Chemická rovnováha
Většina reakcí neproběhne do konce — zastaví se „v půli cesty“ a navenek se přestane dít cokoli, přestože uvnitř běží obě reakce plnou rychlostí. Tenhle materiál ukáže, kde přesně se reakce zastaví (rovnovážná konstanta), proč zrovna tam (Gibbsova energie i rychlostní konstanty) a jak s tím pohnout (Le Chatelierův princip a chemický průmysl). Buď rychlokurz na necelou hodinu, nebo sedm kapitol s modely, řešenými příklady a testem po každé z nich.
Dynamická rovnováha — jediný obrázek, který si opravdu musíte zapamatovat
Co přesně tenhle materiál pokrývá
Každý řádek osnovy má svou kapitolu i svůj blok v rychlokurzu. Klepněte na řádek a skočíte rovnou na něj.
Celá chemická rovnováha za 55 minut
Devět bloků, dohromady necelá hodina čtení. Každý blok má výklad, rámeček Zapamatujte si se vzorci a rámeček Častá chyba s tím, na čem se v testech nejvíc ztrácejí body. Projde se tu všech 48 pojmů z osnovy — u každého bloku je máte vypsané pod textem. Když něčemu nerozumíte, klepněte na pojem a skočíte do podrobné kapitoly.
Vratná reakce a dynamická rovnováha
Termochemie psala reakce s jednou šipkou, jako by proběhly do konce. Většina reakcí to ale neudělá. Zahřejete-li v zatavené ampuli vodík s jodem, vznikne jodovodík — ale jen z části, a pak už se složení nemění, i kdybyste čekali týden. Takové reakci říkáme vratná (zvratná) a píšeme ji dvojitou šipkou ⇌.
Proč se zastaví? Protože běží dvě reakce najednou. Přímá rychlostí v₁ (zleva doprava) a zpětná rychlostí v₂. Na začátku je v₁ největší a v₂ nulová; jak výchozích látek ubývá a produktů přibývá, v₁ klesá a v₂ roste. Jednou se protnou — a to je rovnováha.
Klíčové slovo je dynamická. Makroskopicky se neděje nic: koncentrace, tlak i barva jsou stálé. Mikroskopicky běží obě reakce naplno, jen se přesně vyrovnávají. Důkaz: přidáte-li do rovnovážné směsi H₂ + I₂ ⇌ 2 HI radioaktivní 131I, najdete ho za chvíli i v molekulách HI, ačkoli se složení nezměnilo.
Dvě podmínky. Soustava musí být uzavřená (nic neuniká) a musí mít stálou teplotu. V otevřené peci, odkud odchází CO₂, se rovnováha nikdy neustaví a vápenec se rozloží celý — a přesně to vápenka chce.
A poslední věc, kterou zkoušející rád slyší: k rovnováze se dá dojít z obou stran. Ze směsi 1 mol·dm⁻³ H₂ + 1 mol·dm⁻³ I₂ dostanete při 448 °C přesně stejné složení jako z 2 mol·dm⁻³ čistého HI.
(ne v = 0!)
[A] = rovnovážná
koncentrace
uzavřený systém
+ stálá T
„V rovnováze reakce skončila.“ Neskončila — běží dál oběma směry stejně rychle. A druhá past: dosadit do hranatých závorek počáteční koncentrace místo rovnovážných.
Ze směsi 1,00 mol·dm⁻³ H₂ a 1,00 mol·dm⁻³ I₂ při 448 °C bylo naměřeno [HI]: 10 min 0,90; 20 min 1,30; 40 min 1,52; 60 min 1,56; 90 min 1,56. Kdy nastala rovnováha a jaké je složení?
ze stechiometrie: spotřebováno H₂ = [HI]/2 = 1,56/2 = 0,78
[H₂] = [I₂] = 1,00 − 0,78 = 0,22 mol·dm⁻³, [HI] = 1,56
podíl [HI]²/([H₂][I₂]) = 2,43 / 0,0484 = 50
Poslední řádek je nápověda pro celý zbytek hodiny: ať začnete odkudkoli, jeden určitý podíl koncentrací vyjde vždycky stejně. Tomu podílu se říká rovnovážná konstanta.
Rovnovážná konstanta — co to je a na čem závisí
Guldberg a Waage v roce 1864 zjistili, že v rovnováze je jistý podíl koncentrací pro danou reakci a teplotu stálý. Pro obecnou reakci a A + b B ⇌ c C + d D platí zákon působení hmot (zákon aktivních hmot):
Produkty jdou do čitatele, výchozí látky do jmenovatele, koncentrace se násobí a stechiometrické koeficienty jsou exponenty. Nic víc v tom není — ale každý z těch čtyř bodů je zdroj chyb.
Na čem K závisí? Jen na teplotě. Nezávisí na počátečních koncentracích, nezávisí na tlaku a nezávisí na katalyzátoru. Když v testu čtete „změnili jsme tlak, jak se změní K“, správná odpověď je „nijak“ — změní se jen složení.
K je bezrozměrná, protože se do ní dosazují relativní koncentrace [A]/c° se standardní c° = 1 mol·dm⁻³ (u plynů relativní tlaky p/p°, p° = 100 kPa). Číselně se tím nic nemění, ale jen bezrozměrné číslo smí stát v logaritmu.
koeficienty = exponenty
koncentrace se násobí
K závisí jen na T
Napsat 2·[NH₃] místo [NH₃]². Koeficient jde do exponentu, nikdy před závorku. Druhá past: sčítat koncentrace místo násobení.
Pro N₂(g) + 3 H₂(g) ⇌ 2 NH₃(g) zapište Kc. V rovnováze při 700 K je [N₂] = 0,55; [H₂] = 1,64; [NH₃] = 0,91 mol·dm⁻³. Vypočítejte Kc.
čitatel: 0,91² = 0,828
jmenovatel: 0,55 · 1,64³ = 0,55 · 4,411 = 2,426
Kc = 0,828 / 2,426 = 0,34
Trojka u vodíku musí být v exponentu — kdo napíše 3·[H₂], dostane 0,17 místo 0,34. Hodnota kolem jedné znamená, že v rovnováze je slušné množství obou stran.
Jak K zapsat: Kc, Kp a co se vynechává
U plynů se místo koncentrací pohodlněji měří parciální tlaky. Výraz má stejný tvar, jen s p/p° — a říká se mu Kp. S Kc souvisí přes Kp = Kc·(c°RT/p°)Δn, kde Δn je rozdíl počtu molů plynů vpravo a vlevo. Když je Δn = 0, jsou obě konstanty totožné.
Teď ta část, na které se nejvíc chybuje: čisté pevné látky a čisté kapaliny (rozpouštědlo) se do výrazu nepíší. Jejich koncentrace se během reakce nemění, takže je „schovaná“ v konstantě. Rovnováze s více fázemi se říká heterogenní.
Pro CaCO₃(s) ⇌ CaO(s) + CO₂(g) tak zbude jediný člen: K = [CO₂]. Pro AgCl(s) ⇌ Ag⁺ + Cl⁻ zbude součin [Ag⁺][Cl⁻] — součin rozpustnosti Ks. Pro autoprotolýzu vody zbude iontový součin Kw = [H₃O⁺][OH⁻] = 1,0·10⁻¹⁴.
Pozor ale na vodu: vynechává se, jen když je rozpouštědlem. Ve shift reakci CO + H₂O(g) ⇌ CO₂ + H₂ je pára reagující plyn a píše se. Při esterifikaci vzniká voda v bezvodé směsi jako produkt a také se píše.
A K je vázaná na to, jak rovnici napíšete: obrácení dá 1/K, vynásobení n× dá Kn, půlka rovnice dá √K a sečtení dvou rovnic dá součin jejich konstant.
Δn = 0 → Kp = Kc
(s) a rozpouštědlo
se nepíší
obrátím → 1/K
×n → Kn
sečtu → K₁·K₂
Vynechat vodu automaticky. Rozpouštědlo ano — ale vodní pára a voda vznikající při esterifikaci do výrazu patří. Ptejte se: mění se její koncentrace?
Zapište K pro: (a) 2 SO₂(g) + O₂(g) ⇌ 2 SO₃(g); (b) C(s) + H₂O(g) ⇌ CO(g) + H₂(g); (c) NH₃(aq) + H₂O(l) ⇌ NH₄⁺ + OH⁻; (d) 2 NH₃ ⇌ N₂ + 3 H₂, víte-li, že N₂ + 3 H₂ ⇌ 2 NH₃ má K = 5,6·10⁵.
(b) K = [CO]·[H₂] / [H₂O] uhlík je pevný → vypadne, pára zůstává
(c) Kb = [NH₄⁺]·[OH⁻] / [NH₃] voda = rozpouštědlo
(d) obrácená reakce → K′ = 1/K = 1/(5,6·10⁵) = 1,8·10⁻⁶
U (b) je nejčastější chyba vynechat i páru; u (c) naopak vodu ponechat. Rozhoduje jediná otázka: mění se během reakce koncentrace té látky?
Odkud se K bere: Gibbsova energie
V termochemii jsme skončili u věty „ΔG = 0 znamená rovnováhu“. Teď z ní vytěžíme číslo. Hnací síla reakce závisí na složení směsi: ΔG = ΔG° + RT ln Q, kde Q je reakční kvocient — stejný výraz jako K, ale s okamžitými koncentracemi.
V rovnováze je ΔG = 0 a Q = K. Dosadíme a dostaneme nejdůležitější vzorec celé kapitoly: ΔG° = −RT ln K, tedy K = e−ΔG°/RT.
Čtení je jednoduché: záporná ΔG° dá K > 1 (rovnováha vpravo), kladná dá K < 1 (vlevo), nula dá K = 1. Při 298 K je RT = 2,48 kJ·mol⁻¹ a RT·ln 10 = 5,71 — takže každých 5,7 kJ·mol⁻¹ posune K o jeden řád.
A proč se reakce zastaví uprostřed? Protože směs má navíc entropii míšení, která křivku Gibbsovy energie podél rozsahu reakce ξ prohne dolů a vytvoří minimum. ΔG° rozhoduje jen o tom, kde to minimum leží.
K = e−ΔG°/RT
298 K: 5,7 kJ = 1 řád
−5,7 → K = 10
0 → K = 1
+5,7 → K = 0,1
Dosadit ΔG° v kilojoulech k R v joulech — chyba o tisíc. A logaritmus je přirozený, ne dekadický.
ΔG°f(NH₃, g) = −16,4 kJ·mol⁻¹. Vypočítejte K reakce N₂ + 3 H₂ ⇌ 2 NH₃ při 25 °C.
ln K = −ΔG°/(RT) = 32 800 / (8,314 · 298,15) = 32 800 / 2479 = 13,23
K = e13,23 = 5,6·10⁵
Při pokojové teplotě by tedy vznikal skoro čistý amoniak. Že se přesto vyrábí při 450 °C, kde je K řádově 10⁻⁴, je věc rychlosti — a o tom je blok 8.
Odkud se K bere podruhé: rychlostní konstanty
Ke stejné konstantě vede i druhá cesta — přes kinetiku. A je to cesta historická: přesně takhle K odvodili Guldberg a Waage v roce 1864, desítky let před termodynamickým zdůvodněním.
Pro elementární reakci (probíhá jedním krokem přesně tak, jak je napsaná) platí v₁ = k₁[A]a[B]b a v₂ = k₋₁[C]c[D]d. V rovnováze se rychlosti rovnají, takže k₁[A]a[B]b = k₋₁[C]c[D]d. Přeskupíme konstanty na jednu stranu a dostaneme K = k₁/k₋₁.
Z téhle podoby jsou dva důsledky vidět okamžitě. Katalyzátor rovnováhu neposune: snižuje aktivační energii oběma směrům stejně, takže zvýší k₁ i k₋₁ stejným násobkem a jejich podíl zůstane. Teplota ji posune: obě konstanty vzrostou, ale ne stejně — víc ta reakce, která má vyšší aktivační energii, a rozdíl aktivačních energií obou směrů je právě ΔH.
Pozor na hranici platnosti: K = k₁/k₋₁ platí jen pro elementární kroky. Výraz pro K se stechiometrickými koeficienty v exponentech ale platí vždy — to zaručuje termodynamika.
K = k₁ / k₋₁
katalyzátor:
k₁↑ i k₋₁↑ → K stejné
Guldberg & Waage 1864
„Katalyzátor zvýší výtěžek.“ Nezvýší — zvýší jen rychlost, s jakou se výtěžek dostaví. Zvýšit ho může jen tlak, teplota, nadbytek reaktantu nebo odvod produktu.
Izomerace A ⇌ B je v obou směrech elementární, prvního řádu: k₁ = 3,0·10⁻² s⁻¹, k₋₁ = 1,0·10⁻² s⁻¹. Určete K a rovnovážné složení z 0,80 mol·dm⁻³ čisté látky A.
[B]/[A] = 3 a [A] + [B] = 0,80
[A] + 3[A] = 0,80 → [A] = 0,20, [B] = 0,60 mol·dm⁻³
kontrola: v₁ = 0,030·0,20 = 0,0060 = 0,010·0,60 = v₂ ✓
Pro reakci typu A ⇌ B platí obecně α = K/(1 + K) = 3/4 = 75 %. Kontrola rovností rychlostí je nejrychlejší způsob, jak si ověřit, že jste nespletli čitatel se jmenovatelem.
Reakční kvocient Q — kompas směru reakce
Q má úplně stejný tvar jako K, ale dosazují se do něj okamžité koncentrace — jakékoli, ne nutně rovnovážné. Je to tedy „K, jak by vyšlo právě teď“.
