Acidobazické reakce
Proč cola rozpouští vápenec, proč soda pere a proč je roztok salmiaku kyselý, i když v něm žádná kyselina není. Tři teorie kyselin a zásad, konjugované páry, tabulka pKa, pravidlo pro směr reakce a hydrolýza solí — buď rychlokurz na hodinu, nebo sedm kapitol s třinácti modely, řešenými příklady a testem po každé z nich.
Stupnice pH — jediný obrázek, který si opravdu musíte zapamatovat
Co přesně tenhle materiál pokrývá
Každý řádek osnovy má svou kapitolu. Klikněte na řádek a skočíte rovnou na něj.
Celé acidobazické reakce za 60 minut
Deset bloků, dohromady hodina čtení. Každý blok má výklad, rámeček Zapamatujte si s pravidly a rámeček Častá chyba s tím, na čem se v testech nejvíc ztrácejí body. Projde se tu všech 62 pojmů z osnovy — u každého bloku je máte vypsané pod textem. Když něčemu nerozumíte, klepněte na pojem a skočíte do podrobné kapitoly.
Voda není prostředí, voda je reaktant
Acidobazická reakce je přenos protonu H⁺ z jedné částice na druhou. Nic víc — žádné elektrony se nepřesouvají, to by byl redox. Říká se jí také protolýza. A protože holý proton ve vodě neexistuje, navazuje se okamžitě na molekulu vody: vzniká oxoniový kation H₃O⁺. Když píšeme H⁺, myslíme H₃O⁺.
Voda reaguje i sama se sebou: autoprotolýza H₂O + H₂O ⇌ H₃O⁺ + OH⁻. Rovnováha leží skoro úplně vlevo a její konstanta je iontový součin vody Kw = [H₃O⁺]·[OH⁻] = 10⁻¹⁴ při 25 °C. To je nejdůležitější číslo tématu: ať do vody přidáte cokoli, součin zůstane 10⁻¹⁴. Zvednete jedno, druhé klesne.
pH je záporný dekadický logaritmus koncentrace H₃O⁺, pOH totéž pro OH⁻, a jejich součet je 14. Kyselý roztok má pH < 7, zásaditý > 7. Neutrální je ten, kde [H₃O⁺] = [OH⁻] — při 25 °C je to pH 7, při 50 °C ale 6,6, protože Kw roste s teplotou. Sedmička je vlastnost teploty, ne definice.
A pozor na logaritmus: rozdíl jedné jednotky pH je desetinásobek koncentrace. Roztok o pH 3 má tisíckrát víc H₃O⁺ než roztok o pH 6.
pH = −log [H₃O⁺]
pH + pOH = 14 (25 °C)
ΔpH = 1 → 10× v koncentraci
„V kyselém roztoku nejsou žádné OH⁻.“ Jsou — jen jich je málo. Při pH 2 je [OH⁻] = 10⁻¹², ne nula. Součin musí vyjít 10⁻¹⁴.
Roztok HCl o koncentraci 0,001 mol·dm⁻³. Určete pH, pOH a [OH⁻].
pH = −log 10⁻³ = 3
pOH = 14 − 3 = 11
[OH⁻] = 10⁻¹¹ mol·dm⁻³ (kontrola: 10⁻³ · 10⁻¹¹ = 10⁻¹⁴ ✓)
Tři čísla, jeden součin. Kdyby stejnou koncentraci měla kyselina octová, pH by bylo asi 3,9 — jen malá část molekul odevzdá proton. To je téma bloku 4.
Tři teorie: Arrhenius, Brønsted–Lowry, Lewis
Arrhenius (1887): kyselina ve vodě odštěpuje H⁺, zásada odštěpuje OH⁻. Neutralizace je H⁺ + OH⁻ → H₂O. Jednoduché, ale platí jen ve vodě a selhává u amoniaku (žádné OH⁻ v něm není — „NH₄OH“ je fikce), u zásaditých solí (soda má pH 11,6 a hydroxid to není) a u reakcí bez vody (HCl + NH₃ v plynu).
Brønsted–Lowry (1923): kyselina je donor protonu, zásada je akceptor protonu. Kyselost je role v reakci, ne vlastnost látky. Důsledky: kyselinou nebo zásadou může být ion (NH₄⁺, CO₃²⁻), rozpouštědlo je reaktant (HCl + H₂O → H₃O⁺ + Cl⁻; voda je tu zásada) a síla je relativní k partnerovi. Ve vodě je nejsilnější možná kyselina H₃O⁺ — všechny silnější (HCl, HNO₃, HClO₄) jí předají proton úplně a jeví se stejně silné. To je vyrovnávací efekt vody.
Lewis (1923): kyselina je akceptor elektronového páru, zásada je donor elektronového páru. Proton je jen jeden z možných akceptorů; stejně se chová BF₃, AlCl₃, kationty kovů, SO₃ nebo CO₂. Každá tvorba komplexu je Lewisova acidobazická reakce (Cu²⁺ + 4 NH₃), CaO + CO₂ → CaCO₃ je neutralizace bez protonu. Nejobecnější teorie.
Tři soustředné kruhy: Lewis ⊃ Brønsted ⊃ Arrhenius. U maturity se počítá s Brønstedem — na něm stojí konjugované páry, pKa i hydrolýza.
Brønsted: donor / akceptor H⁺
Lewis: akceptor / donor e⁻ páru
NH₃ → selhání Arrhenia
BF₃ → selhání Brønsteda
Prohodit Lewise: kyselina přijímá elektronový pár (má prázdný orbital), zásada ho dává. Pomůcka: Lewisova zásada = to, co má volný pár (NH₃, H₂O, OH⁻, ligandy).
Rozhodněte, podle kterých teorií je (a) NH₃ zásada, (b) BF₃ kyselina, (c) HCl kyselina.
(b) BF₃: Arrhenius ne · Brønsted ne (nemá proton) · Lewis ano (bor má jen 6 e⁻, přijme pár)
(c) HCl: Arrhenius ano · Brønsted ano · Lewis ano (přes odštěpovaný H⁺)
Arrheniova kyselina je vždy i Brønstedova a Lewisova. Obráceně ne: amoniak je zásada až od Brønsteda, fluorid boritý kyselina až od Lewise.
Konjugované páry a amfolyty
Konjugovaný pár jsou dvě částice lišící se přesně o jeden proton. Ta s protonem navíc je konjugovaná kyselina, ta bez něj konjugovaná báze: NH₄⁺/NH₃, CH₃COOH/CH₃COO⁻, H₂O/OH⁻, H₃O⁺/H₂O. Hledání je mechanické: konjugovaná báze = odeber H a sniž náboj o 1; konjugovaná kyselina = přidej H a zvyš náboj o 1.
Každá protolytická reakce spojuje dva páry: kyselina 1 + báze 2 ⇌ báze 1 + kyselina 2. V rovnici CH₃COOH + H₂O ⇌ CH₃COO⁻ + H₃O⁺ je pár 1 kyselina octová/octan a pár 2 oxonium/voda. Na pravé straně je také kyselina i zásada — zpětná reakce je též protolýza.
Nejdůležitější věta: čím silnější kyselina, tím slabší její konjugovaná báze. HCl je silná, proto je Cl⁻ „nulová“ báze a nehydrolyzuje. HCN je slabá, proto je CN⁻ znatelná báze. Kvantitativně Ka·Kb = Kw, tedy pKa + pKb = 14 — ale jen pro pár.
Amfolyt (amfiprotní částice) umí proton přijmout i odevzdat: voda, HCO₃⁻, HSO₄⁻, H₂PO₄⁻, HS⁻, aminokyseliny (obojetný ion). Jak se zachová, závisí na partnerovi.
pár = rozdíl jednoho H⁺
silná kyselina ↔ slabá konj. báze
pKa + pKb = 14 (pro pár)
CO₂ není konjugovaná kyselina HCO₃⁻ (liší se o H₂O), O²⁻ není konjugovaná báze H₂O (liší se o 2 H⁺). Pár = jeden proton, nic jiného.
Zapište obě protolýzy HCO₃⁻ s vodou, označte páry a určete pKb hydrogenuhličitanu (pKa(H₂CO₃) = 6,35, pKa(HCO₃⁻) = 10,33).
jako báze: HCO₃⁻ + H₂O ⇌ H₂CO₃ + OH⁻ (pár H₂CO₃/HCO₃⁻)
pKb(HCO₃⁻) = 14 − pKa(H₂CO₃) = 14 − 6,35 = 7,65
7,65 < 10,33 → jako báze je silnější → roztok NaHCO₃ slabě zásaditý
Pozor: 10,33 + 7,65 není 14, protože to jsou konstanty téže částice ve dvou rolích. Na 14 se sčítá pKa jednoho člena páru s pKb druhého: 6,35 + 7,65 ✓, 10,33 + 3,67 ✓.
Síla v číslech: Ka, Kb, pKa, pKb
Silná kyselina odevzdá proton vodě prakticky úplně (stupeň disociace α ≈ 1). Je jich šest: HClO₄, HI, HBr, HCl, H₂SO₄ (1. stupeň), HNO₃. Všechno ostatní je slabé — ustaví se rovnováha a její konstanta je konstanta acidity: Ka = [H₃O⁺][A⁻]/[HA]. Voda se do výrazu nepíše. Pro báze analogicky konstanta bazicity Kb = [BH⁺][OH⁻]/[B].
Konstanty se pohybují přes desítky řádů, proto se logaritmují: pKa = −log Ka. Čím menší pKa, tím silnější kyselina; rozdíl jedné jednotky = desetinásobek. Silné kyseliny mají pKa < 0, kyselina octová 4,76, HCN 9,21. Stejně pKb: NH₃ 4,75, methylamin 3,36 (silnější), anilin 9,40 (slabší).
Pro konjugovaný pár platí Ka·Kb = Kw, takže stačí jedna tabulka. Vícesytné kyseliny odštěpují protony postupně a každý další hůř: H₃PO₄ má pKa 2,15 / 7,20 / 12,3 — od záporného aniontu se proton trhá těžko.
A poslední: síla není koncentrace. Zředěná HCl může mít vyšší pH než koncentrovaná kyselina octová. Stupeň disociace slabé kyseliny navíc roste se zředěním (α ≈ √(Ka/c)), ale Ka zůstává — proto se síla měří konstantou.
pKa = −log Ka
menší pKa = silnější
Ka·Kb = 10⁻¹⁴
Ka1 ≫ Ka2 ≫ Ka3
Číst pKa jako sílu: „9 je víc než 4, takže HCN je silnější“. Je to naopak — je to záporný logaritmus. Velké pKa = slabá kyselina.
HCN má Ka = 6,2·10⁻¹⁰. Určete pKa, Kb a pKb kyanidového aniontu a porovnejte ho jako bázi s amoniakem (pKb 4,75).
Kb(CN⁻) = Kw/Ka = 10⁻¹⁴ / 6,2·10⁻¹⁰ = 1,6·10⁻⁵
pKb = 14 − 9,21 = 4,79
4,79 ≈ 4,75 → CN⁻ je stejně silná báze jako NH₃
Velmi slabá kyselina má znatelnou konjugovanou bázi. Proto je roztok NaCN silně zásaditý (pH ≈ 11) — a proto kyanidy s jakoukoli kyselinou uvolňují plynný HCN.
Proč je jedna anorganická kyselina silnější než druhá
Jediné pravidlo: kyselina je tím silnější, čím stabilnější je anion, který po odchodu protonu zbyde. Zbytek jsou mechanismy.
Binární kyseliny (H–X). Ve skupině roste síla dolů: HF ≪ HCl < HBr < HI, protože vazba H–X se prodlužuje a slábne (567 → 431 → 366 → 299 kJ·mol⁻¹) a velký anion rozprostře náboj. Elektronegativita by tu radila obráceně — a špatně. V periodě roste síla doprava: CH₄ < NH₃ < H₂O < HF, tady rozhoduje elektronegativita, protože atomy jsou stejně velké.
Oxokyseliny (H–O–X). Rozhoduje počet kyslíků bez vodíku na centrálním atomu — Paulingovo pravidlo: každý navíc sníží pKa asi o 5. HClO (7,5) < HClO₂ (1,9) < HClO₃ (≈ −1) < HClO₄ (≈ −10); HNO₂ < HNO₃; H₂SO₃ < H₂SO₄. Vyšší oxidační číslo = silnější kyselina. Při stejném počtu kyslíků rozhoduje elektronegativita centrálního atomu: HClO > HBrO > HIO.
Silné: HClO₄, HI, HBr, HCl, H₂SO₄, HNO₃. Středně silné: HSO₄⁻, H₃PO₄, H₂SO₃. Slabé: HF, HNO₂, H₂CO₃, H₂S, HClO, HCN, H₃BO₃.
perioda → silnější (EN roste)
oxokyseliny: víc O bez H
→ silnější (Pauling, ~5 pKa/O)
„HF je nejsilnější halogenovodík, fluor má největší EN.“ Ne — HF je jediný slabý halogenovodík. Ve skupině vyhrává pevnost vazby, ne elektronegativita.
Která je silnější: (a) H₂S nebo H₂Se; (b) HNO₂ nebo HNO₃; (c) H₂O nebo HF; (d) HBrO nebo HClO?
(b) HNO₃ — dva kyslíky bez H proti jednomu (N⁺ᵛ vs N⁺ᴵᴵᴵ)
(c) HF — perioda doprava, F elektronegativnější než O
(d) HClO — stejný počet O, Cl elektronegativnější než Br
V každé dvojici nejdřív rozhodněte, jestli jde o skupinu, periodu nebo oxokyselinu — a teprve pak použijte příslušné pravidlo. Nejčastější chyba je použít elektronegativitu tam, kde platí pevnost vazby.
Organické kyseliny a báze — a anorganické báze
Organické kyseliny jsou slabé, ale rozdíly mezi nimi sahají přes 12 řádů. Pořadí O–H kyselin: alkohol (pKa ≈ 16) < voda (14) < thiol (10,6) < fenol (10) < karboxylová kyselina (4,8). Důvod je vždy stabilita aniontu: alkoxid má náboj na jednom kyslíku, fenoxid ho rezonancí rozprostře do jádra, karboxylát ho rozdělí mezi dva rovnocenné kyslíky. Thioly jsou kyselejší než alkoholy, protože velká síra unese náboj líp (jako HI vs HF).
