kyselina / silná zásada:
pH = −log c · pOH = −log(nOH·c)
Slabá kyselina / slabá zásada:
pH = ½(pKa − log c)
pH = 14 − ½(pKb − log c)
Soli:
anion slabé kys.: pH = 7 + ½(pKa + log c)
kation slabé zás.: pH = 7 − ½(pKb + log c)
obojí slabé: pH = 7 + ½(pKa − pKb)
amfolyt: pH = ½(pKa1 + pKa2)
Pufr:
pH = pKa + log([A⁻]/[HA])
Slabé elektrolyty a aproximace
Ka = x²/(c − x) → x = √(Ka·c)
α = x/c = √(Ka/c)
Ka = α²c/(1 − α) Ostwald
- 5% pravidlo: x/c < 0,05 (tj. c/Ka > 400) → aproximace platí
- jinak kvadraticky: x² + Kax − Kac = 0
- zředění zvyšuje α, snižuje [H₃O⁺]
- pufr: kapacita β ≈ 2,3·cHAcA/(cHA+cA)
Srážecí rovnováhy
AB: Ksp = s² → s = √Ksp
AB₂, A₂B: Ksp = 4s³
AB₃: Ksp = 27s⁴
A₃B₂: Ksp = 108s⁵
Q > Ksp → sráží se
Q = Ksp → nasyceno
Q < Ksp → čirý roztok
společný iont: s = Ksp/[X]b
hydroxid: [Mn+]max = Ksp/[OH⁻]n
- do Q koncentrace po zředění: cV₁/(V₁+V₂)
- porovnávat podle Ksp jen soli téhož typu
Komplexy
β = [MLn] / ([M]·[L]n)
Knest = 1/β β = K1·K2·…·Kn
[M] = c(M) / (β·[L]n)
rozpouštění sraženiny:
K = Ksp · β
s = √K·cL / (1 + 2√K)
- [Ag(NH₃)₂]⁺ β = 1,6·10⁷ · rozpustí AgCl
- [Ag(S₂O₃)₂]³⁻ β = 2,9·10¹³ · rozpustí AgBr
- [Ag(CN)₂]⁻ β = 1,0·10²¹ · rozpustí i AgI
Klíčová čísla k zapamatování
- 0,1 M HCl → pH 1,00 · 0,05 M NaOH → 12,70
- 0,1 M CH₃COOH → 2,88 (pKa 4,76)
- 0,1 M NH₃ → 11,13 (pKb 4,75)
- 0,1 M CH₃COONa → 8,88 · 0,1 M NH₄Cl → 5,13
- acetátový pufr 1 : 1 → 4,76 · krev 7,40 (20 : 1)
- s(AgCl) = 1,34·10⁻⁵ · s(Mg(OH)₂) = 1,12·10⁻⁴, pH 10,35
- s(PbI₂) = 1,35·10⁻³ · Mg(OH)₂ se sráží od pH 9,37
- [Ag⁺] v 0,01 M [Ag(NH₃)₂]⁺ + 1 M NH₃ = 6,3·10⁻¹⁰
Poznávací znaky v zadání
- „HCl, HNO₃, NaOH“ → silný elektrolyt, jen logaritmus
- zadané Ka/Kb, jedna látka → odmocnina
- název soli → hydrolýza, nejdřív Kw/K
- dvě látky konjugovaného páru → pufr, HH rovnice
- „smícháme V₁ a V₂“ silných → nadbytek a zředění
- „nasycený roztok, rozpustnost“ → Ksp
- „vznikne sraženina?“ → Q vs Ksp
- „v roztoku NaCl“ místo ve vodě → společný iont
- „nadbytek NH₃“, zadané β → komplex
Nejčastější chyby
- Odevzdat pOH místo pH u zásad
- Chybějící 2 u Ca(OH)₂ a Ba(OH)₂ (Δ = 0,30)
- [H₃O⁺] = c u slabé kyseliny místo √(Kac)
- Záměna Ka a pKa ve vzorci
- U soli dosadit Ka místo Kw/Ka
- Zapomenuté zředění při smíchání roztoků
- s = √Ksp u typu AB₂ (chyba o 2 řády)
- Chybějící mocnina u aniontu v Q nebo u ligandu v β
- Gramy místo molů (dělit M!)
- Ekvivalence titrace slabé kyseliny „= 7“
Slovníček pojmů
Každý odborný termín, který v materiálu i ve vaší osnově padl. Klepnutím rozbalíte definici.
Kam pokračovat dál
Tímhle tématem se vaše osnova uzavírá — a stojí za to podívat se, jak do sebe všechno zapadá, protože přijímačky téměř nikdy neptají na jedno téma izolovaně. Termochemie dala odpověď na otázku, kolik energie reakce uvolní nebo spotřebuje, a přes Gibbsovu energii i na to, jestli je reakce vůbec možná; kinetika doplnila, jak rychle proběhne a proč katalyzátor mění rychlost, ale ne rovnováhu. Chemická rovnováha obě dvě spojila: rovnovážná konstanta souvisí s ΔG° a Le Chatelierův princip vysvětluje, proč posun koncentrace nebo teploty přesune rovnováhu — a přesně to jste v této kapitole viděli jako efekt společného iontu, vliv pH na srážení nebo rozpouštění sraženiny komplexací. Elektrochemie je rovnováha přepsaná do potenciálů: Nernstova rovnice má stejný logaritmus jako Hendersonova–Hasselbalchova rovnice a pH-metrie skleněnou elektrodou je přímé měření aktivity H₃O⁺. Acidobazické reakce daly pojmový aparát — Brønstedovy páry, konjugace, síla kyselin — a tenhle poslední díl z něj udělal počítání: Ka, Kb, Kw, Ksp a β jsou pořád tatáž rovnovážná konstanta, jen pro jiný typ děje.
Co si zopakovat před přijímačkami, jestli máte omezený čas: za prvé tabulku „pH podle typu roztoku“ z taháku, dokud ji nebudete umět odříkat pozpátku — je to nejčastěji testovaná dovednost celé fyzikální chemie. Za druhé práci s logaritmy zpaměti, protože bez kalkulačky se s dobrým vzorcem a špatným logaritmem stejně nedopočítáte. Za třetí vztah Ka·Kb = Kw, ze kterého plynou úplně všechny výpočty solí. Za čtvrté rozdíl mezi Q a K — v rovnováze, ve srážení i v elektrochemii je to tatáž myšlenka. A za páté si projděte typické chytáky: dvojku u Ca(OH)₂, zředění při smíchání, 5% pravidlo, ekvivalenci slabé kyseliny nad sedmičkou a stechiometrii u Ksp. Kdo tohle má v malíčku, uhraje v početní části testu plný počet bodů — a právě tam se rozhoduje o pořadí.