Porovnáním Q s K zjistíte směr, kterým se reakce vydá, aniž byste cokoli počítali navíc. Q < K: produktů je málo, reakce běží doprava, dokud Q nevzroste na K. Q > K: produktů je moc, reakce běží doleva. Q = K: rovnováha, ΔG = 0.
Kvantitativně to říká vzorec ΔG = RT ln(Q/K). Když je Q menší než K, je logaritmus záporný, ΔG je záporná a reakce doprava je samovolná. Nic víc za tím není.
Tenhle jediný nástroj vysvětlí celý Le Chatelierův princip: každý zásah do soustavy buď vychýlí Q od K (přidání látky, změna tlaku), nebo změní samo K (teplota). Soustava pak dělá jedinou možnou věc — vrací Q k K.
Q = K → rovnováha
Q > K → doleva
ΔG = RT ln(Q/K)
Počítat Q jen z produktů, nebo do něj dosadit rovnovážné hodnoty (pak vždycky vyjde K a úloha nedává smysl). Q se počítá z toho, co je v nádobě teď.
Při 448 °C má H₂ + I₂ ⇌ 2 HI K = 50. Do nádoby dáme c(H₂) = 0,10; c(I₂) = 0,20; c(HI) = 0,40 mol·dm⁻³. Kam se reakce vydá a jaká je ΔG?
Q = 8 < K = 50 → doprava, bude vznikat HI
ΔG = RT ln(Q/K) = 8,314 · 721 · ln(8/50)
= 5994 · (−1,833) = −11 000 J·mol⁻¹ ≈ −11 kJ·mol⁻¹
Všimněte si, že jsme vůbec nepotřebovali ΔG° ani tabulky — stačilo porovnat dvě čísla. Přesně tuhle úvahu po vás chtějí u zkoušky, když se ptají „je směs v rovnováze?“.
Hodnoty K, stupeň konverze a ICE tabulka
Číslo K se čte řádově. K ≫ 1 (nad ≈ 10³) znamená rovnováhu daleko vpravo — reakce proběhne prakticky úplně a říkáme jí „nevratná“. K ≈ 1 znamená měřitelné množství obou stran; tady se počítá. K ≪ 1 (pod ≈ 10⁻³) znamená, že reakce prakticky neprobíhá.
K ale neříká vůbec nic o rychlosti. Přeměna diamantu na grafit má K > 1, a přesto prsten vydrží věky. Poloha rovnováhy je termodynamika, rychlost je kinetika.
Prakticky nás zajímá stupeň konverze (přeměny) α = zreagováno / původně. Pro A ⇌ B platí jednoduše α = K/(1 + K) a na počáteční koncentraci nezáleží. Jakmile se ale mění počet částic, na c₀ záleží: u rozkladů (Δn > 0) zředění stupeň přeměny zvyšuje, u spojování (Δn < 0) snižuje.
Nepleťte si výtěžek a stupeň přeměny: výtěžek se počítá z látky v nedostatku, stupeň přeměny se vztahuje ke konkrétní látce. Při esterifikaci 1 mol kyseliny + 3 mol alkoholu je výtěžek esteru 90 %, ale stupeň přeměny alkoholu jen 30 %.
Nástroj na všechny výpočty je ICE tabulka: řádek počáteční koncentrace, řádek změna (±x podle koeficientů) a řádek rovnovážná. Třetí řádek dosadíte do K a řešíte — často kvadratickou rovnici. Ze dvou kořenů vyberte ten, u něhož nevyjde žádná koncentrace záporná.
A ⇌ B: α = K/(1+K)
K = 1 → 50 %
K = 100 → 99 %
ICE: počáteční ·
změna · rovnovážná
Vzít z kvadratické rovnice špatný kořen (vyjde záporná koncentrace nebo α > 1). A zanedbat x proti c₀ tam, kde je K velké — zanedbávat se smí, jen když x vyjde pod 5 % z c₀.
H₂ + I₂ ⇌ 2 HI, K = 50, start 1,00 + 1,00 mol·dm⁻³. Rovnovážné složení a α?
(2x)²/(1−x)² = 50 čtverec → odmocníme
2x/(1−x) = 7,071
2x = 7,071 − 7,071x → x = 7,071/9,071 = 0,7795
[H₂] = [I₂] = 0,2205; [HI] = 1,559
kontrola: 1,559²/0,2205² = 50 ✓
Odmocnění ušetří kvadratickou rovnici vždy, když jsou obě strany dokonalé čtverce — tedy u symetrických zadání typu 1 : 1.
PCl₅ ⇌ PCl₃ + Cl₂, Kc = 0,042 (250 °C). Stupeň disociace při c₀ = 1,00 a 0,100 mol·dm⁻³?
c₀ = 1,00: x = (−0,042 + 0,4120)/2 = 0,185 → α = 18,5 %
c₀ = 0,100: x = (−0,042 + 0,1362)/2 = 0,0471 → α = 47 %
Δn = +1: v čitateli jsou dvě koncentrace, ve jmenovateli jedna, takže zředění srazí čitatel víc — a soustava to dorovná dalším rozkladem. Stejná logika je za Ostwaldovým zřeďovacím zákonem.
Teplota mění K, tlak jen složení
Dosaďte ΔG° = ΔH° − TΔS° do ΔG° = −RT ln K a dostanete ln K = −ΔH°/(RT) + ΔS°/R. Teplota je jen v prvním členu, a ten má před sebou reakční enthalpii — takže o směru změny rozhoduje znaménko ΔH°.
Exotermická reakce: K s teplotou klesá (zahřátí posune rovnováhu doleva). Endotermická: K roste. Pomůcka: berte teplo jako reaktant nebo produkt — u endotermické reakce stojí vlevo, takže dodané teplo tlačí doprava.
Kvantitativně to popisuje van 't Hoffova rovnice: ln(K₂/K₁) = −(ΔH°/R)·(1/T₂ − 1/T₁). Graficky: ln K proti 1/T je přímka se směrnicí −ΔH°/R — z jejího sklonu se dá změřit reakční enthalpie bez kalorimetru.
Tlak K nemění nikdy. Změní ale koncentrace, a tím Q — pokud se počet molů plynu během reakce mění. Zvýšení tlaku posune rovnováhu ke straně s menším počtem molekul plynu; při Δn(g) = 0 se nestane nic. Pozor na inertní plyn: za stálého objemu nedělá nic, za stálého tlaku působí jako zředění.
Na tom stojí Haberův kompromis. Syntéza amoniaku je exotermická, takže nízká teplota by dala vysoký výtěžek — jenže reakce by prakticky stála. Průmysl proto jede při 400–500 °C (kinetika) a ztrátu dohání tlakem 150–300 bar (Δn = −2), odvodem zkapalněného amoniaku a recyklací plynů.
exo → K klesá s T
endo → K roste s T
tlak: K beze změny,
složení podle Δn(g)
Tvrdit, že tlak nebo katalyzátor mění K. Jen teplota. A ve van 't Hoffově rovnici dosazovat ΔH° v kJ místo J a teplotu ve °C místo K.
N₂O₄ ⇌ 2 NO₂ má Kp = 0,148 při 25 °C a ΔH° = +57,2 kJ·mol⁻¹. Jaké je Kp při 77 °C a co uvidíme?
ln(K₂/K₁) = −(57 200/8,314)·(1/350,15 − 1/298,15)
= −6880 · (−0,000498) = +3,42
K₂ = 0,148 · e3,42 = 0,148 · 30,6 = 4,5
Hnědý NO₂ přibude na úkor bezbarvého N₂O₄ — ampule v horké vodě zhnědne, v ledu zesvětlá. Tohle je nejnázornější školní pokus na vliv teploty a objevuje se i v přijímačkových testech.
Le Chatelierův princip a jeho použití
Všechno předchozí se dá shrnout do jedné věty, kterou Henri Le Chatelier vyslovil v roce 1884: poruší-li se rovnováha vnějším zásahem, proběhne v soustavě děj, který účinek zásahu zmenšuje. Říká se jí princip akce a reakce nebo princip pohyblivé rovnováhy.
Koncentrace: přidání výchozí látky nebo odebrání produktu posouvá doprava, přidání produktu doleva. K se nemění. V roztocích je to vliv společného iontu — základ pufrů.
Tlak: stlačení posouvá ke straně s menším počtem molekul plynu. Při Δn(g) = 0 (např. H₂ + I₂ ⇌ 2 HI) se nestane nic.
Teplota: zahřátí posouvá endotermickým směrem — a jako jediné mění K. Katalyzátor: neposouvá nic, jen zkracuje čas do rovnováhy.
V průmyslu se princip využívá pořád: Haber–Bosch (200 bar, 450 °C, odvod NH₃, recyklace), kontaktní proces (nadbytek vzduchu, 450 °C, V₂O₅), shift reakce (nadbytek páry, dva teplotní stupně), esterifikace (nadbytek alkoholu, odvod vody), pálení vápna (vysoká teplota, odvod CO₂ komínem). A v těle: hemoglobin nabírá kyslík v plicích a odevzdává ho ve tkáních, hydrogenuhličitanový pufr drží pH krve na 7,4.
+reaktant → doprava
−produkt → doprava
↑tlak → k méně molům
↑T → endo směr
katalyzátor → nic
Tvrdit, že soustava zásah zruší. Jen ho zmírní — po přidání látky jí zůstane víc než předtím. A pevná látka ani inert za stálého objemu rovnováhu neposunou vůbec.
Rovnovážná směs 2 SO₂ + O₂ ⇌ 2 SO₃: [SO₂] = 0,20; [O₂] = 0,10; [SO₃] = 0,80 mol·dm⁻³. Přidáme kyslík na [O₂] = 0,20. Kam se rovnováha posune?
Ověření číslem:
K = 0,80²/(0,20²·0,10) = 0,64/0,0040 = 160
Q po zásahu = 0,64/(0,040·0,20) = 0,64/0,0080 = 80
Q = 80 < K = 160 → doprava ✓
Obě cesty dávají totéž — jedna slovy, druhá čísly. U zkoušky použijte princip, u výpočtové úlohy Q proti K. A u chytáků (inertní plyn, pevná látka) vždycky Q proti K, protože poučka tam selhává.
Osm vět, které musíte umět odříkat
- Chemická rovnováha je dynamická: rychlosti přímé a zpětné reakce se rovnají (v₁ = v₂), obě reakce běží dál, jen se navenek nic nemění.
- Rovnovážná konstanta je podíl rovnovážných koncentrací produktů a výchozích látek umocněných na stechiometrické koeficienty — zákon působení hmot (Guldberg a Waage, 1864).
- Do výrazu pro K se nepíší čisté pevné látky a rozpouštědlo; vodní pára a voda vznikající při esterifikaci se naopak píší.
- Termodynamicky platí ΔG° = −RT ln K, kinetiky K = k₁/k₋₁ — dvě cesty, jedna konstanta.
- Porovnání Q s K udává směr: Q < K doprava, Q > K doleva, Q = K rovnováha.
- K ≫ 1 znamená prakticky úplnou reakci, K ≪ 1 prakticky žádnou — ale K neříká nic o rychlosti.
- Hodnotu K mění jedině teplota (exo: klesá, endo: roste — van 't Hoff). Tlak, koncentrace ani katalyzátor ji nemění.
- Le Chatelier: soustava zásah zmírní — tlak posouvá ke straně s méně moly plynu, teplo endotermickým směrem, katalyzátor nikam.
Kontrola pokrytí — všech 48 pojmů
Každý pojem z osnovy padl v některém bloku výše. Klepnutím se dostanete do podrobné kapitoly, kde je rozebraný dopodrobna.
Vratné reakce a dynamická rovnováha
V termochemii jsme reakce psali s jednou šipkou, jako by proběhly do konce. Většina reakcí to ale neudělá — zastaví se „v půli cesty“ a dál se navenek nic neděje. Tahle kapitola vysvětlí, proč to vypadá jako klid, a proč to klid není.
Nevratné versus vratné reakce
Když zapálíte methan, shoří na CO₂ a vodu a zpátky se nic neposkládá. Když ale zahřejete v zatavené ampuli vodík s jodem, vznikne jodovodík — jenže jen z části. Zbytek vodíku a jodu tam zůstane, a i když budete čekat týden, složení se nezmění. To je rozdíl mezi reakcí nevratnou a vratnou (zvratnou).
Vratná (zvratná) reakce probíhá za daných podmínek oběma směry: výchozí látky se mění na produkty (přímá reakce, v rovnici zleva doprava) a produkty se současně mění zpět na výchozí látky (zpětná reakce). Zapisuje se dvojitou šipkou ⇌. Soustavě, v níž se obě reakce vyrovnají, říkáme rovnovážná soustava a reakci rovnovážná reakce.
Nevratná reakce proběhne prakticky úplně — buď proto, že zpětná reakce je zanedbatelně pomalá, nebo proto, že některý produkt ze soustavy unikne (plyn, sraženina) a zpětná reakce nemá z čeho běžet.
| Reakce | Zápis | Proč se chová takhle |
|---|---|---|
| Hoření methanu | CH₄ + 2 O₂ → CO₂ + 2 H₂O | Prakticky nevratná: rovnovážná konstanta je astronomická (řádově 10¹⁴⁰), zpětná reakce je neměřitelná. |
| Rozklad chlorečnanu v otevřené zkumavce | 2 KClO₃ → 2 KCl + 3 O₂↑ | Nevratná, protože kyslík uniká — otevřený systém nikdy nedosáhne rovnováhy. |
| Syntéza jodovodíku v zatavené ampuli | H₂ + I₂ ⇌ 2 HI | Vratná: při 448 °C se zastaví, když zreaguje asi 78 % vodíku. Zbytek tam zůstane napořád. |
| Esterifikace | CH₃COOH + C₂H₅OH ⇌ ester + H₂O | Vratná: ze směsi 1 : 1 zreagují jen dvě třetiny, protože ester s vodou současně hydrolyzuje zpět. |
| Disociace oxidu dusičitého | N₂O₄ ⇌ 2 NO₂ | Vratná a viditelná: bezbarvý dimer a hnědý monomer, barva prozrazuje složení. |
V principu je každá reakce vratná. „Nevratná“ znamená jen, že rovnováha leží tak daleko na straně produktů, že výchozí látky nedokážeme ani detekovat. Hranice je praktická, ne principiální — a přesně tuhle hranici vám v kapitole 4 dá číslo: rovnovážná konstanta.