Substituenty: elektronegativní skupina (halogen, NO₂) elektrony odtahuje — induktivní efekt −I — a kyselinu posílí: CH₃COOH 4,76 → ClCH₂COOH 2,87 → Cl₂CHCOOH 1,35 → Cl₃CCOOH 0,66. Fluor víc než chlor (FCH₂COOH 2,59). Alkyl elektrony tlačí (+I) a oslabuje: HCOOH 3,75 > CH₃COOH 4,76. Efekt se vzdáleností rychle slábne. Na aromatickém jádře působí navíc mezomerní efekt: −M (NO₂) fenol posílí, +M (OCH₃) oslabí.
Organické báze: rozhoduje dostupnost volného páru na dusíku. Alkyly (+I) ho zvyšují — methylamin (pKb 3,36) > NH₃ (4,75). Trimethylamin (4,19) je slabší než dimethylamin (3,27): kation se hůř solvatuje. Anilin (9,40) má pár delokalizovaný do jádra, pyridin (8,75) v sp² orbitalu, amidy jsou prakticky nebazické (pár v konjugaci s C=O). Guanidin je naopak extrémně silná báze.
Anorganické báze: hydroxidy alkalických kovů a Ca, Sr, Ba jsou silné (iontové, OH⁻ v nich je), NH₃ je slabá (OH⁻ si musí vyrobit). Oxidy kovů jsou zásadotvorné (CaO), oxidy nekovů kyselinotvorné (SO₃, CO₂), oxidy a hydroxidy Al, Zn, Cr, Pb amfoterní.
+I, +M → slabší kyselina
alkohol < fenol < COOH
amid ≪ anilin < pyridin < NH₃ < aminy
„Fenol je kyselina, takže šumí s jedlou sodou.“ Ne — fenol (10) je slabší než H₂CO₃ (6,35). S NaOH reaguje, s NaHCO₃ ne. Šumí jen karboxylové kyseliny.
Seřaďte podle klesající kyselosti: ethanol, fenol, kyselina octová, kyselina chloroctová. Pak podle klesající bazicity: anilin, methylamin, acetamid, amoniak.
báze: methylamin (3,36; +I) > NH₃ (4,75) > anilin (9,40; pár do jádra) > acetamid (≈ 14,5; pár na C=O)
U kyselin se ptejte „jak dobře anion unese záporný náboj“, u bází „jak volný je elektronový pár“. Obě otázky vedou na stejná pravidla o induktivním a mezomerním efektu.
Kterým směrem reakce půjde
Jedno pravidlo na všechno: rovnováha leží na straně slabší kyseliny a slabší báze. Silnější kyselina předá proton silnější bázi. Prakticky: porovnejte pKa kyseliny vlevo s pKa kyseliny, která by vznikla vpravo. Když je levá silnější (menší pKa), reakce jde doprava.
Kvantitativně: K = 10pKa(vpravo) − pKa(vlevo). Rozdíl větší než 3 → prakticky úplně; menší než −3 → prakticky neprobíhá. HCl + CH₃COO⁻: 4,76 − (−7) = 11,8 → K ≈ 10¹² → ano. CH₃COOH + Cl⁻: −11,8 → ne. NH₃ + H₂O: 9,25 − 14 = −4,75 → K = Kb = 10⁻⁴·⁷⁵ → jen málo (proto je NH₃ slabá báze).
Neutralizace je totéž pravidlo: silná + silná (H₃O⁺ + OH⁻ → 2 H₂O, K = 10¹⁴, ΔH ≈ −57 kJ·mol⁻¹, vždy stejné neutralizační teplo) i slabá + silná (CH₃COOH + OH⁻, K ≈ 10⁹) proběhnou úplně; roztok po neutralizaci slabé kyseliny ale není neutrální (sůl hydrolyzuje).
Vytěsňování: silnější kyselina vytěsní slabší z její soli, silnější báze vytěsní slabší: Na₂CO₃ + 2 HCl → 2 NaCl + H₂O + CO₂; NH₄Cl + NaOH → NaCl + H₂O + NH₃. Nikdy naopak.
k silnější bázi
K = 10^(pKa2 − pKa1)
ΔpKa > 3 → úplně
neutralizační teplo −57 kJ·mol⁻¹
Odčítat pKa obráceně. Pomůcka: exponent = „vpravo mínus vlevo“; kladný exponent = doprava. Ověřte si smysl: silná kyselina vlevo musí dát K ≫ 1.
Reaguje fenol (pKa 9,99) s NaOH? A s NaHCO₃? pKa(H₂O) = 14, pKa(H₂CO₃) = 6,35.
s HCO₃⁻: vpravo vznikne H₂CO₃ → K = 10^(6,35 − 9,99) = 10⁻³·⁶ ≈ 0,0002 → ne
kyselina benzoová (4,20) s HCO₃⁻: 10^(6,35 − 4,20) = 10²·² ≈ 140 → ano, šumí (CO₂ uniká)
Tím se v laboratoři rozliší fenol od karboxylové kyseliny — jedlá soda šumí jen s „opravdovou“ kyselinou. Naopak CO₂ vytěsní fenol z fenolátu sodného.
Plyny, oxidy, amfoterní látky — a co acidobazické není
Vytěsňovací reakce se dokončí vždy, když produkt uniká jako plyn: uhličitan + kyselina → CO₂ (šumění vápence v octě), sulfid + kyselina → H₂S, siřičitan + kyselina → SO₂, amonná sůl + hydroxid → NH₃ (důkaz NH₄⁺), kyanid + kyselina → HCN (smrtelné). Proto NaHCO₃ + CH₃COOH šumí, ačkoli rozdíl pKa je jen 1,6.
Oxidy: zásadotvorné oxidy kovů reagují s kyselinami (CuO + H₂SO₄ → CuSO₄ + H₂O) a s vodou dávají hydroxidy (CaO + H₂O); kyselinotvorné oxidy nekovů reagují se zásadami (CO₂ + 2 NaOH → Na₂CO₃ + H₂O — proto NaOH na vzduchu „zvětrává“) a s vodou dávají kyseliny (SO₃ + H₂O). Oxid + oxid bez vody: CaO + CO₂ → CaCO₃ — podle Lewise neutralizace.
Amfoterní hydroxidy Al(OH)₃, Zn(OH)₂, Cr(OH)₃, Pb(OH)₂ (a oxidy ZnO, Al₂O₃) reagují s kyselinou jako zásada (Al(OH)₃ + 3 HCl → AlCl₃ + 3 H₂O) i se zásadou jako kyselina (Al(OH)₃ + NaOH → Na[Al(OH)₄]). Proto se sraženina Al(OH)₃ v nadbytku NaOH rozpustí — poznávací reakce.
A dvě věci, které acidobazické nejsou: Zn + 2 HCl → ZnCl₂ + H₂ je redox (kov odevzdává elektrony, ne přijímá proton). A „koncentrovaná“ není „silná“: o směru rozhoduje síla (pKa), o množství zreagovaného látkové množství.
NH₄⁺ + OH⁻ → NH₃↑ + H₂O
S²⁻ + 2 H⁺ → H₂S↑
Al(OH)₃ + NaOH → Na[Al(OH)₄]
Považovat reakci kovu s kyselinou za acidobazickou. Mění se oxidační čísla (Zn⁰ → Zn⁺ᴵᴵ, H⁺ᴵ → H⁰) — je to redox a řídí se řadou kovů, ne pKa.
Co se stane: (a) NaHCO₃ + ocet; (b) roztok NH₄Cl + NaOH, zahřátí; (c) Zn(OH)₂ + nadbytek NaOH; (d) CO₂ zavedený do roztoku NaCl?
(b) NH₄Cl + NaOH → NaCl + H₂O + NH₃↑ (čpavkový zápach, lakmus nad roztokem zmodrá)
(c) Zn(OH)₂ + 2 NaOH → Na₂[Zn(OH)₄] (sraženina se rozpustí — amfoterní)
(d) nic — H₂CO₃ (6,35) je slabší než HCl (−7), slabá kyselina silnou nevytěsní
V každém případě si nejdřív řekněte, kdo je kyselina a kdo báze, a pak porovnejte sílu. Únik plynu reakci „dotáhne“, ale nemůže obrátit směr, který zakazuje pKa.
Hydrolýza solí
Hydrolýza soli je protolytická reakce iontu soli s vodou, která mění pH. Název: hydór + lysis, voda se „štěpí“ — jedna část (H⁺ nebo OH⁻) se naváže na ion, druhá zůstane v roztoku. Je to obrácená neutralizace.
Postup: rozložte sůl na ionty a u každého najděte rodiče. Anion pochází z kyseliny, kation ze zásady. Ion silného rodiče s vodou nereaguje (Cl⁻, NO₃⁻, SO₄²⁻, Na⁺, K⁺, Ca²⁺). Ion slabého rodiče hydrolyzuje. Anion slabé kyseliny je báze: CH₃COO⁻ + H₂O ⇌ CH₃COOH + OH⁻ → zásaditý. Kation slabé zásady je kyselina: NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ → kyselý.
Kyselinou jsou i hydratované kationty kovů: [Al(H₂O)₆]³⁺ ⇌ [Al(H₂O)₅(OH)]²⁺ + H⁺. Malý kation s velkým nábojem oslabí vazbu O–H koordinované vody. Proto jsou roztoky AlCl₃, FeCl₃ (pH 2–3) a CuSO₄ (pH 4) kyselé.
Čtyři typy: silná/silná → neutrální (NaCl); slabá kyselina/silná zásada → zásaditá (CH₃COONa, Na₂CO₃, NaCN, KF); silná kyselina/slabá zásada → kyselá (NH₄Cl, AlCl₃); slabá/slabá → porovnej Ka a Kb (CH₃COONH₄ ≈ 7, NH₄CN zásaditý, NH₄F kyselý). Hydrogensoli zvlášť: NaHSO₄ je kyselý disociací HSO₄⁻ (ne hydrolýzou), NaHCO₃ slabě zásaditý (amfolyt, Kb > Ka). Význam: pH půdy (amonná hnojiva okyselují, vápnění), pufr HCO₃⁻/H₂CO₃ v krvi, praní sodou (pH 11,6 zmýdelňuje tuky).
anion slabé kyseliny → OH⁻
kation slabé zásady → H₃O⁺
slabá/slabá → Ka vs Kb
NaHSO₄ kyselý = disociace
„NaHSO₄ je sůl silné kyseliny a silné zásady, tedy neutrální.“ Není — HSO₄⁻ je sám středně silná kyselina (pKa 1,99), roztok má pH ≈ 1,6.
Jakou reakci mají roztoky KNO₃, Na₂S, (NH₄)₂SO₄ a NaHCO₃?
Na₂S: S²⁻ z H₂S (slabá) → S²⁻ + H₂O → HS⁻ + OH⁻ → silně zásaditý
(NH₄)₂SO₄: NH₄⁺ z NH₃ (slabá) → NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ → kyselý
NaHCO₃: amfolyt, pKb 7,65 < pKa 10,33 → slabě zásaditý
Vždy nejdřív rodiče, pak pravidlo. U hydrogensoli porovnejte obě konstanty aniontu.
Octan amonný a kyanid amonný: kyselé, neutrální, nebo zásadité? Ka(NH₄⁺) = 5,6·10⁻¹⁰; Kb(CH₃COO⁻) = 5,7·10⁻¹⁰; Kb(CN⁻) = 1,6·10⁻⁵.
NH₄CN: Kb(CN⁻) ≫ Ka(NH₄⁺) (o 4 řády) → anion vyhrává → zásaditý (pH ≈ 9,2)
Octan amonný je neutrální ne proto, že by nehydrolyzoval, ale proto, že oba ionty hydrolyzují stejně silně.
Indikátory a pH v praxi
Indikátor je slabá organická kyselina, jejíž kyselá forma HInd má jinou barvu než zásaditá Ind⁻: HInd ⇌ H⁺ + Ind⁻. Kyselina posune rovnováhu doleva, zásada doprava. Oko rozliší změnu, když je jedné formy asi 10× víc, takže přechodová oblast má šířku ~2 jednotek pH kolem pKa indikátoru.
Nutno znát: methyloranž 3,1–4,4 (červená → žlutá), methylčerveň 4,4–6,2, lakmus 5–8 (červený → modrý), bromthymolová modř 6,0–7,6 (žlutá → modrá), fenolftalein 8,2–10 (bezbarvý → růžovofialový). Univerzální indikátor je směs, mění barvu spojitě přes celou stupnici. Přírodní indikátory: červené zelí, černý čaj, červená řepa.
Praktické hodnoty: žaludeční šťáva 1–2, cola 2,5, ocet 3, déšť 5,6, mléko 6,5, čistá voda 7, krev 7,4, mořská voda 8,1, jedlá soda 8,4, mýdlo 10, Savo 12,5. Indikátor ukazuje bod ekvivalence při titraci — výpočty titrací a pH patří do dalšího tématu.
přechod ≈ pKa ± 1
methyloranž 3,1–4,4
lakmus 5–8
fenolftalein 8,2–10
„Fenolftalein v neutrálním roztoku zrůžoví.“ Ne — je bezbarvý až do pH 8,2. A lakmus nerozliší pH 2 od pH 4: v obou je červený.
Roztoky o pH 2, 6 a 11. Jak se zbarví methyloranž, lakmus a fenolftalein?
pH 6: methyloranž žlutá · lakmus červený (ještě pod 7, přechod 5–8: spíš fialový) · fenolftalein bezbarvý
pH 11: methyloranž žlutá · lakmus modrý · fenolftalein růžovofialový
Methyloranž nerozliší pH 6 od 11, fenolftalein nerozliší 2 od 6. Proto existuje univerzální indikátor — a proto se k titraci vybírá indikátor podle očekávaného bodu ekvivalence.
Osm vět, které musíte umět odříkat
- Acidobazická reakce je přenos protonu; Kw = [H₃O⁺]·[OH⁻] = 10⁻¹⁴ platí v každém vodném roztoku a pH + pOH = 14 (při 25 °C).
- Arrhenius: H⁺ a OH⁻ ve vodě. Brønsted: donor a akceptor protonu. Lewis: akceptor a donor elektronového páru. Lewis ⊃ Brønsted ⊃ Arrhenius.
- Konjugovaný pár se liší o jeden proton; čím silnější kyselina, tím slabší její konjugovaná báze: Ka·Kb = Kw.
- Síla se měří konstantou Ka (Kb); menší pKa znamená silnější kyselinu a každá jednotka je desetinásobek. Síla není koncentrace.
- Ve skupině rozhoduje pevnost vazby (HF ≪ HI), v periodě elektronegativita, u oxokyselin počet kyslíků bez vodíku (HClO ≪ HClO₄).