Podmínka: uzavřený systém
Rovnováha se ustaví jen v uzavřeném systému — takovém, z něhož neuniká látka (energii vyměňovat smí; ta má být naopak vyrovnaná, aby byla stálá teplota). Když z pece na pálení vápna odchází CO₂ komínem, reakce CaCO₃ ⇌ CaO + CO₂ nikdy nedosáhne rovnováhy a běží do konce — a přesně to vápenka chce. V zatavené ampuli by se naopak zastavila, jakmile by tlak CO₂ dosáhl rovnovážné hodnoty.
„Reakce probíhá v otevřené kádince, produktem je plyn. Ustaví se rovnováha?“ — Ne. Plyn odchází, zpětná reakce nemá partnera, přímá reakce běží, dokud se nevyčerpají výchozí látky. Otázka na rovnováhu má vždy smysl jen pro uzavřenou soustavu při stálé teplotě.
Co se děje s rychlostmi: v₁ klesá, v₂ roste
Vraťte se k modelu v úvodu stránky. Na začátku máme jen vodík a jod. Přímá reakce běží rychlostí v₁, která je zpočátku největší (koncentrace výchozích látek jsou nejvyšší) a postupně klesá, jak výchozích látek ubývá. Zpětná reakce nemůže běžet vůbec, protože ještě není žádný jodovodík; jak ho přibývá, její rychlost v₂ roste. Křivky se k sobě blíží, až se protnou. Od té chvíle se za každou sekundu rozpadne přesně tolik molekul HI, kolik jich vznikne.
v rovnováze: v₁ = v₂ (přímá i zpětná reakce běží stejnou rychlostí, ne nulovou)
Dynamická rovnováha
Chemická rovnováha je stav vratné reakce v uzavřené soustavě, v němž se rychlost přímé a zpětné reakce rovnají, a proto se koncentrace všech látek s časem nemění. Je dynamická: makroskopicky (složení, tlak, barva) se nic neděje, ale mikroskopicky obě reakce neustále probíhají, jen se přesně vyrovnávají.
Tohle je věta, na kterou se ptá každý zkoušející, a klíčové slovo je dynamická. Rovnováha není zamrzlá soustava, ve které reakce „skončila“. Je to soustava, kde reakce běží plnou rychlostí oběma směry.
Eskalátor: běžíte po eskalátoru, který jede dolů, přesně tak rychle, jak on jede. Zvenku stojíte na místě — ale zkuste přestat běžet. Přesně tak je rovnováha „na místě“ jen proto, že obě reakce běží.
Dvě města: denně se přestěhuje 100 lidí z A do B a 100 z B do A. Počet obyvatel obou měst se nemění, a přesto se každý den stěhují stovky rodin. Počty obyvatel jsou „rovnovážné koncentrace“, stěhování jsou v₁ a v₂.
Jak se dokáže, že reakce v rovnováze opravdu běží
Důkaz je elegantní a objevuje se v přijímačkových otázkách. Do rovnovážné směsi H₂ + I₂ ⇌ 2 HI přidáme trochu jodu obsahujícího radioaktivní izotop 131I. Složení směsi se nezmění (jen jsme nepatrně přidali jod), ale po chvíli najdeme radioaktivitu i v molekulách HI. Jediná možnost, jak se tam značený jod dostal, je, že přímá reakce dál běžela — a protože se koncentrace nezměnily, musela stejně rychle běžet i zpětná.
K rovnováze se dá dojít z obou stran
Druhý charakteristický znak: nezáleží na tom, jestli začnete z výchozích látek, nebo z produktů. Při 448 °C dostanete ze směsi 1,00 mol·dm⁻³ H₂ + 1,00 mol·dm⁻³ I₂ totéž rovnovážné složení jako z 2,00 mol·dm⁻³ čistého HI — v obou případech obsahuje směs stejné atomy ve stejném počtu, a rovnováha „neví“, odkud přišla. Zkuste si to v úvodním modelu přepínačem start z produktů.
| Start | [H₂] | [I₂] | [HI] | [HI]²/([H₂][I₂]) |
|---|---|---|---|---|
| 1,00 + 1,00 mol·dm⁻³ výchozích látek | 0,22 | 0,22 | 1,56 | 50 |
| 2,00 mol·dm⁻³ čistého HI | 0,22 | 0,22 | 1,56 | 50 |
| 0,50 + 0,50 výchozích + 1,00 HI | 0,22 | 0,22 | 1,56 | 50 |
Poslední sloupec je nápověda pro celý zbytek materiálu: ať začnete odkudkoli, jeden určitý podíl koncentrací vyjde vždy stejně. Tomu podílu budeme říkat rovnovážná konstanta.
Značení: hranaté závorky jsou rovnovážné koncentrace
c₀(A) nebo c(A)₀ — počáteční koncentrace látky A.
c(A) — okamžitá koncentrace v libovolném čase.
[A] — rovnovážná koncentrace, tedy hodnota, na které se c(A) ustálí. Jednotka je vždy mol·dm⁻³.
Ve výrazu pro rovnovážnou konstantu se hranaté závorky používají výhradně v tomto významu. Dosadit do nich počáteční koncentrace je nejčastější chyba v celé kapitole.
Částice v krabici: rovnováha zblízka
V ampuli při 448 °C byla směs H₂ a I₂, obě 1,00 mol·dm⁻³. Naměřené koncentrace HI v mol·dm⁻³: 0 min → 0; 10 min → 0,90; 20 min → 1,30; 40 min → 1,52; 60 min → 1,56; 80 min → 1,56; 120 min → 1,56. Kdy se ustavila rovnováha, jaké je rovnovážné složení a kolik procent vodíku zreagovalo?
Rovnováha je tam, kde se koncentrace přestanou měnit. Od 60 min je [HI] stále 1,56 — rovnováha se ustavila zhruba po 60 minutách. (Přesněji: mezi 40 a 60 min; při 40 min ještě přibývá.)
Ze stechiometrie H₂ + I₂ ⇌ 2 HI: na každé 2 mol HI se spotřebuje 1 mol H₂ a 1 mol I₂.
zreagovalo H₂ = [HI]/2 = 1,56/2 = 0,78 mol·dm⁻³
[H₂] = [I₂] = 1,00 − 0,78 = 0,22 mol·dm⁻³
Stupeň přeměny vodíku:
α = 0,78 / 1,00 = 0,78 = 78 %
Kontrola, která se bude hodit později: podíl [HI]²/([H₂][I₂]) = 1,56²/(0,22 · 0,22) = 2,43/0,048 ≈ 50. To je rovnovážná konstanta této reakce při 448 °C.
Rovnováha po ≈ 60 min; [H₂] = [I₂] = 0,22, [HI] = 1,56 mol·dm⁻³; zreagovalo 78 %Rozhodněte, ve kterých případech má smysl mluvit o chemické rovnováze: (a) CaCO₃ zahřívaný v zatavené ocelové tlakové nádobě; (b) CaCO₃ v otevřené peci s komínem; (c) roztok Fe³⁺ a SCN⁻ v kádince; (d) hořčík hořící na vzduchu.
(a) Ano. Uzavřená nádoba: CO₂ nemůže uniknout, jeho tlak roste, až dosáhne rovnovážné hodnoty pro danou teplotu — pak se rozklad zastaví. Dynamická rovnováha CaCO₃ ⇌ CaO + CO₂.
(b) Ne. Otevřený systém: CO₂ odchází, jeho tlak v peci je vždy pod rovnovážným, zpětná reakce nestíhá. Reakce běží do konce — celý vápenec se rozloží.
(c) Ano. Kádinka je sice otevřená, ale žádná z látek neuniká (nic není plyn). Pro rovnováhu v roztoku je „uzavřenost“ splněna. Vzniká červený [FeSCN]²⁺, a to jen do rovnovážné koncentrace.
(d) Prakticky ne. Hoření hořčíku má obrovskou rovnovážnou konstantu — rovnováha formálně existuje, ale leží tak daleko u MgO, že zbytkový hořčík nelze detekovat. Označíme ji za nevratnou.
Rovnováha: (a) a (c). Nikoli: (b) otevřený systém, (d) prakticky nevratnáRovnovážná konstanta z termodynamiky
V termochemii jsme skončili větou „ΔG = 0 znamená rovnováhu“. Teď z ní vytěžíme číslo: ukážeme, že Gibbsova energie závisí na složení směsi, a že z tabulkové hodnoty ΔG° se dá spočítat, kde přesně se reakce zastaví.
ΔG závisí na složení: reakční kvocient Q
Tabulková hodnota ΔG° platí pro jednu jedinou situaci — všechny látky ve standardním stavu (koncentrace 1 mol·dm⁻³, tlak 100 kPa). V reálné směsi jsou koncentrace jiné a mění se v průběhu reakce. Termodynamika to zohledňuje jedním členem navíc:
ΔG = ΔG° + RT · ln Q
kde ΔG (bez kolečka) je hnací síla reakce právě teď, při aktuálním složení, v J·mol⁻¹; ΔG° je standardní reakční Gibbsova energie z tabulek (pozor na kJ → J); R = 8,314 J·K⁻¹·mol⁻¹; T je teplota v kelvinech a Q je reakční kvocient.
Pro reakci a A + b B ⇌ c C + d D je Q podíl součinu okamžitých relativních koncentrací produktů a výchozích látek, každá umocněná na svůj stechiometrický koeficient:
Q = (cC/c°)c · (cD/c°)d / (cA/c°)a · (cB/c°)b
Q má stejný tvar jako rovnovážná konstanta, ale dosazují se do něj libovolné koncentrace — ty, které ve směsi právě jsou. Je bezrozměrný, protože každou koncentraci dělíme standardní c° = 1 mol·dm⁻³ (u plynů tlak standardním p° = 100 kPa).
Logaritmus dává členu RT·ln Q správné chování: když je produktů málo (Q → 0), je ln Q hluboce záporný a reakce má obrovskou chuť běžet doprava, ať je ΔG° jakékoli. Když je produktů hodně (Q → ∞), je to naopak. Žádná reakce proto neběží úplně do konce — někde uprostřed se hnací síla vynuluje.
V rovnováze ΔG = 0: vztah mezi K a ΔG°
Rovnováha je stav, kdy reakce nemá hnací sílu ani jedním směrem: ΔG = 0. Hodnota kvocientu Q v tom okamžiku je něco zvláštního — nezávisí na tom, odkud jsme vyšli, jen na teplotě. Říkáme jí rovnovážná konstanta K. Dosadíme:
0 = ΔG° + RT · ln K ⟹ ΔG° = −RT · ln K ⟺ K = e−ΔG°/RT
Rovnovážná konstanta K je hodnota reakčního kvocientu v rovnováze. Je určena standardní reakční Gibbsovou energií vztahem ΔG° = −RT ln K. Je bezrozměrná a závisí pouze na teplotě — ne na počátečních koncentracích, ne na tlaku, ne na katalyzátoru.
Tenhle vztah je most mezi dvěma tématy vaší osnovy. Z termochemie znáte ΔG° = ΔH° − TΔS°; z něj teď vyčtete K. Záporná ΔG° znamená K > 1 (rovnováha „vpravo“), kladná ΔG° znamená K < 1 (rovnováha „vlevo“), nula znamená K = 1.
Orientační čísla, která stojí za zapamatování
Při 298 K je RT = 8,314 · 298,15 = 2479 J·mol⁻¹ ≈ 2,48 kJ·mol⁻¹ a RT·ln 10 = 5,71 kJ·mol⁻¹. Každých 5,7 kJ·mol⁻¹ tedy posune K o jeden řád:
| ΔG° (298 K) | K | Co to znamená |
|---|---|---|
| −57 kJ·mol⁻¹ | 10¹⁰ | prakticky nevratná, „běží do konce“ |
| −17,1 kJ·mol⁻¹ | 10³ | rovnováha silně vpravo |
| −11,4 kJ·mol⁻¹ | 100 | rovnováha vpravo |
| −5,7 kJ·mol⁻¹ | 10 | mírně vpravo |
| 0 | 1 | reaktanty i produkty „napůl“ (podle stechiometrie) |
| +5,7 kJ·mol⁻¹ | 0,1 | mírně vlevo |
| +11,4 kJ·mol⁻¹ | 0,01 | rovnováha vlevo |
| +57 kJ·mol⁻¹ | 10⁻¹⁰ | prakticky neprobíhá |
1. ΔG° je v tabulkách v kJ·mol⁻¹, ale R v J·K⁻¹·mol⁻¹ — před dosazením vynásobte tisícem.