- Substituenty −I a −M kyselinu posílí, +I a +M oslabí; bazicita dusíku je dostupnost jeho volného páru (aminy > NH₃ > anilin ≫ amidy).
- Proton jde od silnější kyseliny k silnější bázi; K = 10^(pKa vpravo − pKa vlevo); silnější vytěsní slabší, plyn reakci dotáhne.
- Sůl zdědí pH po silnějším rodiči: anion slabé kyseliny hydrolyzuje zásaditě, kation slabé zásady (i hydratovaný kov) kysele; hydrogensoli posuďte podle Ka vs Kb aniontu.
Kontrola pokrytí — všech 62 pojmů
Každý pojem z osnovy padl v některém bloku výše. Klepnutím se dostanete do podrobné kapitoly, kde je rozebraný dopodrobna.
Voda, autoprotolýza a stupnice pH
Všechno, co v tomhle tématu přijde — teorie, konjugované páry, síla kyselin, hydrolýza — se odehrává ve vodě. A voda není jen prostředí: je to reaktant, který sám umí být kyselinou i zásadou. Bez čtyř čísel z této kapitoly se nedá číst nic dalšího.
Co je acidobazická reakce
Acidobazická reakce (z latinského acidum = kyselina a basis = zásada) je v dnešním, Brønstedově pojetí přenos protonu H⁺ z jedné částice na druhou. Nic víc. Žádné elektrony se nepřesouvají (to by byla redoxní reakce), žádná sraženina nemusí vznikat. Jedna částice proton dá, druhá ho vezme. Říká se jí také protolytická reakce nebo protolýza.
Proton H⁺ je holé jádro vodíku — částice tak malá a s tak koncentrovaným nábojem, že ve vodě nikdy neexistuje sama. Okamžitě se naváže na volný elektronový pár molekuly vody a vznikne oxoniový kation H₃O⁺. Když v rovnicích píšeme zkráceně „H⁺“, myslíme vždy H₃O⁺; obojí je u maturity přípustné, ale musíte vědět, co za tím je.
Autoprotolýza vody
Voda reaguje sama se sebou. Jedna molekula se chová jako kyselina a odevzdá proton, druhá jako zásada a proton přijme:
H₂O + H₂O ⇌ H₃O⁺ + OH⁻
Rovnováha autoprotolýzy leží skoro úplně vlevo. Její konstanta se nazývá iontový součin vody Kw:
Kw = [H₃O⁺]·[OH⁻] = 1,0·10⁻¹⁴ (při 25 °C; koncentrace v mol·dm⁻³)
Voda se do výrazu nepíše — je jí tolik, že se její koncentrace (55,5 mol·dm⁻³) prakticky nemění a je zahrnutá v konstantě.
V čisté vodě vzniká z každé rozpadlé molekuly jeden H₃O⁺ a jeden OH⁻, takže [H₃O⁺] = [OH⁻] = √(10⁻¹⁴) = 10⁻⁷ mol·dm⁻³. To je jedna disociovaná molekula z půl miliardy. A přesto tenhle nepatrný součin řídí veškerou chemii roztoků: ať do vody přidáte cokoli, součin [H₃O⁺]·[OH⁻] zůstane 10⁻¹⁴. Zvednete jedno, druhé klesne.
pH a pOH
Koncentrace H₃O⁺ v běžných roztocích se pohybují od 1 do 10⁻¹⁴ mol·dm⁻³ — čtrnáct řádů. S takovými čísly se nedá pracovat, proto Søren Sørensen v roce 1909 zavedl logaritmickou stupnici:
pH = −log [H₃O⁺] pOH = −log [OH⁻] pH + pOH = 14 (25 °C)
Poslední vztah je jen zlogaritmovaný iontový součin: −log(10⁻¹⁴) = 14. Operátor „p“ znamená vždy totéž — záporný dekadický logaritmus. Uvidíte ho ještě u pKa, pKb i pKw.
Roztok o pH 3 nemá „dvakrát víc kyseliny“ než roztok o pH 6. Má jí tisíckrát víc: 10⁻³ / 10⁻⁶ = 10³. Cola (pH 2,5) je zhruba desetmilionkrát kyselejší než krev (pH 7,4). A když přijímačky napíšou „pH kleslo z 5 na 4“, chtějí slyšet „koncentrace H₃O⁺ vzrostla desetkrát“.
Stupnici 0–14 berte jako zvyk, ne jako zákon. Koncentrovaná HCl (12 mol·dm⁻³) má pH ≈ −1, nasycený NaOH pH ≈ 15. Jen se s tím běžně nepracuje.
Neutrální neznamená vždycky pH 7
Autoprotolýza je endotermická (ΔH ≈ +56 kJ·mol⁻¹) — rozbíjí se při ní vazba O–H. Podle Le Chatelierova principu ji zahřátí podpoří, takže Kw s teplotou roste. Při 50 °C je Kw ≈ 5,5·10⁻¹⁴ a čistá voda má pH ≈ 6,6. Je stále dokonale neutrální — [H₃O⁺] = [OH⁻] — jen ta hodnota není 7. Hodnota 7 je tedy vlastnost 25 °C, ne definice neutrality. Definice neutrality zní: [H₃O⁺] = [OH⁻].
Iontový součin vody v závislosti na teplotě
Acidobazické indikátory
Indikátor je látka, která mění barvu podle pH. Chemicky je to slabá organická kyselina (nebo zásada), jejíž kyselá forma HInd má jinou barvu než forma zásaditá Ind⁻:
HInd ⇌ H⁺ + Ind⁻ (barva 1 ⇌ barva 2)
Když do roztoku přidáte kyselinu, rovnováha se posune doleva a převládne barva HInd. Přidáte-li zásadu, OH⁻ odebere protony a převládne Ind⁻. Přechod není skokový: oko rozliší změnu, když je jedné formy asi 10× víc než druhé, takže přechodová oblast má šířku zhruba 2 jednotek pH a leží kolem pKa indikátoru. Proto má každý indikátor své vlastní rozmezí a proto lakmus nepozná rozdíl mezi pH 2 a pH 4 — v obou je prostě červený.
Indikátory — jakou barvu uvidíte při daném pH
| Indikátor | Přechod (pH) | Kyselá forma | Zásaditá forma | Při nastaveném pH |
|---|
| Indikátor | Přechod | Barvy (kyselá → zásaditá) | Kde se používá |
|---|---|---|---|
| Methyloranž | 3,1–4,4 | červená → žlutá | titrace slabých zásad silnou kyselinou |
| Methylčerveň | 4,4–6,2 | červená → žlutá | slabě kyselá oblast |
| Lakmus | 5,0–8,0 | červený → modrý | orientační zkouška kyselé/zásadité |
| Bromthymolová modř | 6,0–7,6 | žlutá → modrá (zelená při 7) | akvaristika, neutrální oblast |
| Fenolftalein | 8,2–10,0 | bezbarvý → růžovofialový | titrace kyselin hydroxidem |
| Thymolová modř | 1,2–2,8 a 8,0–9,6 | červená → žlutá → modrá | dva přechody |
| Univerzální | 0–14 | červená → oranžová → žlutá → zelená → modrá → fialová | papírky, odhad pH na ±1 |
Šťáva z červeného zelí obsahuje antokyany a je červená v kyselině, fialová v neutrálním a zelená až žlutá v zásadě — domácí univerzální indikátor. Stejně fungují barviva černého čaje (zesvětlá po citronu) nebo červené řepy. V laboratoři indikátor ukazuje bod ekvivalence při titraci — přesné stanovení koncentrace kyseliny odměřováním zásady. Výpočty titrací a pH patří do následujícího tématu; tady stačí vědět, že indikátor volíme tak, aby jeho přechod ležel v oblasti bodu ekvivalence.
Roztok kyseliny chlorovodíkové má koncentraci 0,010 mol·dm⁻³. Určete pH, pOH a koncentraci hydroxidových iontů (25 °C).
HCl je silná kyselina — ve vodě disociuje úplně. Koncentrace H₃O⁺ je tedy rovna koncentraci kyseliny.
HCl + H₂O → H₃O⁺ + Cl⁻ [H₃O⁺] = 0,010 = 10⁻² mol·dm⁻³
Dosadíme do definice pH.
pH = −log(10⁻²) = 2,0
pOH dopočítáme ze součtu 14.
pOH = 14 − 2 = 12,0
Koncentraci OH⁻ dostaneme buď z pOH, nebo z iontového součinu — obojí musí dát totéž.
[OH⁻] = 10⁻¹² mol·dm⁻³ kontrola: Kw/[H₃O⁺] = 10⁻¹⁴/10⁻² = 10⁻¹² ✓
pH = 2, pOH = 12, [OH⁻] = 10⁻¹² mol·dm⁻³I v kyselém roztoku hydroxidové ionty jsou — jen jich je bilionkrát míň než oxoniových. Nikdy nejsou nula.
Při 50 °C je iontový součin vody Kw = 5,5·10⁻¹⁴. Jaké pH má čistá voda při této teplotě? Je kyselá?
V čisté vodě platí vždy [H₃O⁺] = [OH⁻] — každá rozpadlá molekula dá jeden od každého.
Kw = [H₃O⁺]² → [H₃O⁺] = √(5,5·10⁻¹⁴) = 2,35·10⁻⁷ mol·dm⁻³
Zlogaritmujeme.
pH = −log(2,35·10⁻⁷) = 7 − log 2,35 = 7 − 0,37 = 6,63
Odpověď na druhou otázku: ne. Kyselý roztok je ten, kde [H₃O⁺] > [OH⁻]; tady jsou obě koncentrace stejné. Voda je neutrální, jen se posunula hodnota, která neutralitě odpovídá.
pH ≈ 6,6 — voda je neutrální, protože [H₃O⁺] = [OH⁻]Tělesná teplota 37 °C: Kw ≈ 2,4·10⁻¹⁴, neutrální pH ≈ 6,8. Krev s pH 7,4 je tedy při 37 °C ještě o něco „zásaditější“, než by se z porovnání se sedmičkou zdálo.
Kyselina a zásada ve třech teoriích
Slovo „kyselina“ má tři různě široké definice a u maturity musíte umět všechny tři — včetně toho, kde která selhává. Nejsou to soupeři, jsou to soustředné kruhy: každá další teorie tu předchozí obsahuje a přidává něco, co ta předchozí nevysvětlila.
Arrheniova teorie (1887)
Svante Arrhenius jako první pochopil, že roztoky vedou proud proto, že jsou v nich ionty. Kyseliny a zásady definoval podle toho, jaké ionty ve vodě uvolňují:
Kyselina je látka, která ve vodném roztoku odštěpuje vodíkové kationty H⁺.
Zásada je látka, která ve vodném roztoku odštěpuje hydroxidové anionty OH⁻.
HCl → H⁺ + Cl⁻ NaOH → Na⁺ + OH⁻
Z definice plyne i pojem neutralizace: kyselina a zásada se navzájem ruší, protože H⁺ a OH⁻ dají vodu. Zbytek (sůl) je jen divák:
H⁺ + OH⁻ → H₂O (iontově) HCl + NaOH → NaCl + H₂O (molekulově)
1. Jen vodné roztoky. V plynné fázi reaguje HCl s NH₃ na NH₄Cl bez jediné molekuly vody, a přesto je to zjevně reakce kyseliny se zásadou.
2. Amoniak. NH₃ je zásaditý, ale žádný OH⁻ v sobě nemá. Arrhenius si pomohl fikcí „hydroxidu amonného NH₄OH“ — taková molekula ale neexistuje.
3. Zásadité soli. Roztok sody Na₂CO₃ má pH 11,6, ačkoli soda není hydroxid. Arrhenius neumí vysvětlit, proč jsou anionty jako CO₃²⁻ nebo CH₃COO⁻ zásadité.
Brønstedova–Lowryho teorie (1923)
Dán Johannes Brønsted a Angličan Thomas Lowry nezávisle na sobě přesunuli pozornost z látky na děj. Kyselost není vlastnost, kterou látka má; je to role, kterou hraje v konkrétní reakci:
Kyselina je částice (molekula nebo ion), která odevzdává proton — donor protonu.
Zásada (báze) je částice, která přijímá proton — akceptor protonu.
Acidobazická reakce = přenos protonu z kyseliny na zásadu (protolytická reakce).
Tahle změna má čtyři důsledky, které tvoří celý zbytek tématu:
• Kyselinou i zásadou může být ion. NH₄⁺ je kyselina, CO₃²⁻ je zásada. Tím se vysvětlí kyselé a zásadité soli.
• Rozpouštědlo je reaktant. Když HCl „disociuje“, ve skutečnosti předává proton vodě: HCl + H₂O → H₃O⁺ + Cl⁻. Voda je tu zásada.
• Každá kyselina má svou konjugovanou zásadu — částici, která z ní zbyde po odevzdání protonu. To je téma kapitoly 2.
• Síla je relativní. Kyselina je silná nebo slabá jen vůči nějaké zásadě. Kyselina octová je ve vodě slabá, v kapalném amoniaku silná — NH₃ je ochotnější akceptor protonu než H₂O.
Nejsilnější kyselina, která může ve vodě existovat, je H₃O⁺. Cokoli silnějšího (HCl, HNO₃, HClO₄, H₂SO₄) předá vodě proton úplně a v roztoku zbyde jen H₃O⁺. Proto se ve vodě všechny silné kyseliny jeví stejně silné — voda je „vyrovná“. Rozdíly mezi nimi se projeví až v méně ochotném rozpouštědle (kyselina octová jako rozpouštědlo: tam je HClO₄ zřetelně silnější než HCl). Stejně je nejsilnější bází ve vodě OH⁻: amidový anion NH₂⁻ nebo hydrid H⁻ okamžitě vodě odtrhnou proton.
Lewisova teorie (1923)
Gilbert Lewis se ve stejném roce zeptal jinak: co se při reakci děje s elektrony? Když H⁺ přijímá proton od kyseliny, ve skutečnosti se proton naváže na volný elektronový pár zásady. Proton je jen jeden z mnoha možných akceptorů elektronového páru:
Kyselina je částice, která přijímá elektronový pár — akceptor elektronového páru (má volný orbital).
Zásada je částice, která poskytuje elektronový pár — donor elektronového páru (má volný pár).
Reakce = vznik donor-akceptorové (koordinačně kovalentní) vazby.