2. Logaritmus je přirozený (ln), ne dekadický. Kdo chce log₁₀, musí psát ΔG° = −2,303·RT·log K.
3. Teplota v kelvinech. ΔG° = −5,7 kJ dá K = 10 jen při 298 K; při 1000 K vyjde K = 2.
Q proti K: kompas směru reakce
Odečtením obou rovnic dostanete nejužitečnější vzorec kapitoly:
ΔG = RT · ln (Q / K)
| Porovnání | ΔG | Co soustava udělá |
|---|---|---|
| Q < K — produktů je „málo“ | < 0 | reakce běží samovolně doprava, Q roste, dokud nedosáhne K |
| Q = K | 0 | rovnováha — navenek se nic neděje |
| Q > K — produktů je „moc“ | > 0 | reakce běží samovolně doleva, Q klesá, dokud neklesne na K |
„Reakce směřuje vždy tak, aby se Q přiblížilo ke K.“ Když je Q menší než K, musí Q vzrůst — a Q roste jen tehdy, když přibývá produktů, tedy reakcí doprava. Celý Le Chatelierův princip (kapitola 6) je jen tahle věta aplikovaná na různé zásahy.
Proč se reakce zastaví uprostřed: graf G podle rozsahu reakce
Představte si, že sledujete Gibbsovu energii celé směsi v závislosti na tom, kolik reakce už proběhlo. Tomu „kolik“ se říká rozsah reakce ξ (ksí): 0 = jen výchozí látky, 1 = jen produkty. Kdyby G byla jen přímka mezi G(reaktanty) a G(produkty), spadla by soustava vždy do jednoho z krajů — reakce by běžely buď úplně, nebo vůbec.
Jenže směs má oproti čistým látkám navíc entropii míšení, a ta křivku G(ξ) prohne dolů. Vznikne minimum uvnitř intervalu — a to je rovnováha. Sklon křivky v daném bodě je přesně ΔG = ΔG° + RT ln Q: vlevo od minima je záporný (reakce jde doprava), vpravo kladný (jde doleva), v minimu nulový. ΔG° rozhoduje jen o tom, kde minimum leží: čím zápornější, tím blíž k produktům.
Z Gibbsovy energie na rovnovážnou konstantu: K = e−ΔG°/RT
| ΔG° [kJ·mol⁻¹] | K při 298 K | K při 298 K | čtení |
|---|
Gibbsova energie směsi podél reakce — minimum je rovnováha
Standardní slučovací Gibbsova energie amoniaku je ΔG°f(NH₃, g) = −16,4 kJ·mol⁻¹. Vypočítejte rovnovážnou konstantu reakce N₂(g) + 3 H₂(g) ⇌ 2 NH₃(g) při 25 °C.
ΔG° reakce ze slučovacích hodnot — produkty mínus reaktanty, prvky mají nulu. Pozor na koeficient 2.
ΔG° = 2 · (−16,4) − (0 + 3 · 0) = −32,8 kJ·mol⁻¹ = −32 800 J·mol⁻¹
Vyjádříme ln K. Jednotky: J děleno J — bezrozměrné.
ln K = −ΔG°/(RT) = 32 800 / (8,314 · 298,15) = 32 800 / 2479 = 13,23
Odlogaritmujeme.
K = e13,23 ≈ 5,6·10⁵
Interpretace: při pokojové teplotě leží rovnováha daleko na straně amoniaku. Že se přesto amoniak vyrábí při 450 °C, kde je K řádově 10⁻⁴, je věc rychlosti — a téma kapitoly 5.
K(298 K) ≈ 5,6·10⁵ — rovnováha silně vpravoEsterifikace CH₃COOH + C₂H₅OH ⇌ CH₃COOC₂H₅ + H₂O má při 25 °C K = 4,0. Jaká je ΔG°? Je reakce za standardních podmínek samovolná?
ΔG° = −RT ln K = −8,314 · 298,15 · ln 4,0 = −2479 · 1,386 = −3436 J·mol⁻¹ ≈ −3,4 kJ·mol⁻¹
Záporná, ale malá: reakce je za standardních podmínek samovolná, ale rovnováha leží „jen kousek“ vpravo. Z ekvimolární směsi zreagují dvě třetiny (kapitola 4). Srovnejte s orientační tabulkou: −5,7 kJ by dalo K = 10, my máme −3,4 → K = 4. Sedí.
ΔG° ≈ −3,4 kJ·mol⁻¹ — samovolná, ale rovnováha jen mírně vpravoPři 448 °C (721 K) je pro H₂(g) + I₂(g) ⇌ 2 HI(g) K = 50. Do nádoby dáme směs o koncentracích c(H₂) = 0,10; c(I₂) = 0,20; c(HI) = 0,40 mol·dm⁻³. Je směs v rovnováze? Pokud ne, kterým směrem reakce poběží a jaká je ΔG?
Spočítáme reakční kvocient z aktuálních koncentrací (relativní, děleno 1 mol·dm⁻³).
Q = c(HI)² / (c(H₂) · c(I₂)) = 0,40² / (0,10 · 0,20) = 0,16 / 0,020 = 8,0
Porovnáme: Q = 8 < K = 50. Produktů je vzhledem k rovnováze málo → reakce poběží doprava, bude vznikat HI, dokud Q nevzroste na 50.
Hnací síla:
ΔG = RT ln(Q/K) = 8,314 · 721 · ln(8/50) = 5994 · (−1,833) = −11 000 J·mol⁻¹ ≈ −11 kJ·mol⁻¹
Záporná ΔG potvrzuje samovolný průběh doprava. Všimněte si, že jsme vůbec nepotřebovali ΔG° — stačilo porovnat Q s K.
Q = 8 < K = 50 → doprava; ΔG ≈ −11 kJ·mol⁻¹Rovnovážná konstanta z kinetiky: Guldbergův–Waageův zákon
K téže konstantě K se dá dojít úplně jinou cestou — ne z Gibbsovy energie, ale z rychlostí. Je to cesta, kterou K historicky vznikla, a je to cesta, která vysvětlí, proč katalyzátor rovnováhu neposune.
Připomenutí z kinetiky: rychlostní rovnice elementární reakce
Pro elementární reakci — takovou, která probíhá v jediném kroku přesně tak, jak je napsaná — platí, že rychlost je úměrná součinu koncentrací srážejících se částic, každé umocněné na stechiometrický koeficient:
a A + b B → produkty ⟹ v = k · c(A)a · c(B)b
k je rychlostní konstanta — závisí na teplotě (Arrheniova rovnice) a na katalyzátoru, ale ne na koncentracích. Její jednotka závisí na řádu reakce: pro první řád s⁻¹, pro druhý dm³·mol⁻¹·s⁻¹. Tohle je jediné, co z kinetiky potřebujeme.
Odvození: v rovnováze v₁ = v₂
Vezměme vratnou elementární reakci a A + b B ⇌ c C + d D. Přímá reakce má rychlostní konstantu k₁, zpětná k₋₁ (čte se „k mínus jedna“; někdy se píše k₂). Napíšeme obě rychlosti a položíme je rovné — to je definice rovnováhy z kapitoly 0:
v₁ = k₁ · [A]a · [B]b v₂ = k₋₁ · [C]c · [D]d
v₁ = v₂ ⟹ k₁ · [A]a[B]b = k₋₁ · [C]c[D]d
Konstanty dáme na jednu stranu, koncentrace na druhou:
Kc = k₁ / k₋₁ = [C]c[D]d / ([A]a[B]b)
Vlevo je podíl dvou konstant — tedy konstanta. Vpravo je podíl rovnovážných koncentrací. Dostali jsme stejný výraz jako z termodynamiky, tentokrát ale víme, co v něm konstanta fyzikálně je: poměr rychlostních konstant přímé a zpětné reakce.
Pro reakci v rovnováze je podíl součinu rovnovážných koncentrací produktů a součinu rovnovážných koncentrací výchozích látek, každé umocněné na příslušný stechiometrický koeficient, při dané teplotě konstantní. Tato konstanta je rovnovážná konstanta Kc.
Guldberg a Waage, 1864
Cato Guldberg (matematik) a Peter Waage (chemik), švagři z Kristianie — dnešního Osla — zákon publikovali v roce 1864 norsky, takže si ho Evropa všimla až po francouzském vydání v roce 1867 a německém v roce 1879. „Působící hmota“ (aktivní hmota) v názvu je starší slovo pro koncentraci: uvědomili si, že hnací síla reakce není dána množstvím látky, ale její koncentrací, tedy hmotou v jednotce objemu. Odvození přes rychlosti, které jsme právě udělali, je jejich — a desítky let předběhlo termodynamické zdůvodnění.
Rovnice v = k·c(A)a·c(B)b s exponenty rovnými stechiometrickým koeficientům platí jen pro elementární reakce. Reakce H₂ + Br₂ → 2 HBr má složitý řetězový mechanismus a její rychlostní rovnice obsahuje odmocninu z koncentrace bromu. Odvození K = k₁/k₋₁ pro ni tedy neplatí doslova.
Zato výraz pro K s exponenty rovnými stechiometrickým koeficientům platí vždy, pro každou reakci — protože ho nezávisle zaručuje termodynamika (kapitola 1). U maturity tedy: K píšeme vždy podle stechiometrie; vztah K = k₁/k₋₁ uvádíme jen pro jednokrokovou reakci.
Co plyne z K = k₁/k₋₁
| Situace | Rychlostní konstanty | Poloha rovnováhy |
|---|---|---|
| K ≫ 1 | přímá reakce je mnohem rychlejší než zpětná: k₁ ≫ k₋₁ | daleko vpravo, převažují produkty |
| K ≈ 1 | k₁ ≈ k₋₁ | srovnatelné množství obou stran |
| K ≪ 1 | zpětná reakce mnohem rychlejší: k₋₁ ≫ k₁ | daleko vlevo, převažují výchozí látky |
A dvě zásadní věci, které ze vzorce vyčtete během sekundy:
Katalyzátor rovnováhu neposune. Katalyzátor snižuje aktivační energii — ale snižuje ji oběma směrům o stejnou hodnotu, protože přímá i zpětná reakce jdou přes tentýž aktivovaný komplex. Zvýší tedy k₁ i k₋₁ stejným násobkem a jejich podíl K zůstane stejný. Rovnováha se ustaví rychleji, ale ve stejném složení.
Teplota rovnováhu posune. Zahřátí zvýší obě rychlostní konstanty, ale ne stejně — podle Arrheniovy rovnice roste víc ta, která má větší aktivační energii. A rozdíl aktivačních energií přímé a zpětné reakce je přesně ΔH: Ea(přímá) − Ea(zpětná) = ΔH. U endotermické reakce má přímá reakce větší bariéru, zahřátí ji urychlí víc a K roste. U exotermické je to naopak. To je kinetické jádro van 't Hoffovy rovnice z kapitoly 5.
K říká, kde se reakce zastaví. Aktivační energie říká, jak rychle se tam dostane. Diamant má K přeměny na grafit větší než 1, a přesto vydrží miliardy let; syntéza amoniaku má při 25 °C K ≈ 10⁶, a přesto se bez katalyzátoru a 450 °C nedočkáte. Velká K neznamená rychlá reakce a malá K neznamená pomalá.
Zákon působení hmot: nastavte koncentrace a sledujte, která rychlost vyhrává
Izomerace A ⇌ B je elementární reakce prvního řádu v obou směrech; při 60 °C je k₁ = 3,0·10⁻² s⁻¹ a k₋₁ = 1,0·10⁻² s⁻¹. Vypočítejte K a rovnovážné složení, začneme-li z čisté látky A o koncentraci 0,80 mol·dm⁻³.
Elementární reakce → smíme použít K = k₁/k₋₁. Jednotky s⁻¹ se vykrátí, K je bezrozměrná.
K = 3,0·10⁻² / 1,0·10⁻² = 3,0
Rovnováha: [B]/[A] = 3. Látková bilance: [A] + [B] = 0,80 (izomerace nemění počet částic).
[B] = 3 [A] ⟹ [A] + 3 [A] = 0,80 ⟹ [A] = 0,20, [B] = 0,60 mol·dm⁻³
Kontrola rovností rychlostí: v₁ = 0,030 · 0,20 = 0,0060; v₂ = 0,010 · 0,60 = 0,0060 mol·dm⁻³·s⁻¹. Sedí. Zreagovalo 75 % látky A — obecně α = K/(1 + K).
K = 3,0; [A] = 0,20 a [B] = 0,60 mol·dm⁻³; přeměna 75 %Disociace N₂O₄(g) ⇌ 2 NO₂(g) má při 25 °C Kc = 6,0·10⁻³. Předpokládejme, že jde o elementární krok s k₁ = 5,0·10⁴ s⁻¹. Jaká je rychlostní konstanta zpětné (dimerizační) reakce a jakou má jednotku?
k₋₁ = k₁ / Kc = 5,0·10⁴ / 6,0·10⁻³ = 8,3·10⁶
Jednotka: zpětná reakce 2 NO₂ → N₂O₄ je druhého řádu (v₂ = k₋₁·c(NO₂)²), takže k₋₁ má jednotku dm³·mol⁻¹·s⁻¹. Dimerizace je tedy extrémně rychlá — a přesně to odpovídá zkušenosti: barva ampule se při změně teploty mění téměř okamžitě.
k₋₁ ≈ 8,3·10⁶ dm³·mol⁻¹·s⁻¹Do rovnovážné směsi A ⇌ B (K = 3, příklad 2.1) přidáme katalyzátor, který zvýší k₁ tisíckrát. Co se stane s k₋₁, s K a se složením směsi?
K je dána Gibbsovou energií ΔG° = −RT ln K, a ta nezávisí na tom, jakou cestou reakce běží. K tedy zůstane 3.
Protože K = k₁/k₋₁ musí zůstat 3 a k₁ vzrostlo 1000×, musí i k₋₁ vzrůst 1000×. Fyzikálně: katalyzátor snížil bariéru, a ta je společná oběma směrům.