BF₃ + :NH₃ → F₃B–NH₃ Cu²⁺ + 4 :NH₃ → [Cu(NH₃)₄]²⁺ H⁺ + :OH⁻ → H₂O
Lewisova teorie je nejobecnější. Zahrnuje vše, co uměl Brønsted (každý akceptor protonu má volný pár), a navíc:
| Lewisovy kyseliny (akceptory páru) | Proč | Lewisovy zásady (donory páru) | Proč |
|---|---|---|---|
| BF₃, AlCl₃, BCl₃ | centrální atom má jen 6 valenčních elektronů (elektronový deficit) | NH₃, aminy | volný pár na dusíku |
| kationty kovů: Cu²⁺, Ag⁺, Fe³⁺, Al³⁺ | prázdné orbitaly, kladný náboj | H₂O, alkoholy, ethery | volné páry na kyslíku |
| SO₃, CO₂, SO₂ | elektronově chudý centrální atom vedle několika kyslíků | OH⁻, CN⁻, Cl⁻, F⁻ | anionty s volnými páry — ligandy |
| H⁺ | prázdný 1s orbital | CO, alkeny (π elektrony) | i vazebný π pár může být donorem |
Praktický dopad: každý vznik komplexu je Lewisova acidobazická reakce (centrální atom = kyselina, ligand = zásada), reakce CaO + SO₃ → CaSO₄ je neutralizace bez jediného protonu a Friedel–Craftsova alkylace v organice běží díky Lewisově kyselině AlCl₃.
Tři teorie vedle sebe
| Arrhenius (1887) | Brønsted–Lowry (1923) | Lewis (1923) | |
|---|---|---|---|
| Kyselina | odštěpuje H⁺ ve vodě | donor protonu | akceptor elektronového páru |
| Zásada | odštěpuje OH⁻ ve vodě | akceptor protonu | donor elektronového páru |
| Neutralizace | H⁺ + OH⁻ → H₂O | přenos protonu | vznik donor-akceptorové vazby |
| Prostředí | jen voda | libovolné rozpouštědlo i plyn | libovolné |
| Typický příklad | HCl + NaOH | NH₃ + H₂O | BF₃ + NH₃ |
| Nevysvětlí | NH₃, zásadité soli, reakce bez vody | BF₃, AlCl₃, komplexy, CO₂ + OH⁻ | — (nejobecnější) |
Tři soustředné kruhy: Lewis ⊃ Brønsted ⊃ Arrhenius. Každá Arrheniova kyselina je i Brønstedova (odštěpit H⁺ = odevzdat proton) a každá Brønstedova zásada je i Lewisova (přijmout proton = poskytnout mu pár). Opačně to neplatí: NH₃ je Brønstedova zásada, ale ne Arrheniova; BF₃ je Lewisova kyselina, ale ne Brønstedova. U maturity se v praxi pracuje s Brønstedem — na něm stojí konjugované páry, pKa i hydrolýza.
Průzkumník tří teorií — je to kyselina, nebo zásada? A podle koho?
| Teorie | Role | Rovnice a komentář |
|---|
Plynný chlorovodík reaguje s plynným amoniakem za vzniku bílého dýmu chloridu amonného: HCl(g) + NH₃(g) → NH₄Cl(s). Rozhodněte, zda a jak lze reakci popsat jako acidobazickou podle Arrhenia, Brønsteda a Lewise.
Arrhenius: nelze. Reakce probíhá bez vody, takže nikdo neodštěpuje H⁺ „ve vodném roztoku“, a NH₃ navíc neobsahuje OH⁻. Arrheniova teorie tuhle zjevně acidobazickou reakci nepopíše.
Brønsted–Lowry: ano. HCl odevzdá proton (donor = kyselina), NH₃ ho přijme (akceptor = zásada). Vzniknou ionty NH₄⁺ a Cl⁻, které utvoří iontový krystal.
HCl + NH₃ → NH₄⁺ + Cl⁻ kyselina + zásada → konjugovaná kyselina + konjugovaná zásada
Lewis: ano. Dusík v NH₃ poskytne svůj volný elektronový pár (donor = zásada) protonu, který ho přijme do prázdného 1s orbitalu (akceptor = kyselina). Vznikne koordinačně kovalentní vazba N–H — čtvrtá vazba v NH₄⁺, od ostatních tří nerozlišitelná.
Arrhenius: ne · Brønsted: HCl kyselina, NH₃ zásada · Lewis: H⁺ kyselina, NH₃ zásadaRozhodněte, která částice je kyselina a která zásada v reakcích (a) BF₃ + NH₃ → F₃B–NH₃ a (b) Cu²⁺ + 4 NH₃ → [Cu(NH₃)₄]²⁺, a podle které teorie to lze rozhodnout.
V obou reakcích není žádný proton, který by se přenášel. Brønstedova teorie (a tím spíš Arrheniova) tedy mlčí. Zbývá Lewis: hledáme, kdo dává a kdo přijímá elektronový pár.
(a) Bor v BF₃ má jen tři vazby, tedy 6 valenčních elektronů a jeden prázdný p-orbital — je to akceptor. Dusík v NH₃ má volný pár — donor.
BF₃ = Lewisova kyselina, NH₃ = Lewisova zásada; vzniká vazba B←N
(b) Kation Cu²⁺ má prázdné orbitaly a kladný náboj — akceptor. Čtyři molekuly amoniaku poskytnou čtyři páry — donory. Vzniká tmavě modrý komplex.
Cu²⁺ = Lewisova kyselina (centrální atom), NH₃ = Lewisova zásada (ligand)
Obě reakce jsou acidobazické jen podle Lewise — a přesně kvůli nim jeho teorie vzniklaKonjugovaný pár, konjugovaná kyselina a konjugovaná báze
Když kyselina odevzdá proton, něco z ní zbyde — a to něco umí proton zase přijmout. Kyselina a její „zbytek“ tvoří dvojici, která je klíčem ke všemu, co následuje: k porovnávání síly, k předpovídání směru reakcí i k hydrolýze solí.
Definice a značení
Konjugovaný pár je dvojice částic, které se liší přesně o jeden proton H⁺. Ta s protonem navíc je konjugovaná kyselina, ta bez něj konjugovaná báze.
kyselina ⇌ báze + H⁺ např. HA ⇌ A⁻ + H⁺, NH₄⁺ ⇌ NH₃ + H⁺, H₂O ⇌ OH⁻ + H⁺
Protože volný proton ve vodě neexistuje, každá skutečná protolytická reakce spojuje dva konjugované páry: kyselina jednoho páru předá proton bázi druhého páru. Značí se to indexy 1 a 2:
kyselina 1 + báze 2 ⇌ báze 1 + kyselina 2
CH₃COOH + H₂O ⇌ CH₃COO⁻ + H₃O⁺ pár 1: CH₃COOH/CH₃COO⁻, pár 2: H₃O⁺/H₂O
Všimněte si toho, co bývá u maturity chyták: na pravé straně je také kyselina i zásada. Zpětná reakce je také protolýza — H₃O⁺ (kyselina 2) předává proton octanovému aniontu (báze 1). Proto je rovnice napsaná s obousměrnou šipkou.
Konjugovaná kyselina a konjugovaná báze — jak je najít
Postup je mechanický a funguje vždy:
• Konjugovaná báze = zadaná částice minus H⁺. Ubude jeden vodík, náboj klesne o jedna (o jeden kladný méně, nebo o jeden záporný víc).
• Konjugovaná kyselina = zadaná částice plus H⁺. Přibude jeden vodík, náboj vzroste o jedna.
| Částice | Konjugovaná kyselina (+ H⁺) | Konjugovaná báze (− H⁺) | Poznámka |
|---|---|---|---|
| H₂O | H₃O⁺ | OH⁻ | amfolyt — má obojí |
| NH₃ | NH₄⁺ | NH₂⁻ | NH₂⁻ je ve vodě nestálý |
| HSO₄⁻ | H₂SO₄ | SO₄²⁻ | amfolyt, převážně kyselina |
| HCO₃⁻ | H₂CO₃ | CO₃²⁻ | amfolyt, převážně báze |
| H₂PO₄⁻ | H₃PO₄ | HPO₄²⁻ | amfolyt |
| CH₃COOH | CH₃COOH₂⁺ | CH₃COO⁻ | kation vzniká jen v H₂SO₄ |
| CH₃NH₂ | CH₃NH₃⁺ | CH₃NH⁻ | běžně jen báze |
| C₆H₅OH | C₆H₅OH₂⁺ | C₆H₅O⁻ | fenoxid (fenolát) |
1. CO₂ není konjugovaná kyselina HCO₃⁻. Liší se o H₂O, ne o H⁺. Konjugovaná kyselina je H₂CO₃.
2. O²⁻ není konjugovaná báze H₂O. To by bylo o dva protony. Konjugovaná báze vody je OH⁻; O²⁻ je konjugovaná báze OH⁻.
3. „NH₄OH“ není konjugovaná kyselina NH₃. Konjugovaná kyselina amoniaku je NH₄⁺. Pár se liší o proton, ne o molekulu vody.
Čím silnější kyselina, tím slabší její konjugovaná báze
Tohle je nejdůležitější věta kapitoly. Silná kyselina proton odevzdává ochotně — což znamená, že její konjugovaná báze ho zpátky bere neochotně. HCl je silná kyselina, a proto je Cl⁻ tak slabá báze, že se ve vodě vůbec nehydrolyzuje. HCN je slabá kyselina, a proto je CN⁻ znatelná báze (roztok kyanidu má pH 11).
Kvantitativně to vyjadřuje vztah, který odvodíme v kapitole 3:
Ka(kyselina) · Kb(konjugovaná báze) = Kw = 10⁻¹⁴ ⇔ pKa + pKb = 14
Nepleťte si to ale s tvrzením „slabá kyselina má silnou konjugovanou bázi“. Octan je slabá báze (pKb 9,24) — jen silnější než chlorid. Opravdu silnou konjugovanou bázi mají jen extrémně slabé kyseliny: NH₃ (pKa ≈ 35) má konjugovanou bázi NH₂⁻, která ve vodě okamžitě odtrhne proton.
Amfolyty — částice, které umí obojí
Částice, která může proton přijmout i odevzdat — je členem dvou konjugovaných párů najednou: v jednom jako kyselina, ve druhém jako báze. Jak se zachová, závisí na partnerovi.
Nejdůležitější amfolyt je voda (vůči HCl báze, vůči NH₃ kyselina — a sama se sebou obojí, viz autoprotolýza). Dále všechny anionty vícesytných kyselin, které ještě mají vodík: HCO₃⁻, HSO₄⁻, H₂PO₄⁻, HPO₄²⁻, HS⁻, HSO₃⁻. A aminokyseliny, které mají kyselou skupinu COOH i zásaditou NH₂ v jedné molekule — v roztoku existují jako obojetné ionty ⁺H₃N–CHR–COO⁻.
HCO₃⁻ + H₃O⁺ → H₂CO₃ + H₂O (HCO₃⁻ jako báze)
HCO₃⁻ + OH⁻ → CO₃²⁻ + H₂O (HCO₃⁻ jako kyselina)
Slova se pletou, ale liší se. Amfolyt je pojem Brønstedovy teorie — jedna částice, která přijímá i odevzdává proton. Amfoterní látka je obecnější: reaguje s kyselinami i se zásadami, ale nemusí to být přenosem protonu. Al(OH)₃ nebo ZnO jsou amfoterní (s HCl dají sůl, s NaOH hydroxokomplex), ale nejsou to amfolyty v Brønstedově smyslu — s hydroxidem reagují jako Lewisovy kyseliny. Podrobně v kapitole 5.
Rozbor protolytické reakce — kde je který pár
Najděte konjugovanou částici
Zapište protolytickou reakci hydrogensíranového aniontu s vodou a označte v ní oba konjugované páry. Která částice je v této reakci kyselina 1, báze 2, báze 1 a kyselina 2?
HSO₄⁻ je amfolyt, ale jako kyselina je nesrovnatelně silnější (pKa 1,99) než jako báze — vůči vodě tedy vystupuje jako kyselina a voda jako báze.
HSO₄⁻ + H₂O ⇌ SO₄²⁻ + H₃O⁺
Najdeme pár 1: HSO₄⁻ odevzdal proton a zbyl SO₄²⁻. Liší se o jeden H⁺, náboj klesl z −1 na −2 ✓.
kyselina 1 = HSO₄⁻, báze 1 = SO₄²⁻
Pár 2: voda proton přijala a vznikl H₃O⁺. Liší se o jeden H⁺, náboj vzrostl z 0 na +1 ✓.
báze 2 = H₂O, kyselina 2 = H₃O⁺
Kontrola: každý pár musí mít jednoho člena vlevo a jednoho vpravo, a kyselina jednoho páru stojí na téže straně jako báze druhého.
K1 = HSO₄⁻, B2 = H₂O, B1 = SO₄²⁻, K2 = H₃O⁺Tahle reakce je důvod, proč je roztok NaHSO₄ kyselý — nejde o hydrolýzu, ale o obyčejnou disociaci aniontu. Vrátíme se k tomu v kapitole 6.
Hydrogenuhličitanový anion má jako kyselina pKa = 10,33; kyselina uhličitá má pKa = 6,35. Zapište obě protolytické reakce HCO₃⁻ s vodou, určete pKb hydrogenuhličitanu jako báze a rozhodněte, zda bude roztok NaHCO₃ kyselý, nebo zásaditý.
HCO₃⁻ jako kyselina odevzdá proton vodě. Tento děj popisuje pKa(HCO₃⁻) = 10,33.
HCO₃⁻ + H₂O ⇌ CO₃²⁻ + H₃O⁺ Ka = 10⁻¹⁰·³³ = 4,7·10⁻¹¹
HCO₃⁻ jako báze přijme proton od vody. Je to konjugovaná báze H₂CO₃, takže její Kb plyne z pKa(H₂CO₃).
HCO₃⁻ + H₂O ⇌ H₂CO₃ + OH⁻
pKb(HCO₃⁻) = 14 − pKa(H₂CO₃) = 14 − 6,35 = 7,65 Kb = 2,2·10⁻⁸
Porovnáme: Kb = 2,2·10⁻⁸ je asi 500× větší než Ka = 4,7·10⁻¹¹. Zásaditá reakce převažuje.
pKb = 7,65 · zásaditá reakce převažuje → roztok NaHCO₃ je slabě zásaditý (pH ≈ 8,3)Pozor na past: obě pK hodnoty téže částice (10,33 jako kyselina, 7,65 jako báze) se nesčítají na 14. Na 14 se sčítá pKa jednoho člena páru a pKb druhého: 10,33 + pKb(CO₃²⁻) = 10,33 + 3,67 = 14 ✓.