Složení směsi, která už v rovnováze byla, se nezmění — [A] = 0,20, [B] = 0,60. Jediný efekt: kdybychom začínali znovu z čisté A, rovnováha by se ustavila tisíckrát rychleji (místo minut za milisekundy).
Katalyzátor: k₁ i k₋₁ ×1000, K beze změny, složení beze změny, jen rychlejiZápis rovnovážné konstanty pro libovolnou reakci
Napsat správně výraz pro K je řemeslo, které se u maturity zkouší skoro jistě. Má čtyři pravidla a dvě výjimky — a přesně na těch výjimkách (pevné látky, rozpouštědlo) se nejvíc chybuje.
Obecný tvar Kc
Pro reakci a A + b B ⇌ c C + d D v rovnováze platí:
Kc = [C]c · [D]d / [A]a · [B]b
1. V čitateli jsou produkty (pravá strana), ve jmenovateli výchozí látky (levá strana).
2. Koncentrace se násobí, ne sčítají.
3. Stechiometrické koeficienty jsou exponenty, ne násobitele: pro 2 NH₃ píšeme [NH₃]², nikdy 2·[NH₃].
4. Hranaté závorky jsou rovnovážné koncentrace v mol·dm⁻³.
Příklad, který si zapamatujte jako vzor: pro N₂(g) + 3 H₂(g) ⇌ 2 NH₃(g) je
Kc = [NH₃]² / ([N₂] · [H₂]³)
Relativní (bezrozměrné) koncentrace
Přísně vzato se do výrazu nedosazují koncentrace, ale relativní koncentrace [A]/c°, kde c° = 1 mol·dm⁻³ je standardní koncentrace. Číselně se nic nemění — dělíte jedničkou — ale K je díky tomu bezrozměrná, a jen bezrozměrné číslo smí stát v logaritmu ve vztahu ΔG° = −RT ln K. Starší učebnice uvádějí Kc i s jednotkou (mol·dm⁻³)Δn; obě konvence dávají totéž číslo, pokud dosazujete v mol·dm⁻³.
Napište K s hranatými závorkami a dodejte větu: „koncentrace jsou relativní, vztažené k c° = 1 mol·dm⁻³, takže K je bezrozměrná“. Tím máte pokryto obojí.
Kp pro plynné soustavy
U plynů je pohodlnější měřit parciální tlaky než koncentrace. Výraz má úplně stejný tvar, jen místo relativních koncentrací stojí relativní parciální tlaky pi/p°, kde p° = 100 kPa (1 bar; starší tabulky 101,325 kPa):
Kp = (pC/p°)c · (pD/p°)d / (pA/p°)a · (pB/p°)b
Obě konstanty spolu souvisí přes stavovou rovnici ideálního plynu pi = ciRT:
Kp = Kc · (c°RT/p°)Δn Δn = Σν(plynné produkty) − Σν(plynné reaktanty)
Faktor c°RT/p° je bezrozměrný a při 298 K má hodnotu 1000 mol·m⁻³ · 8,314 J·K⁻¹·mol⁻¹ · 298,15 K / 10⁵ Pa = 24,79. V praktičtější podobě: Kp = Kc·(RT)Δn s R = 0,08314 dm³·bar·K⁻¹·mol⁻¹. Když je Δn = 0, je Kp = Kc — například u H₂ + I₂ ⇌ 2 HI nebo u shift reakce.
Pro CaCO₃(s) ⇌ CaO(s) + CO₂(g) je Δn = 1 − 0 = +1, pevné látky se nepočítají. Pro N₂ + 3 H₂ ⇌ 2 NH₃ je Δn = 2 − 4 = −2. Znaménko Δn zároveň říká, jak na rovnováhu působí tlak (kapitola 5).
Heterogenní rovnováhy: co se do výrazu nepíše
Heterogenní rovnováha je taková, kde jsou látky ve více fázích — pevná látka a plyn, sraženina a roztok. Platí pravidlo:
Čisté pevné látky a čisté kapaliny (typicky rozpouštědlo ve velkém nadbytku) se do výrazu pro K nepíší. Jejich „koncentrace“ (hustota dělená molární hmotností) je konstantní, dokud jsou v soustavě přítomny — a konstanta se schová do K. Přesněji: jejich aktivita je rovna jedné.
| Reakce | Správný zápis | Proč |
|---|---|---|
| CaCO₃(s) ⇌ CaO(s) + CO₂(g) | K = [CO₂] resp. Kp = p(CO₂)/p° | dvě pevné látky vypadnou; rovnováha závisí jen na tlaku CO₂ |
| AgCl(s) ⇌ Ag⁺(aq) + Cl⁻(aq) | Ks = [Ag⁺][Cl⁻] | sraženina vypadne; zbylý součin je součin rozpustnosti |
| NH₃(aq) + H₂O(l) ⇌ NH₄⁺ + OH⁻ | Kb = [NH₄⁺][OH⁻] / [NH₃] | voda je rozpouštědlo (55,5 mol·dm⁻³, nemění se) |
| CO(g) + H₂O(g) ⇌ CO₂(g) + H₂(g) | K = [CO₂][H₂] / ([CO][H₂O]) | pára se píše — je to reagující plyn, ne rozpouštědlo |
| CH₃COOH + C₂H₅OH ⇌ ester + H₂O | K = [ester][H₂O] / ([kys.][alk.]) | voda vzniká v bezvodé směsi jako produkt — píše se |
| C(s) + H₂O(g) ⇌ CO(g) + H₂(g) | K = [CO][H₂] / [H₂O] | uhlík je pevný, vypadne; pára zůstává |
Vynechat vodu automaticky. Voda vypadne jen tehdy, když je rozpouštědlem (reakce ve zředěném vodném roztoku). Když je plynným reaktantem (shift reakce, reforming) nebo produktem v nevodné směsi (esterifikace), do výrazu patří. Vždy se ptejte: mění se její koncentrace během reakce významně?
K závisí na tom, jak rovnici napíšete
Rovnovážná konstanta je vázaná na konkrétní zápis rovnice — stejně jako reakční enthalpie v termochemii. Tři operace, tři pravidla:
| Operace s rovnicí | Nová konstanta | Příklad |
|---|---|---|
| Obrátíme směr | K′ = 1 / K | 2 NH₃ ⇌ N₂ + 3 H₂: 1/(5,6·10⁵) = 1,8·10⁻⁶ |
| Vynásobíme číslem n | K′ = Kn | 2 N₂ + 6 H₂ ⇌ 4 NH₃: (5,6·10⁵)² = 3,1·10¹¹ |
| Vydělíme dvěma (½) | K′ = √K | ½ N₂ + 3/2 H₂ ⇌ NH₃: √(5,6·10⁵) = 7,5·10² |
| Sečteme dvě rovnice | K = K₁ · K₂ | rovnice se sčítají, konstanty násobí (protože ln K se sčítají — Hessův zákon pro ΔG°) |
Důvod je stejný jako u Hessova zákona: obrácení rovnice obrátí znaménko ΔG°, vynásobení ji vynásobí, sečtení sečte. A protože K = e−ΔG°/RT, mění se sčítání v exponentu na násobení konstant.
Jedna rodina konstant
| Značka | Jméno | Typ rovnováhy | Příklad hodnoty (25 °C) |
|---|---|---|---|
| Kc | koncentrační | obecná, roztoky i plyny | H₂ + I₂ ⇌ 2 HI: 50 (448 °C) |
| Kp | tlaková | plyny | N₂O₄ ⇌ 2 NO₂: 0,15 |
| Ka, Kb | disociační kyseliny / zásady | slabé kyseliny a zásady ve vodě | CH₃COOH: 1,8·10⁻⁵; NH₃: 1,8·10⁻⁵ |
| Kw | iontový součin vody | autoprotolýza | 1,0·10⁻¹⁴ |
| Ks | součin rozpustnosti | málo rozpustné soli | AgCl: 1,8·10⁻¹⁰ |
Stavitel výrazu K: vyberte reakci, výraz se poskládá sám
| Úprava rovnice | Rovnice | Nové K |
|---|
Trenažér: napište K — vyberte správný zápis
Napište výrazy pro rovnovážné konstanty reakcí: (a) 2 SO₂(g) + O₂(g) ⇌ 2 SO₃(g); (b) C(s) + CO₂(g) ⇌ 2 CO(g); (c) Cu²⁺(aq) + 4 NH₃(aq) ⇌ [Cu(NH₃)₄]²⁺(aq). U plynných reakcí uveďte i Δn.
(a) Homogenní plynná reakce, všechno se píše, koeficienty do exponentů.
Kc = [SO₃]² / ([SO₂]² · [O₂]) Kp = p(SO₃)² / (p(SO₂)² · p(O₂)) Δn = 2 − 3 = −1
(b) Heterogenní: uhlík je pevný a vypadne (Boudouardova reakce).
Kc = [CO]² / [CO₂] Kp = p(CO)² / p(CO₂) Δn = 2 − 1 = +1
(c) Reakce v roztoku: všechny látky jsou rozpuštěné, píší se; voda jako rozpouštědlo v rovnici ani není. Kp nemá smysl (nic není plyn). Koeficient 4 jde do exponentu.
Kc = [Cu(NH₃)₄²⁺] / ([Cu²⁺] · [NH₃]⁴)
Tři výrazy; Δn = −1, +1, — (relativní koncentrace/tlaky → bezrozměrné K)Pro N₂O₄(g) ⇌ 2 NO₂(g) je při 25 °C Kc = 6,0·10⁻³ (relativní koncentrace, c° = 1 mol·dm⁻³). Vypočítejte Kp (p° = 100 kPa).
Δn = 2 − 1 = +1 (jen plyny).
Faktor c°RT/p° při 298,15 K:
1000 mol·m⁻³ · 8,314 J·K⁻¹·mol⁻¹ · 298,15 K / 100 000 Pa = 24,79 (bezrozměrné)
Kp = Kc · 24,79+1 = 6,0·10⁻³ · 24,79 = 0,149 ≈ 0,15
Kp ≈ 0,15 — sedí s hodnotou z ΔG° = +4,7 kJ·mol⁻¹Kdyby bylo Δn = −2 (syntéza amoniaku), dělili bychom 24,79² = 615. Kdyby Δn = 0, byly by obě konstanty totožné.
Při 25 °C je pro N₂ + O₂ ⇌ 2 NO K₁ = 2,0·10⁻³¹ a pro 2 NO + O₂ ⇌ 2 NO₂ K₂ = 5,2·10¹². Určete K reakce N₂ + 2 O₂ ⇌ 2 NO₂ a K reakce NO₂ ⇌ ½ N₂ + O₂.
Sečteme obě rovnice: NO se vykrátí a dostaneme cílovou rovnici. Konstanty se násobí.
K = K₁ · K₂ = 2,0·10⁻³¹ · 5,2·10¹² = 1,0·10⁻¹⁸
Druhá rovnice je cílová rovnice obrácená a vydělená dvěma. Obrácení dá 1/K, vydělení dvěma odmocninu.
K′ = (1/K)½ = (1,0·10¹⁸)½ = 1,0·10⁹
Kontrola přes ΔG°: sčítání rovnic = sčítání ΔG° (Hess), a protože K = e−ΔG°/RT, sčítání v exponentu je násobení konstant. Obrovské K′ říká, že NO₂ by se při 25 °C „měl“ rozpadnout na prvky — a nerozpadá se jen proto, že je to nekonečně pomalé.
K(N₂ + 2 O₂ ⇌ 2 NO₂) = 1,0·10⁻¹⁸; K(NO₂ ⇌ ½ N₂ + O₂) = 1,0·10⁹Hodnoty rovnovážné konstanty a stupeň konverze
Rovnovážná konstanta je číslo od nuly do nekonečna. Tahle kapitola vás naučí ho číst — kdy znamená „proběhne prakticky celé“, kdy „skoro nic“ — a přepočítat ho na to, co chemika ve skutečnosti zajímá: kolik procent výchozí látky zreaguje.
Řádové čtení K
| Velikost K | Poloha rovnováhy | Slovy | Příklad (25 °C, není-li uvedeno jinak) |
|---|---|---|---|
| K ≫ 1 (nad ≈ 10³) | daleko vpravo | reakce proběhne prakticky úplně; výchozí látky zbudou jen ve stopách | hoření CH₄: 10¹⁴³ · syntéza NH₃: 5,6·10⁵ · srážení AgCl: 5,6·10⁹ |
| K ≈ 1 (≈ 10⁻³ až 10³) | uprostřed | v rovnováze jsou obě strany v měřitelném množství; tady se počítá | H₂ + I₂ ⇌ 2 HI: 50 (448 °C) · esterifikace: 4 · N₂O₄ ⇌ 2 NO₂: 0,15 |
| K ≪ 1 (pod ≈ 10⁻³) | daleko vlevo | reakce prakticky neprobíhá; produktů vzniknou jen stopy | disociace CH₃COOH: 1,8·10⁻⁵ · N₂ + O₂ ⇌ 2 NO: 2·10⁻³¹ |
Hranice 10³ a 10⁻³ jsou orientační a závisí na stechiometrii. Pro A ⇌ B znamená K = 1000 přeměnu 99,9 %, ale pro 2 A ⇌ B při c₀ = 0,01 mol·dm⁻³ jen 80 %. Proto se vždy vyplatí přepočet na stupeň konverze.
K nic neříká o rychlosti. Přeměna diamantu na grafit má K ≈ 3 (diamant je termodynamicky nestálý!), a přesto prsten vydrží věčnost. Syntéza amoniaku má při 25 °C K ≈ 10⁶, ale bez katalyzátoru se nedočkáte. O rychlosti rozhoduje aktivační energie, o poloze rovnováhy ΔG°. Dvě nezávislé věci — na tuhle záměnu se ptají pořád.