Síla kyselin a zásad: disociační konstanty
„Silná“ a „slabá“ nejsou dojmy, ale čísla. Konstanta acidity říká, jaká část kyseliny ve vodě skutečně odevzdá proton — a její logaritmus, pKa, je nejužitečnější číslo celého tématu. Kdo umí číst pKa, umí předpovědět každou acidobazickou reakci.
Silné a slabé elektrolyty — stupeň disociace
Silná kyselina předá proton vodě prakticky úplně; slabá jen z malé části a ustaví se rovnováha. Míru vyjadřuje stupeň disociace α — podíl molekul, které se rozpadly:
α = n(disociovaných) / n(celkem) silná: α ≈ 1 (100 %); slabá: α ≪ 1
HClO₄, HI, HBr, HCl, H₂SO₄ (1. stupeň), HNO₃.
Šest kyselin — všechno ostatní je slabé (nebo středně silné: HSO₄⁻, H₃PO₄, H₂SO₃, Cl₃CCOOH, (COOH)₂).
Hydroxidy alkalických kovů (LiOH, NaOH, KOH…) a hydroxidy Ca, Sr, Ba. Jsou iontové — OH⁻ v nich je, jen se rozpustí.
Slabé: NH₃, aminy, anionty slabých kyselin.
Konstanta acidity Ka
Pro slabou kyselinu HA napíšeme protolýzu s vodou a její rovnovážnou konstantu. Voda se do výrazu nepíše (je jí konstantní nadbytek):
HA + H₂O ⇌ H₃O⁺ + A⁻ Ka = [H₃O⁺]·[A⁻] / [HA] pKa = −log Ka
Konstanta acidity (disociační konstanta kyseliny) Ka udává, jak daleko doprava leží rovnováha protolýzy. Koncentrace dosazujeme v mol·dm⁻³; konstanta se zapisuje bez jednotky. Platí pro danou teplotu (tabelováno 25 °C).
Čtení hodnot: čím větší Ka, tím silnější kyselina — a protože pKa je záporný logaritmus, čím menší pKa, tím silnější kyselina. Rozdíl jedné jednotky pKa = desetinásobný rozdíl v Ka. Kyselina octová (4,76) je proti kyanovodíku (9,21) zhruba 30 000× silnější.
Konstanta bazicity Kb
B + H₂O ⇌ BH⁺ + OH⁻ Kb = [BH⁺]·[OH⁻] / [B] pKb = −log Kb
Konstanta bazicity popisuje, jak ochotně báze odebírá vodě proton. Čím větší Kb (menší pKb), tím silnější báze. Amoniak: Kb = 1,78·10⁻⁵, pKb = 4,75.
Náhoda, která stojí za zapamatování: amoniak jako báze (pKb 4,75) je číselně skoro přesně stejně „slabý“ jako kyselina octová jako kyselina (pKa 4,76). Proto má roztok octanu amonného pH prakticky 7.
Vztah Ka·Kb = Kw pro konjugovaný pár
Vezměme pár CH₃COOH/CH₃COO⁻ a vynásobme konstantu kyseliny konstantou její konjugované báze. Skoro všechno se vykrátí:
Ka·Kb = [H₃O⁺][CH₃COO⁻]/[CH₃COOH] · [CH₃COOH][OH⁻]/[CH₃COO⁻] = [H₃O⁺]·[OH⁻] = Kw
Ka · Kb = 10⁻¹⁴ pKa + pKb = 14 (25 °C, konjugovaný pár)
Důsledek: stačí jedna tabulka. Když znáte pKa kyseliny, znáte i pKb její konjugované báze — a naopak. Proto se dnes bazicita aminů často udává jako pKa jejich konjugované kyseliny (methylamin: pKb 3,36 ⇔ pKa(CH₃NH₃⁺) 10,64).
pKa(HCO₃⁻) + pKb(HCO₃⁻) není 14 — to jsou konstanty téže částice ve dvou různých rolích (10,33 + 7,65 = 17,98). Na 14 se sčítá pKa(H₂CO₃) + pKb(HCO₃⁻) = 6,35 + 7,65 a pKa(HCO₃⁻) + pKb(CO₃²⁻) = 10,33 + 3,67.
Vícesytné kyseliny: Ka1 ≫ Ka2 ≫ Ka3
Kyselina s více odštěpitelnými protony je odevzdává postupně a každý další jde hůř — odtrhnout proton od záporně nabitého aniontu je těžší než od neutrální molekuly. Konstanty klesají zhruba o 5 řádů na každý stupeň:
| Kyselina | 1. stupeň | pKa1 | 2. stupeň | pKa2 | 3. stupeň | pKa3 |
|---|---|---|---|---|---|---|
| fosforečná | H₃PO₄ → H₂PO₄⁻ | 2,15 | H₂PO₄⁻ → HPO₄²⁻ | 7,20 | HPO₄²⁻ → PO₄³⁻ | 12,3 |
| uhličitá | H₂CO₃ → HCO₃⁻ | 6,35 | HCO₃⁻ → CO₃²⁻ | 10,33 | — | — |
| sulfan | H₂S → HS⁻ | 7,05 | HS⁻ → S²⁻ | ≈ 19 | — | — |
| sírová | H₂SO₄ → HSO₄⁻ | ≈ −3 | HSO₄⁻ → SO₄²⁻ | 1,99 | — | — |
| šťavelová | (COOH)₂ → HOOC–COO⁻ | 1,25 | HOOC–COO⁻ → (COO)₂²⁻ | 4,27 | — | — |
Praktický důsledek: pH roztoku H₃PO₄ určuje prakticky jen první stupeň; a „H₂SO₄ je silná“ platí jen pro první proton — hydrogensíran je už jen středně silná kyselina.
Síla není koncentrace a není to ani pH
Síla (Ka) je vlastnost látky — jak ochotně odevzdává proton. Koncentrace (c) je vlastnost roztoku — kolik jsme jí nasypali. pH je výsledek obojího. Zředěná silná kyselina (0,001 M HCl, pH 3) může mít vyšší pH než koncentrovaná slabá (1 M CH₃COOH, pH 2,4). „Koncentrovaná“ není synonymum pro „silná“ a „zředěná“ není synonymum pro „slabá“.
Pro slabou kyselinu navíc platí Ostwaldův zřeďovací zákon: čím zředěnější roztok, tím větší stupeň disociace (rovnováha se posouvá k iontům, protože jich je v objemu míň). Pro malá α platí přibližně:
Ka = α²·c / (1 − α) ≈ α²·c → α ≈ √(Ka/c)
Kyselina octová je v 0,1 M roztoku disociovaná z 1,3 %, v 0,001 M už z 13 %. Konstanta Ka je přitom v obou případech stejná — proto se síla měří konstantou, ne stupněm disociace.
Konstanty acidity a bazicity — prohledávatelná tabulka (25 °C)
| Vzorec | Název | Typ | Ka / Kb | pKa / pKb | síla | Konjugovaný partner | jeho pK |
|---|
Stupeň disociace slabé kyseliny — síla versus koncentrace
Kyselina octová má Ka = 1,74·10⁻⁵. Vypočítejte pKa, dále Kb a pKb octanového aniontu (25 °C).
Zlogaritmujeme. Log součinu je součet logaritmů: log(1,74·10⁻⁵) = log 1,74 + log 10⁻⁵ = 0,24 − 5.
pKa = −log(1,74·10⁻⁵) = −(0,24 − 5) = 4,76
Octan CH₃COO⁻ je konjugovaná báze kyseliny octové, takže platí Ka·Kb = Kw.
Kb = Kw/Ka = 1,0·10⁻¹⁴ / 1,74·10⁻⁵ = 5,75·10⁻¹⁰
Logaritmicky je to ještě jednodušší — odečteme od 14.
pKb = 14 − 4,76 = 9,24 kontrola: −log(5,75·10⁻¹⁰) = 9,24 ✓
pKa = 4,76 · Kb(CH₃COO⁻) = 5,75·10⁻¹⁰ · pKb = 9,24Octan je tedy slabá báze — o čtyři řády slabší než amoniak (pKb 4,75). Přesto stačí na to, aby roztok octanu sodného měl pH ≈ 8,9.
Seřaďte kyseliny HF (pKa 3,17), HCN (9,21), HNO₂ (3,25), CH₃COOH (4,76) a NH₄⁺ (9,25) od nejsilnější k nejslabší. Pak seřaďte jejich konjugované báze od nejsilnější k nejslabší.
Pravidlo: menší pKa = silnější kyselina. Stačí seřadit čísla vzestupně.
HF (3,17) > HNO₂ (3,25) > CH₃COOH (4,76) > HCN (9,21) > NH₄⁺ (9,25)
Konjugované báze mají opačné pořadí: nejslabší kyselina má nejsilnější konjugovanou bázi. Můžeme si to ověřit přes pKb = 14 − pKa.
NH₃ (pKb 4,75) > CN⁻ (4,79) > CH₃COO⁻ (9,24) > NO₂⁻ (10,75) > F⁻ (10,83)
Pozor na jemnost: HF a HNO₂ se liší o 0,08 jednotky, tedy jen o 20 % v Ka. HCN a NH₄⁺ podobně. V testu, kde jsou hodnoty tak blízko, se ptají spíš na velké skoky (HF vs HCN: 6 řádů).
Pořadí kyselin se zrcadlí v obráceném pořadí jejich bázíJaký je stupeň disociace kyseliny octové (Ka = 1,74·10⁻⁵) v roztoku o koncentraci 0,10 mol·dm⁻³ a v roztoku 0,0010 mol·dm⁻³?
Kyselina je slabá, takže očekáváme α ≪ 1 a můžeme použít zjednodušený Ostwaldův vztah.
α ≈ √(Ka/c)
Dosadíme pro 0,10 mol·dm⁻³.
α = √(1,74·10⁻⁵ / 0,10) = √(1,74·10⁻⁴) = 0,0132 → 1,3 %
A pro stokrát zředěnější roztok 0,0010 mol·dm⁻³.
α = √(1,74·10⁻⁵ / 0,0010) = √(1,74·10⁻²) = 0,132 → 13 %
Kontrola předpokladu: 13 % už není úplně „≪ 1“, přesný výpočet z kvadratické rovnice dá 12,4 % — pro odhad to stačí. Zředění stokrát zvýšilo stupeň disociace desetkrát (odmocnina ze sta).
α ≈ 1,3 % (0,10 M) a ≈ 13 % (0,0010 M); Ka je v obou případech stejnáProč je jedna kyselina silnější než druhá
Tabulku pKa se nemusíte učit zpaměti, když rozumíte tomu, co ji tvoří. Za každým číslem stojí jediná otázka: jak stabilní je částice, která zbyde po odchodu protonu? Čím ochotněji anion nese záporný náboj, tím silnější je kyselina. Zbytek jsou konkrétní mechanismy, jak se ten náboj dá stabilizovat.
Jediné pravidlo, ze kterého plyne všechno
Kyselina HA je tím silnější, čím stabilnější je její konjugovaná báze A⁻ — tedy čím lépe je záporný náboj v A⁻ (1) rozprostřený na velký objem, (2) usazený na elektronegativním atomu, (3) odsátý elektronakceptorními skupinami nebo (4) delokalizovaný rezonancí. A báze je tím silnější, čím dostupnější je její volný elektronový pár.
Anorganické kyseliny I — binární (bezkyslíkaté)
Ve skupině (HF → HCl → HBr → HI) roste síla směrem dolů. Rozhoduje velikost atomu: vazba H–X se prodlužuje a slábne (H–F 567, H–Cl 431, H–Br 366, H–I 299 kJ·mol⁻¹) a velký anion I⁻ rozprostře náboj na velký objem. HF je jediný slabý halogenovodík (pKa 3,17), HCl, HBr a HI jsou silné. Stejně H₂O < H₂S < H₂Se < H₂Te.
V periodě (CH₄ → NH₃ → H₂O → HF) roste síla doprava. Atomy jsou podobně velké, a tak rozhoduje elektronegativita: fluor unese záporný náboj nejlépe, uhlík nejhůř. Methan má pKa ≈ 50 — prakticky žádnou kyselost.
„Fluor je nejelektronegativnější, takže HF je nejsilnější halogenovodík.“ Není. Elektronegativita rozhoduje jen v periodě. Ve skupině vyhrává pevnost vazby a velikost aniontu — a ty jdou proti elektronegativitě. HF je ze všech čtyř nejslabší.
Anorganické kyseliny II — oxokyseliny
U oxokyselin se vodík odštěpuje vždy z vazby O–H. Sílu určují dvě věci:
1. Počet kyslíků bez vodíku na centrálním atomu (Paulingovo pravidlo): každý takový kyslík odsává elektrony z vazby O–H a po odchodu protonu pomáhá rozprostřít náboj aniontu rezonancí. Každý navíc posune pKa zhruba o 5 jednotek dolů: HClO (7,5) < HClO₂ (1,9) < HClO₃ (≈ −1) < HClO₄ (≈ −10). Stejně HNO₂ (3,25) < HNO₃ (−1,4) a H₂SO₃ (1,8) < H₂SO₄ (−3). Vyšší oxidační číslo centrálního atomu = silnější kyselina.
2. Elektronegativita centrálního atomu při stejném počtu kyslíků: HClO (7,5) > HBrO (8,6) > HIO (10,6); HClO₄ > HBrO₄ > HIO₄.
HClO₄ ≈ HI > HBr > HCl ≈ H₂SO₄ > HNO₃ > HSO₄⁻ > H₃PO₄ > HF > HNO₂ > H₂CO₃ > H₂S > HClO > HCN > H₃BO₃
Organické kyseliny — karboxylové, fenoly, alkoholy, thioly
Organické kyseliny jsou (až na výjimky) slabé, ale rozdíly mezi nimi sahají přes 12 řádů a dají se přesně vysvětlit strukturou:
| Typ | Příklad | pKa | Proč taková síla |
|---|---|---|---|
| alkohol | C₂H₅OH | ≈ 16 | náboj alkoxidu sedí na jediném kyslíku, alkyl ho +I efektem ještě zhoršuje — slabší než voda |
| voda | H₂O | 14 | referenční |
| thiol | C₂H₅SH | 10,6 | velký, polarizovatelný atom síry unese náboj líp než kyslík (jako HI vs HF) |
| fenol | C₆H₅OH | 9,99 | fenoxidový anion je stabilizovaný rezonancí s benzenovým jádrem (náboj i na uhlících o-, p-) |
| nitrofenol | 4-O₂N–C₆H₄OH | 7,15 | skupina NO₂ (−M, −I) odsává náboj dál — substituent na jádře mění sílu o řády |
| karboxylová kyselina | CH₃COOH | 4,76 | karboxylátový anion má náboj rozdělený mezi dva rovnocenné kyslíky — nejstabilnější |
| halogenkarboxylová | Cl₃CCOOH | 0,66 | tři chlory s −I efektem: prakticky silná kyselina |
Substituenty jsou nejčastější zkouškové téma. Induktivní efekt se přenáší σ vazbami: elektronegativní substituent (halogen, NO₂, C=O) elektrony odtahuje (−I) → anion stabilnější → kyselina silnější. Alkyl elektrony tlačí (+I) → kyselina slabší; proto HCOOH (3,75) > CH₃COOH (4,76). Efekt rychle slábne se vzdáleností — chlor na α-uhlíku zesílí kyselinu 100×, na γ-uhlíku už jen 2×. Sčítá se: každý další chlor přidá zhruba řád (4,76 → 2,87 → 1,35 → 0,66). Fluor má −I efekt největší (FCH₂COOH 2,59 < ClCH₂COOH 2,87).
Mezomerní (konjugační) efekt se přenáší π systémem, tedy jen u aromátů a konjugovaných systémů: skupina −M (NO₂, CN, CHO) odsává elektrony z jádra a fenol zesílí, skupina +M (OCH₃, NH₂, alkyl slabě) do jádra elektrony dodává a fenol zeslabí.
Obě látky reagují s NaOH (obě jsou kyselejší než voda). Ale jen karboxylová kyselina (pKa ≈ 4,8) je kyselejší než H₂CO₃ (6,35) a proto šumí s NaHCO₃ — vytěsní CO₂. Fenol (9,99) je slabší než H₂CO₃ a s jedlou sodou nereaguje. Naopak oxid uhličitý vytěsní fenol z fenolátu: C₆H₅ONa + CO₂ + H₂O → C₆H₅OH + NaHCO₃.
Anorganické báze — hydroxidy, amoniak, oxidy
Hydroxidy alkalických kovů (NaOH, KOH) jsou silné: jsou to iontové krystaly, OH⁻ v nich už je hotový, rozpuštění je jen uvolní. Totéž Ca(OH)₂, Sr(OH)₂, Ba(OH)₂ — jsou silné, jen Ca(OH)₂ je málo rozpustný (proto má vápenná voda pH jen ≈ 12,4; to je omezení rozpustností, ne slabostí). Amoniak je slabá báze (pKb 4,75): OH⁻ si musí vyrobit reakcí s vodou a rovnováha leží vlevo. Ještě slabší jsou hydrazin (5,9) a hydroxylamin (8,0) — druhý heteroatom odsává elektrony z dusíku.
Oxidy: oxidy kovů jsou zásadotvorné (Na₂O + H₂O → 2 NaOH; CaO + H₂O → Ca(OH)₂), oxidy nekovů kyselinotvorné (SO₃ + H₂O → H₂SO₄; CO₂ + H₂O → H₂CO₃; P₄O₁₀ → H₃PO₄). Oxidy a hydroxidy kovů uprostřed (Al, Zn, Cr, Pb, Sn, Be) jsou amfoterní — reagují s kyselinou i se zásadou (kapitola 5). Zásaditost roste ve skupině dolů (LiOH < NaOH < KOH; Be(OH)₂ amfoterní, Ba(OH)₂ silná) a klesá s rostoucím oxidačním číslem (CrO zásaditý, Cr₂O₃ amfoterní, CrO₃ kyselinotvorný).
Organické báze — aminy, amidy, heterocykly
Bazicita organických dusíkatých látek stojí na dostupnosti volného elektronového páru na dusíku:
• Alifatické aminy jsou silnější než NH₃ — alkyly tlačí elektrony na dusík (+I): methylamin pKb 3,36, dimethylamin 3,27. Ale trimethylamin 4,19 je slabší než dimethylamin: jeho kation (CH₃)₃NH⁺ má jen jeden vodík, kterým se může vázat k molekulám vody, a je proto hůř solvatovaný (stabilizovaný); navíc tři methyly stericky brání přístupu. V plynné fázi, bez vody, pořadí platí „čistě“: terciární > sekundární > primární.
• Aromatické aminy jsou mnohem slabší — anilin pKb 9,40. Volný pár dusíku je delokalizovaný do benzenového jádra (+M efekt do kruhu) a „není doma“, když ho přijde proton hledat. Substituent −M (NO₂) anilin zeslabí ještě víc, +M (OCH₃) mírně zesílí.
• Heterocykly: pyridin (8,75) má pár v sp² orbitalu, který je blíž k jádru a méně ochotný; pyrrol není bazický vůbec (pár je součástí aromatického sextetu); imidazol (7,05) je báze v histidinu a pufruje kolem pH 7.
• Amidy jsou prakticky nebazické (acetamid pKb ≈ 14,5; močovina 13,8): volný pár dusíku je v konjugaci s karbonylem C=O. Proto peptidová vazba nereaguje s kyselinami jako amin.
• Guanidin je naopak jedna z nejsilnějších organických bází (pKb ≈ 0,4): jeho kation má kladný náboj rozložený rezonancí přes tři dusíky. Proto je arginin v bílkovinách vždy protonovaný.
amidy ≪ anilin < pyridin < NH₃ < trimethylamin < methylamin ≈ dimethylamin ≪ guanidin
Porovnávač síly — řady se strukturním důvodem
Seřaďte podle klesající kyselosti: kyselina octová, kyselina chloroctová, kyselina trichloroctová, kyselina mravenčí, kyselina fluoroctová. Odůvodněte strukturně, bez tabulek.
Všechny jsou karboxylové kyseliny — rozhoduje, jak dobře substituenty stabilizují karboxylátový anion. Hledáme −I efekt (odtahuje → silnější) a +I efekt (tlačí → slabší).
Kyselina mravenčí HCOOH nemá žádný alkyl. Kyselina octová má methyl s +I efektem, který náboj na karboxylátu destabilizuje → octová je slabší než mravenčí.
HCOOH (3,75) > CH₃COOH (4,76)
Halogeny na α-uhlíku mají −I efekt. Jeden chlor: výrazně silnější než octová. Tři chlory: efekt se sčítá, o další dva řády silnější. Fluor má −I efekt větší než chlor, takže fluoroctová je silnější než chloroctová.
Cl₃CCOOH (0,66) > FCH₂COOH (2,59) > ClCH₂COOH (2,87)
Spojíme. Všechny halogenderiváty jsou silnější než nesubstituovaná mravenčí, protože −I efekt halogenu převáží nad chybějícím methylem.
Cl₃CCOOH > FCH₂COOH > ClCH₂COOH > HCOOH > CH₃COOHSeřaďte podle klesající bazicity: anilin, amoniak, methylamin, acetamid, pyridin. Odůvodněte strukturou.
Bazicita = dostupnost volného páru na dusíku. Ptáme se u každé látky: je pár volný, nebo je někam delokalizovaný? A tlačí na něj něco elektrony, nebo je odtahuje?
Methylamin: methyl elektrony tlačí (+I) → pár dostupnější než v NH₃ → silnější než amoniak.
CH₃NH₂ (pKb 3,36) > NH₃ (4,75)
Pyridin: pár v sp² orbitalu, blíž k jádru → slabší než NH₃. Anilin: pár delokalizovaný do benzenového jádra → ještě slabší. Acetamid: pár v konjugaci s C=O → prakticky nebazický.
pyridin (8,75) > anilin (9,40) > CH₃CONH₂ (≈ 14,5)
Kdyby v seznamu byl i dimethylamin, patřil by před methylamin (3,27), ale trimethylamin (4,19) až za něj — kvůli solvataci kationtu. Přijímačky tuhle „anomálii“ mají rády.
Rozhodněte, která kyselina z každé dvojice je silnější, a uveďte důvod: (a) HClO₃ vs HClO; (b) HBrO vs HClO; (c) HBr vs HCl; (d) H₂SO₄ vs H₂SO₃; (e) H₂S vs HCl.
(a) HClO₃ — má dva kyslíky bez vodíku proti nule u HClO; Paulingovo pravidlo, rozdíl asi 10 jednotek pKa. (d) Stejný důvod: H₂SO₄ (S⁺ᵛᴵ, dva „volné“ kyslíky) je silnější než H₂SO₃ (S⁺ᴵⱽ, jeden).
(b) HClO — stejný počet kyslíků, rozhoduje elektronegativita centrálního atomu: Cl (3,0) > Br (2,8). Chlor odtahuje elektrony z O–H silněji.
(c) HBr — binární kyselina, ve skupině rozhoduje pevnost vazby: H–Br (366) je slabší než H–Cl (431 kJ·mol⁻¹). Elektronegativita by tu radila špatně.
(e) HCl — chlor je v periodě napravo od síry, je elektronegativnější a anion Cl⁻ je stabilnější než HS⁻ (a jde jen o jeden proton). H₂S je slabá (7,05), HCl silná.
(a) HClO₃ · (b) HClO · (c) HBr · (d) H₂SO₄ · (e) HClPředpovídání průběhu acidobazických reakcí
Smícháte dvě látky. Proběhne něco? A kterým směrem? Na obě otázky odpovídá jediné pravidlo a jediná tabulka — ta s pKa. Všechno ostatní v této kapitole (neutralizace, vytěsňování, šumění sody, amfoterní hydroxidy) jsou jen zvláštní případy tohoto pravidla.
Pravidlo: proton jde od silnější kyseliny k silnější bázi
Rovnováha protolytické reakce leží na straně slabší kyseliny a slabší báze. Jinak řečeno: silnější kyselina předá proton silnější bázi a vzniknou slabší kyselina a slabší báze. Reakce „jde“ zleva doprava, když je kyselina vlevo silnější než kyselina vpravo.
HA + B ⇌ A⁻ + BH⁺ K = Ka(HA) / Ka(BH⁺) = 10pKa(BH⁺) − pKa(HA)
Vzorec je jen zapsané pravidlo: čím větší rozdíl pKa ve prospěch levé kyseliny, tím větší K a tím úplněji reakce proběhne. Praktická stupnice:
Příklad: HCl (pKa −7) + CH₃COO⁻. Vpravo by vznikla CH₃COOH (4,76): ΔpKa = 4,76 − (−7) = 11,8 → K ≈ 10¹² → HCl octan úplně zprotonizuje. Opačná reakce CH₃COOH + Cl⁻ má K ≈ 10⁻¹² — neprobíhá. Silná kyselina vytěsní slabou z její soli, nikdy naopak.
Neutralizace
Neutralizace je reakce kyseliny se zásadou za vzniku soli a vody. Podle síly obou partnerů má čtyři podoby:
| Kyselina + zásada | Příklad | Iontově jde o | ΔpKa | Průběh a pH výsledného roztoku |
|---|---|---|---|---|
| silná + silná | HCl + NaOH | H₃O⁺ + OH⁻ → 2 H₂O | 14 | úplná; pH 7; ΔH ≈ −57 kJ·mol⁻¹ pro každou dvojici |
| slabá + silná | CH₃COOH + NaOH | CH₃COOH + OH⁻ → CH₃COO⁻ + H₂O | 9,2 | úplná; sůl hydrolyzuje → pH > 7 |
| silná + slabá | HCl + NH₃ | H₃O⁺ + NH₃ → NH₄⁺ + H₂O | 9,25 | úplná; sůl hydrolyzuje → pH < 7 |
| slabá + slabá | CH₃COOH + NH₃ | CH₃COOH + NH₃ ⇌ CH₃COO⁻ + NH₄⁺ | 4,5 | téměř úplná (K ≈ 3·10⁴); pH podle Ka/Kb |
Při neutralizaci silné kyseliny silnou zásadou probíhá vždy tatáž reakce H₃O⁺ + OH⁻ → 2 H₂O, ať jde o HCl + NaOH nebo HNO₃ + KOH. Proto je neutralizační enthalpie prakticky konstantní, −57,3 kJ·mol⁻¹. U slabé kyseliny je o něco menší — část energie se spotřebuje na její disociaci (CH₃COOH + NaOH: −56 kJ·mol⁻¹; HCN + NaOH: jen −12 kJ·mol⁻¹).
Po přesném smíchání ekvivalentních množství CH₃COOH a NaOH máte roztok octanu sodného, a ten má pH ≈ 9. Po smíchání HCl a NH₃ vznikne NH₄Cl s pH ≈ 5. Neutrální (pH 7) je jen produkt neutralizace silné se silnou. Důvod je hydrolýza vzniklé soli — kapitola 6.
Vytěsňování: silnější vytěsní slabší
Když k soli slabé kyseliny přidáte silnější kyselinu, slabá kyselina se z ní uvolní. Když k soli slabé zásady přidáte silnější zásadu, uvolní se slabá zásada. Pokud je uvolněná látka plyn nebo se rozkládá na plyn, reakce navíc uniká z roztoku a proběhne do konce i při malém rozdílu pKa:
| Reakce | Rovnice | Plyn | Kde se s tím potkáte |
|---|---|---|---|
| uhličitan + kyselina | Na₂CO₃ + 2 HCl → 2 NaCl + H₂O + CO₂↑ | CO₂ | šumění vápence v octě, důkaz uhličitanů |
| hydrogenuhličitan + slabá kyselina | NaHCO₃ + CH₃COOH → CH₃COONa + H₂O + CO₂↑ | CO₂ | jedlá soda + ocet; kypřicí prášek; ΔpKa jen 1,6, ale CO₂ uniká |
| sulfid + kyselina | FeS + 2 HCl → FeCl₂ + H₂S↑ | H₂S | Kippův přístroj, zápach zkažených vajec |
| siřičitan + kyselina | Na₂SO₃ + H₂SO₄ → Na₂SO₄ + H₂O + SO₂↑ | SO₂ | příprava SO₂ |
| amonná sůl + silná zásada | NH₄Cl + NaOH → NaCl + H₂O + NH₃↑ | NH₃ | důkaz NH₄⁺ (čpavkový zápach, zmodrání lakmusu nad roztokem) |
| kyanid + kyselina | KCN + HCl → KCl + HCN↑ | HCN | smrtelně jedovatý plyn — proto se kyanidy nikdy neokyselují |
| chlornan + kyselina | NaClO + 2 HCl → NaCl + H₂O + Cl₂↑ | Cl₂ | Savo + kyselý čistič = jedovatý chlor (tady navíc redox) |
Opačný směr nefunguje: CO₂ zavedený do roztoku NaCl žádnou HCl neuvolní, protože H₂CO₃ je slabší než HCl. Ale CO₂ zavedený do roztoku fenolátu fenol uvolní (H₂CO₃ 6,35 je silnější než fenol 9,99) — a to je zároveň důkaz, že fenol je slabší kyselina než kyselina uhličitá.