Stupeň konverze (stupeň přeměny) α
Stupeň konverze (přeměny, u rozkladů stupeň disociace) α výchozí látky A je podíl jejího množství, které do rovnováhy zreagovalo:
α = (c₀ − [A]) / c₀ = zreagováno / původně (0 ≤ α ≤ 1, často v %)
Bezrozměrný; místo koncentrací lze dosadit látková množství. Rovnovážná koncentrace je pak [A] = c₀(1 − α).
Pro nejjednodušší případ A ⇌ B je vztah mezi K a α okamžitý: K = [B]/[A] = α/(1 − α), tedy
α = K / (1 + K) (jen pro A ⇌ B; nezávisí na c₀)
Výtěžek versus stupeň přeměny
Dva pojmy, které se pletou. Rovnovážný výtěžek je podíl produktu, který v rovnováze skutečně vznikl, vůči množství, jaké by vzniklo, kdyby reakce proběhla úplně — počítá se vždy z látky, která je v nedostatku (limitující). Stupeň přeměny se vztahuje ke konkrétní výchozí látce. Když jsou výchozí látky ve stechiometrickém poměru, obě čísla splývají. Když je jedna v nadbytku, rozejdou se:
| Esterifikace, K = 4 | zreaguje esteru [mol] | výtěžek (z kyseliny) | α(kyselina) | α(alkohol) |
|---|---|---|---|---|
| 1 mol kyseliny + 1 mol alkoholu | 0,667 | 66,7 % | 66,7 % | 66,7 % |
| 1 mol kyseliny + 3 mol alkoholu | 0,903 | 90,3 % | 90,3 % | 30,1 % |
| 1 mol kyseliny + 10 mol alkoholu | 0,974 | 97,4 % | 97,4 % | 9,7 % |
Nadbytek levnější složky je nejstarší trik chemické výroby: K zůstává 4, ale rovnováha se „vytlačí“ směrem k produktu, protože k dosažení téhož podílu musí zreagovat větší část té vzácnější látky. Totéž dělá odvádění vody. Obojí je Le Chatelier, kapitola 6.
Vliv počáteční koncentrace u reakcí se změnou počtu částic
U A ⇌ B na c₀ nezáleží. Jakmile se ale počet částic mění, záleží — a to je oblíbená přijímačková past:
| Typ reakce | Vztah K a α | Vliv zředění (menší c₀) | Příklad |
|---|---|---|---|
| A ⇌ B (Δn = 0) | K = α/(1−α) | žádný | izomerace, H₂ + I₂ ⇌ 2 HI |
| A ⇌ 2 B, A ⇌ B + C (Δn > 0) | K = 4α²c₀/(1−α) resp. α²c₀/(1−α) | α roste — zředění podporuje rozklad | PCl₅ ⇌ PCl₃ + Cl₂; slabé kyseliny (Ostwaldův zřeďovací zákon) |
| 2 A ⇌ B (Δn < 0) | K = α/(2c₀(1−α)²) | α klesá — zředění rozpouští dimery | 2 NO₂ ⇌ N₂O₄; dimerizace kyselin |
Konkrétně chlorid fosforečný při 250 °C (Kc = 0,042): z c₀ = 1,0 mol·dm⁻³ disociuje 18 %, z 0,10 mol·dm⁻³ už 47 % a z 0,010 mol·dm⁻³ celých 83 %. Stejné K, úplně jiný stupeň disociace. Přesně tohle je také důvod, proč slabá kyselina při ředění disociuje víc, i když se roztok stává méně kyselým.
Univerzální nástroj: ICE tabulka
Když potřebujete z K a počátečního složení spočítat rovnovážné, použijte tabulku se třemi řádky — anglicky Initial, Change, Equilibrium, česky počáteční · změna · rovnovážná:
| H₂ | I₂ | HI | |
|---|---|---|---|
| Počáteční (c₀) | 1,00 | 1,00 | 0 |
| Změna (podle stechiometrie) | −x | −x | +2x |
| Rovnovážná [ ] | 1,00 − x | 1,00 − x | 2x |
Postup: (1) vyplníte první řádek ze zadání, (2) do druhého napíšete změnu jako násobky jedné neznámé x podle koeficientů — reaktanty mínus, produkty plus, (3) sečtete, (4) dosadíte třetí řádek do výrazu pro K, (5) vyřešíte rovnici (často kvadratickou) a (6) vyberete kořen, který dává smysl: žádná koncentrace nesmí vyjít záporná. Nakonec zkontrolujete dosazením, že vyjde K.
Odmocnění: když je výraz dokonalý čtverec — jako (2x)²/(1 − x)² = 50 — odmocněte obě strany: 2x/(1 − x) = 7,07 a je to lineární.
Zanedbání: když je K velmi malé (pod ≈ 10⁻³·c₀), je x ≪ c₀ a smíte psát c₀ − x ≈ c₀. Vždy ale ověřte, že x vyšlo pod 5 % z c₀.
Stupeň konverze podle K — a kdy záleží na počáteční koncentraci
Řešitel ICE tabulky — krok za krokem
Při 448 °C je Kc = 50. Do nádoby o objemu 1 dm³ dáme 1,00 mol H₂ a 1,00 mol I₂. Vypočítejte rovnovážné složení a stupeň přeměny vodíku.
ICE tabulka: počáteční 1,00 / 1,00 / 0; změna −x / −x / +2x; rovnovážná (1 − x) / (1 − x) / 2x.
Dosadíme do Kc = [HI]²/([H₂][I₂]):
(2x)² / (1 − x)² = 50
Levá strana je dokonalý čtverec — odmocníme (bereme kladnou odmocninu, protože obě strany zlomku jsou kladné):
2x / (1 − x) = √50 = 7,071 ⟹ 2x = 7,071 − 7,071x ⟹ x = 7,071/9,071 = 0,7795
Rovnovážné koncentrace a kontrola:
[H₂] = [I₂] = 1 − 0,7795 = 0,2205; [HI] = 2 · 0,7795 = 1,559 mol·dm⁻³
kontrola: 1,559² / 0,2205² = 2,430 / 0,04862 = 50,0 ✓
Esterifikace CH₃COOH + C₂H₅OH ⇌ CH₃COOC₂H₅ + H₂O má K = 4,0. Jaký je rovnovážný výtěžek esteru (a) z 1,00 mol kyseliny a 1,00 mol ethanolu, (b) z 1,00 mol kyseliny a 3,00 mol ethanolu?
Všechny látky jsou v jedné kapalné fázi a objem se vykrátí — smíme počítat s látkovými množstvími. (a) ICE: kyselina 1 − x, alkohol 1 − x, ester x, voda x.
x² / (1 − x)² = 4 ⟹ x/(1 − x) = 2 ⟹ x = 2/3 = 0,667 mol → výtěžek 66,7 %
(b) S nadbytkem alkoholu už to čtverec není: kyselina 1 − x, alkohol 3 − x.
x² / ((1 − x)(3 − x)) = 4 ⟹ x² = 4(3 − 4x + x²) ⟹ 3x² − 16x + 12 = 0
x = [16 ± √(256 − 144)] / 6 = (16 ± 10,58) / 6 ⟹ x₁ = 4,43 (nesmysl, víc než 1 mol kyseliny) · x₂ = 0,903 mol
Výtěžek se vztahuje k limitující kyselině: 90,3 %. Stupeň přeměny alkoholu je jen 0,903/3 = 30 % — nadbytek jsme obětovali. K se nezměnilo, změnilo se jen, odkud jsme vyšli.
(a) 66,7 % · (b) 90,3 % — trojnásobek alkoholu zvedne výtěžek o 24 procentních bodůPro PCl₅(g) ⇌ PCl₃(g) + Cl₂(g) je při 250 °C Kc = 0,042. Vypočítejte stupeň disociace, je-li počáteční koncentrace PCl₅ (a) 0,100 mol·dm⁻³, (b) 1,00 mol·dm⁻³.
ICE s obecným c₀: PCl₅ (c₀ − x), PCl₃ x, Cl₂ x.
x² / (c₀ − x) = 0,042 ⟹ x² + 0,042x − 0,042c₀ = 0
(a) c₀ = 0,100:
x = [−0,042 + √(0,042² + 4·0,0042)] / 2 = [−0,042 + √0,01856] / 2 = (−0,042 + 0,1362)/2 = 0,0471 ⟹ α = 0,0471/0,100 = 47 %
(b) c₀ = 1,00:
x = [−0,042 + √(0,042² + 4·0,042)] / 2 = (−0,042 + 0,4120)/2 = 0,185 ⟹ α = 18,5 %
Desetkrát zředěný plyn disociuje 2,5× víc. Důvod: v čitateli K jsou dvě koncentrace, ve jmenovateli jedna — zředění zmenší čitatel víc než jmenovatel, Q klesne pod K a soustava doplní produkty. Stejná logika stojí za Ostwaldovým zřeďovacím zákonem u slabých kyselin.
α = 47 % při 0,100 mol·dm⁻³, 18 % při 1,00 mol·dm⁻³ — totéž KPři 25 °C je pro N₂O₄(g) ⇌ 2 NO₂(g) Kp = 0,148. Jaký je stupeň disociace α při celkovém tlaku 1,00 bar a při 0,10 bar?
Vyjdeme z 1 mol N₂O₄. V rovnováze: N₂O₄ (1 − α), NO₂ 2α, celkem (1 + α) mol. Molární zlomky: x(N₂O₄) = (1 − α)/(1 + α), x(NO₂) = 2α/(1 + α). Parciální tlak = molární zlomek × celkový tlak p.
Kp = p(NO₂)² / p(N₂O₄) = [2α/(1+α)]²p² / [(1−α)/(1+α)]p = 4α²p / (1 − α²)
Vyjádříme α (tlak relativní, p/p°):
α = √[Kp / (Kp + 4p)]
p = 1,00: α = √(0,148/4,148) = 0,189 = 19 %
p = 0,10: α = √(0,148/0,548) = 0,520 = 52 %
Snížení tlaku podporuje disociaci (Δn = +1): při desetinovém tlaku se rozpadne skoro třikrát větší podíl. Kp je pořád 0,148.
α = 19 % při 1 bar, 52 % při 0,1 barVliv teploty a tlaku na hodnotu rovnovážné konstanty
Rovnovážná konstanta má v názvu slovo „konstanta“, ale konstantní je jen při stálé teplotě. Tahle kapitola odpoví na dvě otázky, které se v testech pletou dohromady: co mění K (jen teplota) a co mění složení rovnovážné směsi, aniž by změnilo K (tlak, koncentrace).
Teplota — jediný faktor, který mění K
Důvod je v kapitole 1: K = e−ΔG°/RT a ΔG° = ΔH° − TΔS°. Dosadíme jedno do druhého:
ln K = −ΔG°/RT = −ΔH°/(RT) + ΔS°/R
Vpravo je teplota jen v prvním členu, a ten má před sebou reakční enthalpii. Znaménko ΔH° tedy rozhoduje, kterým směrem K s teplotou půjde. Vynesete-li ln K proti 1/T, dostanete přímku se směrnicí −ΔH°/R — z jejího sklonu se dá reakční enthalpie změřit bez kalorimetru.
Člen −ΔH°/RT je kladný a se zvyšující teplotou se zmenšuje.
K s teplotou klesá. Zahřátí posune rovnováhu k výchozím látkám.
Příklady: syntéza NH₃, oxidace SO₂, dimerizace NO₂, shift reakce.
Člen −ΔH°/RT je záporný a se zvyšující teplotou se blíží k nule.
K s teplotou roste. Zahřátí posune rovnováhu k produktům.
Příklady: rozklad CaCO₃, disociace N₂O₄ a PCl₅, autoprotolýza vody.
Teplo si představte jako reaktant nebo produkt. U endotermické reakce je teplo vlevo („teplo + A ⇌ B“): když ho dodáte, soustava ho spotřebuje a jde doprava. U exotermické je teplo vpravo („A ⇌ B + teplo“): když ho dodáte, jde doleva. Jen pozor: na rozdíl od skutečného reaktantu se tady mění i K.
Van 't Hoffova rovnice
Napíšeme vztah pro ln K při dvou teplotách a odečteme — člen ΔS°/R se vykrátí (za předpokladu, že ΔH° a ΔS° na teplotě nezávisí):
ln (K₂/K₁) = −(ΔH°/R) · (1/T₂ − 1/T₁)
kde K₁ je konstanta při teplotě T₁, K₂ při T₂ (obě v kelvinech), ΔH° standardní reakční enthalpie v J·mol⁻¹ a R = 8,314 J·K⁻¹·mol⁻¹. Rovnice se používá třemi směry: dopočítat K při jiné teplotě, dopočítat ΔH° ze dvou K, nebo najít teplotu, při níž má K požadovanou hodnotu.
Jacobus van 't Hoff ji publikoval v roce 1884 v knize Études de dynamique chimique — v témže roce, kdy Le Chatelier formuloval svůj princip. Za práce o rovnováze a osmotickém tlaku dostal v roce 1901 vůbec první Nobelovu cenu za chemii.
1. ΔH° v joulech, ne kilojoulech. 2. Teploty v kelvinech. 3. Pořadí závorky: (1/T₂ − 1/T₁) — když zahříváte, je závorka záporná; u exotermické reakce se pak celá pravá strana stane zápornou a K₂ < K₁. Vždy si výsledek zkontrolujte tou jednou větou: exo → zahřátí → K klesá.
4. Rovnice předpokládá konstantní ΔH°. Přes stovky kelvinů to je jen přiblížení — proto vypočtené K pro Haberův proces při 400 °C vyjde 6·10⁻⁴, zatímco přesnější tabulky uvádějí ≈ 1,6·10⁻⁴. Řád sedí, desetinná místa ne.
Haberův kompromis — kde termodynamika prohrává s kinetikou
Syntéza amoniaku je exotermická (ΔH° = −92,2 kJ·mol⁻¹), takže K s teplotou strmě padá:
| Teplota | K (van 't Hoff z 298 K) | Rovnováha | Rychlost (Fe katalyzátor) |
|---|---|---|---|
| 25 °C | 5,6·10⁵ | skoro čistý NH₃ | prakticky nulová — N≡N se neštěpí |
| 200 °C | 0,6 | ještě výhodná | stále příliš pomalá |
| 300 °C | 1·10⁻² | vlevo | použitelná jen s nejlepšími katalyzátory |
| 400–450 °C | ≈ 10⁻⁴ | hodně vlevo — proto 200 bar | dostatečná — průmyslový kompromis |
| 500 °C | 7·10⁻⁵ | výtěžek už příliš malý | rychlá |
Nízká teplota by dala vysoký výtěžek, ale reaktor by stál. Vysoká teplota reakci rozběhne, ale rovnováha uteče k dusíku a vodíku. Průmysl volí střed — 400 až 500 °C — a ztrátu na výtěžku dohání tlakem (Δn = −2), odváděním amoniaku zkapalněním a recyklací nezreagovaných plynů. Tohle je nejčastější slohová otázka celého tématu; odpovídejte vždy oběma slovy: termodynamika chce nízkou teplotu, kinetika vysokou.
Tlak: Kp se nemění, složení ano
Tlak rovnovážnou konstantu nemění — Kp závisí jen na teplotě. Co se změní, jsou parciální tlaky, a tím reakční kvocient. Stlačíme-li směs na dvojnásobek, zdvojnásobí se každý parciální tlak; v Q se to projeví faktorem 2Δn. Když Δn ≠ 0, přestane platit Q = K a soustava musí zareagovat:
| Δn(g) | Po zvýšení tlaku | Rovnováha se posune | Příklad |
|---|---|---|---|
| < 0 | Q klesne pod K | doprava, k menšímu počtu molekul plynu | N₂ + 3 H₂ ⇌ 2 NH₃ (Δn = −2), 2 SO₂ + O₂ ⇌ 2 SO₃ (−1) |
| = 0 | Q se nezmění | nikam | H₂ + I₂ ⇌ 2 HI, CO + H₂O ⇌ CO₂ + H₂ |
| > 0 | Q vzroste nad K | doleva, k menšímu počtu molekul plynu | N₂O₄ ⇌ 2 NO₂ (+1), PCl₅ ⇌ PCl₃ + Cl₂ (+1), CaCO₃ ⇌ CaO + CO₂ (+1) |
Pro syntézu amoniaku je to vidět v číslech — rovnovážný podíl NH₃ ve stechiometrické směsi (model ideálního plynu, orientační hodnoty):
| Teplota \ tlak | 10 atm | 50 atm | 100 atm | 200 atm | 300 atm | 600 atm |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 300 °C | 14 % | 37 % | 49 % | 60 % | 66 % | 74 % |
| 400 °C | 4 % | 16 % | 25 % | 36 % | 43 % | 55 % |
| 450 °C | 2 % | 10 % | 17 % | 27 % | 34 % | 45 % |
| 500 °C | 2 % | 7 % | 12 % | 20 % | 26 % | 37 % |
Čtěte tabulku po řádcích i po sloupcích: v řádku roste podíl NH₃ s tlakem (Kp stejné, složení jiné), ve sloupci klesá s teplotou (Kp jiné). Proč se nejede při 1000 atm? Kompresory a tlakové nádoby by stály víc, než by přinesl vyšší výtěžek — i ekonomika je součást kompromisu.
Inertní plyn a katalyzátor
| Zásah | Mění K? | Mění rovnovážné složení? | Proč |
|---|---|---|---|
| Zvýšení teploty | ANO | ano | ln K = −ΔH°/RT + ΔS°/R; směr podle znaménka ΔH° |
| Změna tlaku / objemu | ne | ano, pokud Δn(g) ≠ 0 | mění se Q, ne K; soustava se vrací na Q = K |
| Změna koncentrace (přidání / odebrání látky) | ne | ano | totéž — Q se vychýlí, K zůstává |
| Inertní plyn při stálém objemu | ne | ne | parciální tlaky reagujících plynů se nezmění, jen celkový tlak |
| Inertní plyn při stálém tlaku | ne | ano, pokud Δn(g) ≠ 0 | objem musí vzrůst → zředění → jako snížení tlaku |
| Katalyzátor | ne | ne | zrychlí k₁ i k₋₁ stejně; rovnováha se ustaví dřív, ale ve stejném složení |
Van 't Hoff: ln K proti 1/T je přímka se směrnicí −ΔH°/R
Haberův diagram: podíl NH₃ v rovnováze podle tlaku a teploty
Pro N₂O₄(g) ⇌ 2 NO₂(g) je Kp = 0,148 při 25 °C a ΔH° = +57,2 kJ·mol⁻¹. Vypočítejte Kp při 77 °C a vysvětlete, co uvidíte, když ampuli ponoříte do horké vody.
Teploty do kelvinů, enthalpii do joulů. T₁ = 298,15 K, T₂ = 350,15 K, ΔH° = +57 200 J·mol⁻¹.
Odhad dopředu: reakce je endotermická, zahříváme → K musí vzrůst.
ln(K₂/K₁) = −(57 200/8,314) · (1/350,15 − 1/298,15)
= −6880 · (0,002856 − 0,003354) = −6880 · (−0,000498) = +3,42
K₂/K₁ = e3,42 = 30,6 ⟹ K₂ = 0,148 · 30,6 = 4,5
Konstanta vzrostla třicetkrát; rovnováha se posunula k hnědému NO₂ — ampule v horké vodě výrazně ztmavne, v ledu naopak zesvětlá. Znaménko odhadu sedí.
Kp(77 °C) ≈ 4,5 — endotermická, K roste s teplotouPro tutéž reakci bylo změřeno Kp = 0,148 při 298 K a Kp = 4,5 při 350 K. Určete standardní reakční enthalpii.
Z van 't Hoffovy rovnice vyjádříme ΔH°:
ΔH° = −R · ln(K₂/K₁) / (1/T₂ − 1/T₁)
ln(4,5/0,148) = ln 30,4 = 3,41 1/350 − 1/298 = 0,002857 − 0,003356 = −0,000499 K⁻¹
ΔH° = −8,314 · 3,41 / (−0,000499) = +56 800 J·mol⁻¹ ≈ +57 kJ·mol⁻¹
Kladná enthalpie — endotermická, přesně jak říká chování barvy. Tímhle způsobem se reakční enthalpie skutečně měří tam, kde kalorimetr selhává (pomalé nebo neúplné reakce).
ΔH° ≈ +57 kJ·mol⁻¹ (tabulka: +57,2)Syntéza amoniaku má při 25 °C K = 5,6·10⁵ a ΔH° = −92,2 kJ·mol⁻¹. Odhadněte K při 400 °C.
Odhad: exotermická, zahříváme o 375 K → K prudce klesne.
ln(K₂/K₁) = −(−92 200/8,314) · (1/673,15 − 1/298,15) = 11 090 · (0,001486 − 0,003354) = 11 090 · (−0,001868) = −20,7
K₂ = 5,6·10⁵ · e−20,7 = 5,6·10⁵ · 1,0·10⁻⁹ = 5,6·10⁻⁴
Pokles o devět řádů. Přesnější tabulky uvádějí 1,6·10⁻⁴ (ΔH° se s teplotou mírně mění), ale řádový závěr je stejný: při provozní teplotě je rovnováha hluboko vlevo, a proto se musí pomáhat tlakem 200 bar a odváděním produktu.
K(400 °C) ≈ 10⁻⁴ až 10⁻³ — pokles o ≈ 9 řádůU každé reakce rozhodněte, jak se změní K a jak rovnovážné složení, když (i) zdvojnásobíme tlak, (ii) zvýšíme teplotu: (a) 2 SO₂ + O₂ ⇌ 2 SO₃, ΔH° = −198 kJ; (b) H₂ + I₂ ⇌ 2 HI, ΔH° = −9 kJ; (c) CaCO₃(s) ⇌ CaO(s) + CO₂(g), ΔH° = +178 kJ.
Tlak nikdy nemění K. Složení se změní jen při Δn(g) ≠ 0: (a) Δn = −1 → doprava, víc SO₃; (b) Δn = 0 → beze změny; (c) Δn = +1 → doleva, CO₂ se váže na CaO.
Teplota mění K vždy, směr podle ΔH°: (a) exotermická → K klesá, doleva; (b) mírně exotermická → K klesá jen málo (z 54 na 50 mezi 425 a 448 °C), lehce doleva; (c) endotermická → K roste, doprava, víc CO₂.
Tlak: (a) →, (b) 0, (c) ←; K beze změny. Teplota: (a) K↓ ←, (b) K↓ mírně, (c) K↑ →Princip akce a reakce — Le Chatelierův princip
Všechno, co jsme zatím odvodili přes Q a K, shrnul Henri Le Chatelier v roce 1884 do jedné věty, kterou umí každý chemik zpaměti. Tahle kapitola ji vysloví, zdůvodní, ukáže na čtyřech typech zásahů a nakonec předvede, jak na ní stojí chemický průmysl i vaše dýchání.
Znění principu
Poruší-li se chemická rovnováha vnějším zásahem — změnou koncentrace, tlaku nebo teploty —, proběhne v soustavě děj, který účinek tohoto zásahu zmenšuje, a ustaví se nová rovnováha.
Volněji: soustava se brání. Přidáte-li látku, spotřebovává ji. Zvýšíte-li tlak, zmenšuje počet částic plynu. Dodáte-li teplo, spotřebovává ho endotermickým směrem.
Henri Louis Le Chatelier (1850–1936), francouzský chemik a metalurg, princip formuloval v roce 1884 při studiu rovnováh v metalurgii; nezávisle k němu roku 1887 dospěl fyzik Karl Ferdinand Braun, proto se někdy říká Le Chatelierův–Braunův princip. Název „princip akce a reakce“ odkazuje na analogii s třetím Newtonovým zákonem: na každou akci (zásah) odpovídá soustava reakcí (posunem), která akci zmírňuje — nikdy ji však úplně nezruší.
Proč to funguje: za vším je Q proti K
Princip není samostatný přírodní zákon, je to heuristika — rychlé pravidlo, které vyplývá z kapitoly 1. Každý zásah do rovnováhy buď vychýlí reakční kvocient Q od K (koncentrace, tlak), nebo změní samotné K (teplota). Soustava pak reaguje jediným možným způsobem: běží tím směrem, kterým se Q vrátí ke K. Když si u každého zásahu položíte otázku „co to udělalo s Q, a co s K?“, nikdy se nespletete — ani v chytácích, na které samotná poučka nestačí (inertní plyn při stálém tlaku).
Zásah 1 — změna koncentrace
Přidání výchozí látky zvětší jmenovatel Q: Q < K, reakce běží doprava, přidanou látku zčásti spotřebuje. Odebrání produktu zmenší čitatel: opět Q < K, opět doprava, produkt se dorábí. Naopak přidání produktu nebo odebrání reaktantu posouvá doleva. K se přitom nemění — jen se soustava vrací na tutéž hodnotu podílu z jiného složení.
Kdykoli produkt průběžně odstraňujete, je Q trvale pod K a reakce běží „do konce“ i při nevýhodném K. Amoniak se zkapalňuje a odvádí, voda z esterifikace se oddestilovává, CO₂ z vápenky odchází komínem, sraženina vypadává z roztoku. Druhý trik je nadbytek levnější složky (vzduch v kontaktním procesu, pára v shift reakci, alkohol při esterifikaci).
V roztocích má totéž jméno vliv společného iontu: k roztoku slabé kyseliny přidáte její sůl (produkt disociace) → disociace se potlačí, pH stoupne. Přesně tak funguje pufr.
Zásah 2 — změna tlaku (objemu)
Týká se jen plynů a jen tehdy, když se počet molekul plynu během reakce mění (Δn(g) ≠ 0). Zvýšení tlaku (stlačení) posune rovnováhu na stranu s menším počtem molekul plynu, snížení tlaku na stranu s větším. Při Δn = 0 se neděje nic. Kp se nemění nikdy.
| Jak tlak měníme | Co se stane s parciálními tlaky reagujících plynů | Posun (Δn < 0 / Δn > 0) |
|---|---|---|
| Zmenšení objemu (stlačení) | všechny vzrostou | doprava / doleva |
| Zvětšení objemu | všechny klesnou | doleva / doprava |
| Přidání inertního plynu při stálém objemu | nezmění se (roste jen celkový tlak) | žádný |
| Přidání inertního plynu při stálém tlaku | klesnou (objem se musí zvětšit) | doleva / doprava — jako snížení tlaku |
Zásah 3 — změna teploty
Jediný zásah, který mění K. Zvýšení teploty posouvá rovnováhu ve směru endotermické reakce (teplo se spotřebuje), snížení ve směru exotermické. Pro exotermickou reakci doprava tedy platí: zahřátí → doleva, K klesá; ochlazení → doprava, K roste. Rozdíl proti koncentraci a tlaku je zásadní: tam se soustava vrací ke stejnému K, tady míří k novému K.