Reakce oxidů
Oxidy vstupují do acidobazických reakcí podle svého charakteru:
• Zásadotvorné oxidy kovů reagují s vodou na hydroxid a s kyselinami na sůl: CaO + H₂O → Ca(OH)₂; CuO + H₂SO₄ → CuSO₄ + H₂O (CuO s vodou nereaguje, s kyselinou ano).
• Kyselinotvorné oxidy nekovů reagují s vodou na kyselinu a se zásadami na sůl: SO₂ + H₂O → H₂SO₃; CO₂ + 2 NaOH → Na₂CO₃ + H₂O (proto se NaOH musí skladovat uzavřený); SiO₂ + 2 NaOH → Na₂SiO₃ + H₂O (proto hydroxid leptá sklo).
• Oxid + oxid bez vody: CaO + CO₂ → CaCO₃, CaO + SO₂ → CaSO₃ (odsiřování spalin). Podle Lewise je CaO (přesněji O²⁻) zásada a CO₂ kyselina.
• Amfoterní oxidy (ZnO, Al₂O₃, PbO, SnO, Cr₂O₃) reagují s obojím — viz níže.
Amfoterní látky
Amfoterní hydroxidy a oxidy reagují s kyselinou jako zásada (dají sůl kovu) a se silnou zásadou jako kyselina (dají hydroxokomplex). Klasickou čtveřici Al(OH)₃, Zn(OH)₂, Cr(OH)₃ a Pb(OH)₂ musíte znát včetně rovnic:
Al(OH)₃ + 3 HCl → AlCl₃ + 3 H₂O (jako zásada)
Al(OH)₃ + NaOH → Na[Al(OH)₄] (jako kyselina; tetrahydroxohlinitan sodný)
Praktický důsledek: sraženina Al(OH)₃ nebo Zn(OH)₂ se v nadbytku NaOH zase rozpustí — to je poznávací reakce. Fe(OH)₃ nebo Cu(OH)₂ amfoterní nejsou a v nadbytku hydroxidu zůstávají.
Amfoterní látky a amfolyty — s kyselinou i se zásadou
Dvě pasti na závěr
Že reakce „proběhne úplně“ (K ≫ 1), neznamená, že je rychlá ani že spotřebuje všechno — spotřebuje jen tolik, kolik odpovídá stechiometrii a množství. Zředěná HCl zneutralizuje méně NaOH než koncentrovaná, ale obě reakce jsou stejně „úplné“. Síla rozhoduje o směru, látkové množství o tom, kolik toho zreaguje.
Zn + 2 HCl → ZnCl₂ + H₂ vypadá jako reakce s kyselinou, ale zinek nepřijímá proton — odevzdává elektrony (Zn → Zn²⁺ + 2 e⁻) a H⁺ se redukuje na H₂. Je to redoxní reakce a o jejím průběhu rozhoduje elektrochemická řada kovů, ne pKa. Stejně tak reakce kyseliny dusičné s mědí nebo hoření. Acidobazická reakce = jen přenos protonu, žádná změna oxidačních čísel.
Předpovídač směru — vyberte kyselinu a bázi
Proběhne reakce kyseliny octové (pKa 4,76) s kyanidem draselným? Zapište rovnici, určete rovnovážnou konstantu a rozhodněte o směru. pKa(HCN) = 9,21.
Napíšeme protolýzu: kyselina octová dává proton, kyanidový anion (báze) ho bere. K⁺ je divák.
CH₃COOH + CN⁻ ⇌ CH₃COO⁻ + HCN
Porovnáme kyseliny na obou stranách: vlevo CH₃COOH (4,76), vpravo HCN (9,21). Vlevo je silnější kyselina → rovnováha půjde doprava, ke slabší kyselině HCN.
Konstanta je podíl Ka — nebo rozdíl pKa v exponentu.
K = 10pKa(HCN) − pKa(CH₃COOH) = 109,21 − 4,76 = 104,45 ≈ 2,8·10⁴
K ≈ 28 000 ≫ 1000 → reakce probíhá prakticky úplně. Uvolněný HCN je těkavý a smrtelně jedovatý — proto se kyanidy nesmí dostat do kontaktu ani se slabou kyselinou.
K ≈ 3·10⁴ → doprava; slabá kyselina octová vytěsní ještě slabší HCNMáte dvě neoznačené lahvičky — fenol (pKa 9,99) a kyselinu benzoovou (4,20). K dispozici je roztok NaOH a roztok NaHCO₃. Kterým činidlem je rozlišíte a proč? pKa(H₂CO₃) = 6,35, pKa(H₂O) = 14.
NaOH (báze OH⁻, konjugovaná kyselina H₂O s pKa 14): obě látky jsou silnější kyseliny než voda, takže s NaOH reagují obě.
fenol: ΔpKa = 14 − 9,99 = 4,0 → K ≈ 10⁴ ✓ benzoová: 14 − 4,20 = 9,8 → K ≈ 10¹⁰ ✓
NaHCO₃ (báze HCO₃⁻, konjugovaná kyselina H₂CO₃ s pKa 6,35): kyselina benzoová je silnější než H₂CO₃ → reaguje, uvolňuje CO₂. Fenol je slabší → nereaguje.
fenol: ΔpKa = 6,35 − 9,99 = −3,6 → K ≈ 2·10⁻⁴ ✗ benzoová: 6,35 − 4,20 = 2,15 → K ≈ 140 ✓ (a CO₂ uniká)
Obecné pravidlo: NaHCO₃ odliší „opravdové“ kyseliny (pKa < 6) od slabě kyselých látek (fenoly, thioly, alkoholy).
Předpovězte, co se stane, a zapište rovnice: (a) k roztoku chloridu amonného přidáte roztok NaOH a zahřejete; (b) k pevnému uhličitanu sodnému přidáte zředěnou HCl; (c) do roztoku chloridu sodného zavedete CO₂.
(a) Kyselina vlevo je NH₄⁺ (9,25), báze OH⁻; vpravo by byla kyselina H₂O (14). ΔpKa = +4,75 → K ≈ 5,6·10⁴. Silná báze vytěsní slabou bázi amoniak; zahřátím unikne jako plyn a reakce se dokončí.
NH₄Cl + NaOH → NaCl + H₂O + NH₃↑ (iontově: NH₄⁺ + OH⁻ → NH₃ + H₂O)
(b) Kyselina HCl (−7) vs kyselina vpravo HCO₃⁻/H₂CO₃ (10,33 a 6,35): oba kroky mají obrovské K. Silná kyselina vytěsní slabou uhličitou, ta se rozpadá na CO₂ a vodu — šumění.
Na₂CO₃ + 2 HCl → 2 NaCl + H₂O + CO₂↑
(c) Kyselina vlevo by byla H₂CO₃ (6,35), vpravo HCl (−7). ΔpKa = −13 → K ≈ 10⁻¹³. Nic se nestane — slabá kyselina nevytěsní silnou. CO₂ se jen trochu rozpustí.
(a) uvolní se NH₃ · (b) uvolní se CO₂ · (c) neprobíháHydrolýza solí
Rozpustíte sůl ve vodě a čekáte neutrální roztok. Jenže roztok sody má pH 11,6 a roztok salmiaku pH 5. Ionty solí totiž nejsou jen diváci — mnohé z nich jsou Brønstedovy kyseliny nebo báze a s vodou reagují. Tahle kapitola je nejčastěji zkoušená část celého tématu.
Co je hydrolýza a proč se tak jmenuje
Hydrolýza soli je protolytická reakce iontu soli s vodou, při níž se mění pH roztoku. Anion slabé kyseliny odebere vodě proton (uvolní OH⁻ → zásaditý roztok); kation slabé zásady vodě proton předá (vzniká H₃O⁺ → kyselý roztok).
Název je z řeckého hydór (voda) a lysis (štěpení, rozklad): molekula vody se při reakci „rozštěpí“ — jedna její část (H⁺ nebo OH⁻) se naváže na ion soli a druhá zůstane v roztoku. Je to obrácená neutralizace: sůl + voda ⇌ kyselina + zásada. Protože je to rovnováha, hydrolyzuje vždy jen malá část iontů — ale i ta stačí na posun pH o několik jednotek.
Odkud sůl pochází — mateřská kyselina a mateřská zásada
Každou sůl si rozložte na kation a anion a u každého se zeptejte, ze které kyseliny nebo zásady vznikl:
• Anion pochází z kyseliny: Cl⁻ z HCl, NO₃⁻ z HNO₃, SO₄²⁻ z H₂SO₄ (silné); CH₃COO⁻ z CH₃COOH, CO₃²⁻ z H₂CO₃, CN⁻ z HCN, F⁻ z HF, S²⁻ z H₂S (slabé).
• Kation pochází ze zásady: Na⁺, K⁺ z NaOH, KOH; Ca²⁺, Ba²⁺ z Ca(OH)₂, Ba(OH)₂ (silné); NH₄⁺ z NH₃, Al³⁺ z Al(OH)₃, Fe³⁺ z Fe(OH)₃, Cu²⁺ z Cu(OH)₂, Zn²⁺ z Zn(OH)₂ (slabé).
Pravidlo z kapitoly 2 pak řekne zbytek: ion silné kyseliny nebo silné zásady s vodou nereaguje (je to příliš slabá konjugovaná báze či kyselina). Ion slabé kyseliny nebo slabé zásady hydrolyzuje.
Čtyři typy solí
| Typ | Sůl z | Kdo hydrolyzuje | Rovnice | pH roztoku | Příklady |
|---|---|---|---|---|---|
| 1 | silná kyselina + silná zásada | nikdo | — | ≈ 7, neutrální | NaCl, KNO₃, Na₂SO₄, CaCl₂, KBr |
| 2 | slabá kyselina + silná zásada | anion | A⁻ + H₂O ⇌ HA + OH⁻ | > 7, zásaditý | CH₃COONa, Na₂CO₃, NaCN, KF, Na₂S, NaClO, Na₃PO₄ |
| 3 | silná kyselina + slabá zásada | kation | BH⁺ + H₂O ⇌ B + H₃O⁺ | < 7, kyselý | NH₄Cl, (NH₄)₂SO₄, NH₄NO₃, AlCl₃, FeCl₃, CuSO₄, ZnCl₂ |
| 4 | slabá kyselina + slabá zásada | oba ionty | obě reakce zároveň | podle Ka vs Kb | CH₃COONH₄ (≈ 7), NH₄CN (> 7), NH₄F (< 7) |
Silnější rodič vyhrává. Sůl „zdědí“ pH po tom z rodičů, který byl silnější: sůl silné kyseliny a slabé zásady je kyselá, sůl slabé kyseliny a silné zásady je zásaditá. Když jsou oba stejně silní (nebo oba slabí a vyrovnaní), roztok je neutrální.
Anion slabé kyseliny → zásaditá reakce
Anion slabé kyseliny je znatelná báze (kapitola 2: slabá kyselina má „silnější“ konjugovanou bázi). Odebere vodě proton a uvolní OH⁻:
CH₃COO⁻ + H₂O ⇌ CH₃COOH + OH⁻ pKb 9,24 → pH ≈ 8,9
CO₃²⁻ + H₂O ⇌ HCO₃⁻ + OH⁻ pKb 3,67 → pH ≈ 11,6
CN⁻ + H₂O ⇌ HCN + OH⁻ pKb 4,79 → pH ≈ 11,1
S²⁻ + H₂O → HS⁻ + OH⁻ prakticky úplně → pH ≈ 13
Čím slabší mateřská kyselina, tím silnější hydrolýza: octan (z kyseliny s pKa 4,76) hydrolyzuje slabě, uhličitan (z HCO₃⁻, 10,33) silně, sulfid (z HS⁻, ≈ 19) prakticky úplně. Sodný kation se reakce neúčastní — v molekulové rovnici Na₂CO₃ + H₂O ⇌ NaHCO₃ + NaOH je jen pro úplnost.
Kation slabé zásady → kyselá reakce
Amonný kation je konjugovaná kyselina amoniaku (pKa 9,25) a vodě proton předá:
NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ → pH ≈ 5,1 (0,1 M NH₄Cl)
Kationty kovů jsou ve vodě obalené molekulami vody — [Al(H₂O)₆]³⁺, [Fe(H₂O)₆]³⁺, [Cu(H₂O)₆]²⁺. Malý kation s velkým nábojem k sobě silně přitahuje elektrony koordinované vody, čímž oslabí její vazbu O–H — a proton se odštěpí:
[Al(H₂O)₆]³⁺ + H₂O ⇌ [Al(H₂O)₅(OH)]²⁺ + H₃O⁺ pKa ≈ 5 → pH ≈ 3
Kyselost roste s nábojem a klesá s velikostí kationtu: Fe³⁺ (pKa 2,2) > Al³⁺ (5,0) > Cu²⁺ (7,5) > Zn²⁺ (9,0) ≫ Ca²⁺ (12,6) ≫ Na⁺ (≈ 14,2). Proto jsou roztoky AlCl₃ a FeCl₃ silně kyselé, roztok CuSO₄ slabě kyselý a roztok CaCl₂ neutrální.
Slabá kyselina + slabá zásada — rozhoduje porovnání konstant
Hydrolyzují oba ionty a o výsledku rozhoduje, který z nich hydrolyzuje víc — tedy porovnání Ka(kationtu) s Kb(aniontu). Pro amonné soli je Ka(NH₄⁺) = 5,6·10⁻¹⁰ a porovnává se s Kb aniontu:
| Sůl | Ka(NH₄⁺) | Kb(aniontu) | Kdo vyhrává | pH (0,1 M) |
|---|---|---|---|---|
| CH₃COONH₄ | 5,6·10⁻¹⁰ | 5,8·10⁻¹⁰ | remíza | ≈ 7,0 |
| NH₄CN | 5,6·10⁻¹⁰ | 1,6·10⁻⁵ | anion → zásaditý | 9,2 |
| NH₄F | 5,6·10⁻¹⁰ | 1,5·10⁻¹¹ | kation → kyselý | 6,2 |
| (NH₄)₂CO₃ | 5,6·10⁻¹⁰ | 2,1·10⁻⁴ | anion → zásaditý | 9,8 |
Octan amonný je oblíbený chyták: roztok je neutrální, ale ne proto, že by nehydrolyzoval — hydrolyzuje silně, jenže oba efekty se přesně vyruší.
Hydrogensoli — pozor, tady se chybuje nejvíc
Anion hydrogensoli je amfolyt: může hydrolyzovat (jako báze) i disociovat (jako kyselina). Porovnáte jeho pKa (jako kyseliny) a pKb (jako báze):
• NaHSO₄ — HSO₄⁻ je středně silná kyselina (pKa 1,99), jako báze je bezvýznamný. Roztok je silně kyselý (pH ≈ 1,6). Není to hydrolýza, je to obyčejná disociace aniontu; a nesplní pravidlo „silná + silná = neutrální“.
• NaHCO₃ — HCO₃⁻: pKa 10,33 vs pKb 7,65 → báze vyhrává → slabě zásaditý (pH 8,3). Neutralizuje překyselený žaludek, ale dá se jíst.
• NaH₂PO₄ — H₂PO₄⁻: pKa 7,20 vs pKb 11,85 → kyselina vyhrává → slabě kyselý (pH 4,7).
• Na₂HPO₄ — HPO₄²⁻: pKa 12,3 vs pKb 6,80 → báze vyhrává → slabě zásaditý (pH 9,8).
Užitečný vztah: pH roztoku amfolytu je zhruba průměr obou pKa sousedních stupňů, pH ≈ ½(pKa1 + pKa2). Pro NaHCO₃: ½(6,35 + 10,33) = 8,3.
Význam hydrolýzy
• pH půdy. Síran amonný a dusičnan amonný jako hnojiva půdu okyselují (NH₄⁺ hydrolyzuje kysele); kyselou půdu naopak vápníme CaCO₃ nebo CaO. Většina plodin chce pH 6–7; borůvky a rododendrony kyselou půdu.
• Pufry v krvi. Pár H₂CO₃/HCO₃⁻ udržuje pH krve na 7,40 ± 0,05: přebytečnou kyselinu pohltí HCO₃⁻, přebytečnou zásadu H₂CO₃. Podrobně v dalším tématu — tady stačí vědět, že hydrogenuhličitan je amfolyt a proto to funguje.
• Praní a čištění sodou. Roztok Na₂CO₃ (pH 11,6) zmýdelňuje tuky na rozpustná mýdla a změkčuje vodu. Na₃PO₄ (pH 12,6) je ještě účinnější odmašťovadlo.
• Čištění vody. Síran hlinitý se ve vodárnách hydrolyzuje na vločky Al(OH)₃, které strhávají nečistoty.
• Vaření. Kypřicí prášek = NaHCO₃ + kyselá sůl (např. NaH₂PO₄ nebo vinný kámen): po navlhčení se uvolní CO₂.
Průzkumník hydrolýzy — vyberte sůl
Kyselý, neutrální, nebo zásaditý?
Rozhodněte, jakou reakci má vodný roztok chloridu amonného. Zapište rovnici hydrolýzy, odhadněte pH a uveďte, jak se zbarví lakmus a methyloranž.
Rozložíme na ionty a najdeme rodiče: NH₄⁺ pochází z NH₃ (slabá zásada), Cl⁻ z HCl (silná kyselina). Typ 3: silná kyselina + slabá zásada → očekáváme kyselý roztok.
Hydrolyzuje jen ion slabého rodiče — kation NH₄⁺. Chlorid je konjugovaná báze silné kyseliny, s vodou nereaguje.
NH₄⁺ + H₂O ⇌ NH₃ + H₃O⁺ Ka(NH₄⁺) = 5,6·10⁻¹⁰
Odhad pH: kyselina je velmi slabá (pKa 9,25), takže roztok bude kyselý jen mírně. Pro 0,1 M roztok vychází pH ≈ 5,1 (výpočet v dalším tématu; tady stačí „slabě kyselý, pH 5–6“).
Indikátory: lakmus (přechod 5–8) bude červený; methyloranž (3,1–4,4) je při pH 5 už žlutá — kyselost nestačí na to, aby zčervenala. Fenolftalein zůstane bezbarvý.
Roztok NH₄Cl je slabě kyselý (pH ≈ 5): lakmus červený, methyloranž žlutáPorovnejte reakci vodných roztoků octanu amonného a kyanidu amonného. Ka(NH₄⁺) = 5,6·10⁻¹⁰; Ka(CH₃COOH) = 1,74·10⁻⁵; Ka(HCN) = 6,2·10⁻¹⁰.
Obě soli jsou typ 4 — hydrolyzuje kation i anion. Musíme porovnat Ka(NH₄⁺) s Kb aniontu. Konstanty bazicity spočítáme z Kw/Ka.
Kb(CH₃COO⁻) = 10⁻¹⁴ / 1,74·10⁻⁵ = 5,7·10⁻¹⁰
Kb(CN⁻) = 10⁻¹⁴ / 6,2·10⁻¹⁰ = 1,6·10⁻⁵
Octan amonný: Ka(NH₄⁺) = 5,6·10⁻¹⁰ ≈ Kb(CH₃COO⁻) = 5,7·10⁻¹⁰. Kation vyrábí H₃O⁺ přesně tak rychle, jako anion vyrábí OH⁻. Roztok je prakticky neutrální.
Kyanid amonný: Kb(CN⁻) = 1,6·10⁻⁵ je o čtyři řády větší než Ka(NH₄⁺). Anion hydrolyzuje mnohem víc → roztok je zásaditý (pH ≈ 9,2).
CH₃COONH₄ ≈ neutrální (pH 7,0) · NH₄CN zásaditý (pH ≈ 9,2)Logaritmická zkratka pro soli typu 4: pH = ½(14 + pKa(mateřské kyseliny) − pKb(mateřské zásady)). Pro NH₄CN: ½(14 + 9,21 − 4,75) = 9,2; pro octan amonný: ½(14 + 4,76 − 4,75) = 7,0.
Seřaďte roztoky Na₂CO₃, NaHCO₃ a NaHSO₄ (všechny 0,1 mol·dm⁻³) podle rostoucího pH a u každého napište rozhodující rovnici. pKa: H₂CO₃ 6,35; HCO₃⁻ 10,33; HSO₄⁻ 1,99.
NaHSO₄: HSO₄⁻ je středně silná kyselina — disociuje. Jako báze (vůči H₂SO₄) je bezvýznamný. Roztok je silně kyselý.
HSO₄⁻ + H₂O ⇌ SO₄²⁻ + H₃O⁺ pH ≈ 1,6
NaHCO₃: amfolyt. Jako kyselina pKa 10,33, jako báze pKb = 14 − 6,35 = 7,65. Menší pK vyhrává → báze → slabě zásaditý.
HCO₃⁻ + H₂O ⇌ H₂CO₃ + OH⁻ pH ≈ ½(6,35 + 10,33) = 8,3
Na₂CO₃: CO₃²⁻ je konjugovaná báze velmi slabé kyseliny HCO₃⁻ → pKb = 14 − 10,33 = 3,67 — poměrně silná báze. Silně zásaditý.
CO₃²⁻ + H₂O ⇌ HCO₃⁻ + OH⁻ pH ≈ 11,6
Poučení: „sůl silné kyseliny a silné zásady“ neplatí pro hydrogensoli automaticky, a dvě soli téže kyseliny (NaHCO₃, Na₂CO₃) se liší o tři jednotky pH.
Závěrečný test
24 otázek přes celé téma — tři teorie, konjugované páry, pKa, porovnávání síly, směr reakcí i hydrolýza. Odpovězte na všechny a klikněte na Vyhodnotit test; u každé otázky se pak rozbalí vysvětlení. Otázky si můžete nechat zamíchat.
Dejte si na test 35 minut. Početních otázek je málo a vystačíte s logaritmy z hlavy (10⁻¹⁴, rozdíly pKa); těžiště je v rozhodování — silnější/slabší, doprava/doleva, kyselý/zásaditý. To přesně odpovídá tomu, jak se téma ptá u maturity i na přijímačkách. Výsledek nad 80 % znamená, že látku máte.
Tahák — všechno na jedné obrazovce
Tohle si vytiskněte nebo vyfoťte. Je tu každá definice, vztah, pravidlo a klíčové číslo, které z tohoto celku potřebujete.
Tři teorie
- Arrhenius (1887): kyselina → H⁺, zásada → OH⁻ ve vodě; neutralizace H⁺ + OH⁻ → H₂O; selhává u NH₃, zásaditých solí, reakcí bez vody
- Brønsted–Lowry (1923): kyselina = donor H⁺, zásada = akceptor H⁺; protolýza; ionty, rozpouštědlo jako reaktant
- Lewis (1923): kyselina = akceptor e⁻ páru (BF₃, AlCl₃, Cu²⁺, SO₃), zásada = donor (NH₃, H₂O, OH⁻, ligandy)
- Lewis ⊃ Brønsted ⊃ Arrhenius
Základní vztahy
Kw = [H₃O⁺]·[OH⁻] = 10⁻¹⁴
pH = −log [H₃O⁺] · pH + pOH = 14
Ka = [H₃O⁺][A⁻]/[HA] · pKa = −log Ka
Kb = [BH⁺][OH⁻]/[B] · pKb = −log Kb
Ka·Kb = Kw · pKa + pKb = 14 (pár)
α ≈ √(Ka/c)
Konjugované páry
- pár = rozdíl jednoho H⁺; konj. báze = −H, náboj −1; konj. kyselina = +H, náboj +1
- K1 + B2 ⇌ B1 + K2 — na obou stranách kyselina i zásada
- silná kyselina ↔ slabá konj. báze (HCl/Cl⁻); slabá kyselina ↔ silnější konj. báze (HCN/CN⁻)
- amfolyty: H₂O, HCO₃⁻, HSO₄⁻, H₂PO₄⁻, HS⁻, aminokyseliny
- nejsilnější kyselina ve vodě H₃O⁺, nejsilnější báze OH⁻ (vyrovnávací efekt)
Klíčová pKa (25 °C)
- silné (pKa < 0): HClO₄, HI, HBr, HCl, H₂SO₄, HNO₃
- HSO₄⁻ 1,99 · H₃PO₄ 2,15 · HF 3,17 · HNO₂ 3,25
- HCOOH 3,75 · CH₃COOH 4,76 · H₂CO₃ 6,35 · H₂S 7,05
- H₂PO₄⁻ 7,20 · HClO 7,54 · HCN 9,21 · NH₄⁺ 9,25
- fenol 9,99 · HCO₃⁻ 10,33 · H₂O 14 · ethanol ≈ 16
- pKb: methylamin 3,36 · NH₃ 4,75 · pyridin 8,75 · anilin 9,40
Porovnání síly — pravidla
- skupina ↓ silnější (vazba slábne): HF ≪ HCl < HBr < HI
- perioda → silnější (EN roste): CH₄ < NH₃ < H₂O < HF
- oxokyseliny: víc O bez H → silnější (Pauling ~5 pKa/O); HClO < HClO₂ < HClO₃ < HClO₄; HNO₂ < HNO₃
- −I, −M (Cl, F, NO₂) → silnější kyselina; +I, +M (alkyl, OCH₃) → slabší
- alkohol (16) < H₂O (14) < thiol (10,6) < fenol (10) < COOH (4,8)
- báze: amid ≪ anilin < pyridin < NH₃ < Me₃N < MeNH₂ ≈ Me₂NH ≪ guanidin
Směr reakce
K = 10^(pKa vpravo − pKa vlevo)
- rovnováha na straně slabší kyseliny a slabší báze
- ΔpKa > 3 → úplně; < −3 → neprobíhá
- silnější vytěsní slabší: CO₃²⁻ + H⁺ → CO₂↑; NH₄⁺ + OH⁻ → NH₃↑; S²⁻ + H⁺ → H₂S↑
- fenol: NaOH ano, NaHCO₃ ne · COOH: obojí ano
- neutralizační teplo silná + silná: −57,3 kJ·mol⁻¹
- Zn + HCl je redox, ne acidobazická
Hydrolýza solí
- silná + silná → neutrální (NaCl, KNO₃, Na₂SO₄, CaCl₂)
- slabá kys. + silná zás. → zásaditý, hydrolyzuje anion (CH₃COONa, Na₂CO₃, NaCN, KF, Na₂S, NaClO)
- silná kys. + slabá zás. → kyselý, hydrolyzuje kation (NH₄Cl, AlCl₃, FeCl₃, CuSO₄)
- slabá + slabá → porovnej Ka vs Kb (CH₃COONH₄ ≈ 7, NH₄CN > 7, NH₄F < 7)
- NaHSO₄ kyselý (disociace), NaHCO₃ slabě zásaditý, NaH₂PO₄ kyselý, Na₂HPO₄ zásaditý
- amfoterní: Al(OH)₃, Zn(OH)₂, Cr(OH)₃, Pb(OH)₂ → s NaOH [M(OH)₄]ⁿ⁻
Nejčastější chyby a indikátory
- velké pKa = slabá kyselina (záporný logaritmus)
- HF není nejsilnější halogenovodík — je jediný slabý
- CO₂ ≠ konj. kyselina HCO₃⁻; O²⁻ ≠ konj. báze H₂O
- „koncentrovaná“ ≠ „silná“; „neutralizace“ ≠ pH 7
- pKa + pKb = 14 jen pro pár, ne pro amfolyt v obou rolích
- methyloranž 3,1–4,4 · methylčerveň 4,4–6,2 · lakmus 5–8 · bromthymolová modř 6,0–7,6 · fenolftalein 8,2–10
Slovníček pojmů
Každý odborný termín, který v materiálu i ve vaší osnově padl. Klepnutím rozbalíte definici.
Kam pokračovat dál
Následující blok vaší osnovy jsou výpočty související s chemickou rovnováhou — výpočty pH silných i slabých kyselin a zásad, pH solí a pufrů, titrační křivky a dále srážecí rovnováhy (součin rozpustnosti) a komplexotvorné rovnováhy (konstanty stability). Navazuje přesně tam, kde tato kapitola končí: tady jsme se naučili číst konstanty Ka, Kb a Kw a rozhodovat podle nich o směru reakce a o charakteru roztoku; v dalším tématu se z týchž konstant bude počítat přesná hodnota pH, stupeň disociace nebo rozpustnost. Vztahy pH = −log [H₃O⁺], pKa = −log Ka a Ka·Kb = Kw, které jste tu používali k odhadům, tam budou základními stavebními kameny výpočtů.