Zásah 4 — katalyzátor: nic, jen rychleji
Katalyzátor nemění ani Q, ani K. Zrychluje přímou i zpětnou reakci stejným násobkem (kapitola 2), takže rovnováha se ustaví dřív, ale ve stejném složení. V průmyslu je přesto nepostradatelný: umožňuje pracovat při nižší teplotě, kde je K výhodnější, a přitom dostatečně rychle. Katalyzátor tedy rovnováhu neposouvá, ale zpřístupňuje výhodnější rovnováhu.
Souhrn: co zásah udělá
| Zásah | Rovnováha se posune | Mění K? | Mechanismus |
|---|---|---|---|
| přidání reaktantu / odebrání produktu | doprava | ne | Q < K |
| přidání produktu / odebrání reaktantu | doleva | ne | Q > K |
| zvýšení tlaku (stlačení) | k menšímu počtu molekul plynu | ne | Q se mění faktorem 2Δn |
| snížení tlaku (expanze) | k většímu počtu molekul plynu | ne | totéž obráceně |
| zvýšení teploty | endotermickým směrem | ANO | van 't Hoff |
| snížení teploty | exotermickým směrem | ANO | van 't Hoff |
| katalyzátor | nikam — jen rychleji | ne | k₁ i k₋₁ rostou stejně |
| inertní plyn, stálý objem | nikam | ne | parciální tlaky beze změny |
| přidání pevné látky (heterogenní) | nikam | ne | pevná látka není v Q |
Aplikace v průmyslu
Každá velká syntéza je kompromis mezi K (chce nízkou teplotu u exotermických reakcí), rychlostí (chce vysokou teplotu a katalyzátor) a penězi (tlak stojí energii). Tabulka pod modely shrnuje osm klasických procesů; společný vzorec je vždy stejný: tlak podle Δn, teplota jako kompromis, nadbytek levné složky, odvádění produktu, recyklace zbytku.
Aplikace v těle: hemoglobin a pufry
Přenos kyslíku. Hb + 4 O₂ ⇌ Hb(O₂)₄. V plicích je parciální tlak kyslíku vysoký (≈ 13 kPa) — rovnováha je vpravo, hemoglobin se nasytí. Ve tkáních je p(O₂) nízký (≈ 5 kPa), reaktant ubyl, rovnováha se posune doleva a kyslík se uvolní. Vyšší koncentrace CO₂ a nižší pH v pracujícím svalu uvolňování ještě podporují (Bohrův efekt). Oxid uhelnatý se váže asi 200× pevněji a rovnováhu „ukradne“ — proto je jedovatý; léčba čistým kyslíkem je Le Chatelier: obrovský nadbytek O₂ vytlačí CO zpět.
Hydrogenuhličitanový pufr. CO₂ + H₂O ⇌ H₂CO₃ ⇌ H⁺ + HCO₃⁻. Přibude-li v krvi kyselina (H⁺), rovnováha se posune doleva, H⁺ se spotřebuje a vzniklý CO₂ vydýcháte. Při hyperventilaci naopak CO₂ ubývá, rovnováha jde doleva, H⁺ klesá a pH roste (respirační alkalóza — brnění prstů). Poměr [HCO₃⁻]/[CO₂] ≈ 20 drží pH krve na 7,40 podle Hendersonovy–Hasselbalchovy rovnice pH = pKa + log([HCO₃⁻]/[CO₂]) = 6,1 + log 20 = 7,40. Obecně pufr je rovnovážná směs slabé kyseliny a její soli, která přídavek H⁺ nebo OH⁻ „zmírní“ posunem rovnováhy — Le Chatelier v každé buňce.
Simulátor zásahů: co udělá soustava, když ji vyrušíte
Vyberte zásah tlačítkem nahoře.
Trenažér: kam se rovnováha posune?
Rovnováhy v průmyslu a v těle — jak se Le Chatelier využívá
| Proces | Rovnice | ΔH° [kJ·mol⁻¹] | Podmínky | Jak se využívá Le Chatelier |
|---|
V rovnovážné směsi 2 SO₂(g) + O₂(g) ⇌ 2 SO₃(g) je [SO₂] = 0,20, [O₂] = 0,10, [SO₃] = 0,80 mol·dm⁻³. Do nádoby přidáme kyslík tak, že jeho koncentrace skokem stoupne na 0,20 mol·dm⁻³. Určete K, Q po zásahu a směr, kterým se rovnováha posune.
K z původní rovnováhy:
K = [SO₃]² / ([SO₂]² · [O₂]) = 0,80² / (0,20² · 0,10) = 0,64 / 0,0040 = 160
Q hned po přidání kyslíku (ostatní koncentrace se ještě nestihly změnit):
Q = 0,64 / (0,040 · 0,20) = 0,64 / 0,0080 = 80
Q = 80 < K = 160 → reakce poběží doprava: část přidaného O₂ se spotřebuje, SO₂ ubude, SO₃ přibude, až podíl opět dosáhne 160. K se nezměnilo. Le Chatelier říká totéž jednou větou: přidali jsme reaktant, soustava ho spotřebovává.
K = 160, Q = 80 < K → posun doprava, víc SO₃Ve stříkačce je rovnovážná směs N₂O₄ ⇌ 2 NO₂ při 25 °C: [N₂O₄] = 0,0421, [NO₂] = 0,0159 mol·dm⁻³ (Kc = 6,0·10⁻³). Objem stlačíme na polovinu. Jaké je Q těsně po stlačení, kam se rovnováha posune a co uvidíme?
Kontrola výchozí rovnováhy: 0,0159²/0,0421 = 0,000253/0,0421 = 6,0·10⁻³ = K ✓.
Poloviční objem → obě koncentrace se zdvojnásobí: [N₂O₄] = 0,0842, [NO₂] = 0,0318.
Q = 0,0318² / 0,0842 = 0,00101 / 0,0842 = 1,2·10⁻² > K = 6,0·10⁻³
Q > K → reakce běží doleva: NO₂ se spojuje v N₂O₄ (Δn = +1, stlačení tlačí k menšímu počtu molekul). ICE od stlačeného stavu: [N₂O₄] = 0,0842 + y, [NO₂] = 0,0318 − 2y; z (0,0318 − 2y)²/(0,0842 + y) = 0,0060 vyjde y ≈ 0,0037: nová rovnováha [N₂O₄] ≈ 0,0879, [NO₂] ≈ 0,0244 mol·dm⁻³.
Co uvidíme: v okamžiku stlačení plyn ztmavne (koncentrace NO₂ skočila na 0,0318), pak během zlomku sekundy zesvětlá — ale ne až na původní odstín, [NO₂] = 0,0244 je stále víc než 0,0159. Soustava zásah zmírnila, ne zrušila. Přesně to říká slovo „zmenšuje“ v principu.
Q = 1,2·10⁻² > K → doleva; nejdřív tmavší, pak světlejší, ale tmavší než původněPacient má zadržený CO₂ (hypoventilace): parciální tlak CO₂ v krvi stoupl ze 40 na 60 mmHg, [HCO₃⁻] zůstává 24 mmol·dm⁻³. Rozhodněte, kam se posune rovnováha CO₂ + H₂O ⇌ H⁺ + HCO₃⁻, a odhadněte pH z rovnice pH = 6,1 + log([HCO₃⁻]/(0,03·pCO₂)).
CO₂ je reaktant. Jeho koncentrace vzrostla → Q < K → rovnováha se posune doprava, přibude H⁺, pH klesne (respirační acidóza).
normálně: pH = 6,1 + log(24 / (0,03 · 40)) = 6,1 + log 20 = 6,1 + 1,30 = 7,40
nyní: pH = 6,1 + log(24 / (0,03 · 60)) = 6,1 + log 13,3 = 6,1 + 1,12 = 7,22
Pokles o 0,18 jednotky je klinicky vážný. Tělo odpoví po Le Chatelierovi dvakrát: plíce zrychlí dýchání (odvádějí CO₂ → doleva) a ledviny během dnů zvýší [HCO₃⁻] (přidání produktu → doleva, pH zpět nahoru). Dvě orgánové soustavy, jedna rovnováha.
Posun doprava, pH ≈ 7,22 — acidóza; kompenzace dýcháním a ledvinamiZávěrečný test
24 otázek přes celou chemickou rovnováhu — definice, zápis konstant, Q proti K, výpočty z ICE tabulky, van 't Hoff, Le Chatelier i chytáky s inertním plynem a katalyzátorem. Odpovězte na všechny a klikněte na Vyhodnotit test; u každé otázky se pak rozbalí vysvětlení. Otázky si můžete nechat zamíchat.
Dejte si na test 35 minut — bez kalkulačky na definiční otázky, s kalkulačkou na početní. To zhruba odpovídá tempu přijímaček na lékařské a přírodovědecké fakulty. Výsledek nad 80 % znamená, že látku máte. Když se spletete, přečtěte si vysvětlení a vraťte se do příslušné kapitoly — u každé otázky je poznat, do které patří.
Tahák — všechno na jedné obrazovce
Tohle si vytiskněte nebo vyfoťte. Je tu každý vzorec, pravidlo a číslo, které z chemické rovnováhy potřebujete k maturitě i k přijímačkám.
Základní vztahy
rovnováha: v₁ = v₂
Kc = [C]c[D]d / ([A]a[B]b)
K = k₁ / k₋₁
ΔG° = −RT ln K · K = e−ΔG°/RT
ΔG = ΔG° + RT ln Q = RT ln(Q/K)
Kp = Kc · (c°RT/p°)Δn
ln(K₂/K₁) = −(ΔH°/R)(1/T₂ − 1/T₁)
Q proti K — kompas
- Q < K → ΔG < 0 → reakce jde doprava
- Q = K → ΔG = 0 → rovnováha
- Q > K → ΔG > 0 → reakce jde doleva
Do Q dosazuji okamžité koncentrace, do K rovnovážné. Stejný vzorec, jiná čísla.
Na chytáky (inert, pevná látka) používejte Q proti K, ne poučku.
Zápis K — čtyři pravidla a dvě výjimky
- Produkty nahoru, výchozí látky dolů
- Koncentrace se násobí, nesčítají
- Koeficienty jsou exponenty (2 NH₃ → [NH₃]²)
- Relativní koncentrace → K je bezrozměrná
- Nepíší se: čisté pevné látky (s) a čisté kapaliny / rozpouštědlo (l)
- Píší se: plyny (g), rozpuštěné látky (aq) — i vodní pára a voda vzniklá při esterifikaci
Úpravy rovnice → nové K
- Obrátím rovnici → K′ = 1/K
- Vynásobím n× → K′ = Kn
- Vydělím dvěma → K′ = √K
- Sečtu dvě rovnice → K = K₁·K₂
Plyne to z Hessova zákona pro ΔG°: co se u energií sčítá, to se u konstant násobí.
Co mění K a co jen složení
| teplota | mění K |
| tlak / objem | jen složení (Δn ≠ 0) |
| koncentrace | jen složení |
| katalyzátor | nic — jen rychleji |
| inert, V konst. | nic |
| inert, p konst. | jako snížení tlaku |
| pevná látka navíc | nic |
Le Chatelier v pěti řádcích
- + reaktant nebo − produkt → doprava
- + produkt nebo − reaktant → doleva
- ↑ tlak → ke straně s méně moly plynu (Δn = 0 → nic)
- ↑ teplota → endotermickým směrem (a K se změní)
- katalyzátor → nikam
Soustava zásah zmírní, nikdy ho nezruší. Le Chatelier 1884.
Klíčová čísla
- R = 8,314 J·K⁻¹·mol⁻¹; RT(298 K) = 2,48 kJ·mol⁻¹
- 5,7 kJ·mol⁻¹ ≙ jeden řád K (298 K)
- c°RT/p° (298 K) = 24,8
- H₂ + I₂ ⇌ 2 HI: K = 50 (448 °C), α = 78 %
- esterifikace: K = 4 → výtěžek 66,7 % (1 : 1)
- N₂O₄ ⇌ 2 NO₂: Kp = 0,148 (25 °C)
- NH₃: K = 5,6·10⁵ (25 °C) → ≈ 10⁻⁴ (400 °C)
- Haber 450 °C / 200 atm → ≈ 27 % NH₃
Nejčastější chyby
- Koeficient před závorku (2[NH₃]) místo do exponentu
- Dosazené počáteční koncentrace místo rovnovážných
- Vynechaná vodní pára nebo voda z esterifikace
- Ponechaná pevná látka nebo rozpouštědlo ve výrazu
- „Tlak / katalyzátor mění K“ — nemění
- ΔH° v kJ vedle R v J; teplota ve °C
- Špatný kořen kvadratické rovnice (záporná koncentrace)
- „Velké K = rychlá reakce“ — nesouvisí
Slovníček pojmů
Každý odborný termín, který v materiálu i ve vaší osnově padl. Klepnutím rozbalíte definici.
Kam pokračovat dál
Následující blok vaší osnovy je rovnovážná elektrochemie — elektrodové potenciály, Nernstova rovnice, galvanický článek a jeho napětí. Navazuje přesně tam, kde tato kapitola končí: rovnováha se přenese z baňky na rozhraní kovu a roztoku, kde se místo koncentrací ustavuje rovnováha nábojů. Uvidíte tam znovu všechny tři nástroje, které tu máte hotové — ΔG° = −RT ln K se změní na ΔG° = −zFE°, reakční kvocient Q se objeví v Nernstově rovnici E = E° − (RT/zF) ln Q a Le Chatelierův princip vysvětlí, proč zředění roztoku posune napětí článku. Kdo rozumí téhle kapitole, má elektrochemii z poloviny hotovou.